Jaký byl váš život před 1. říjnem 2023 a co pro vás znamenal sport?

Žila jsem život jako každý v mém věku. Cestovala jsem, bavila se a hlavně sportovala. Sport byl d mala nedílnou součástí mého života, bez pohybu jsem si ho neuměla představit.

Vzpomínáte si na okamžik, kdy jste si uvědomila, že se děje něco vážného?

Na to se nedá zapomenout. Ráno se vzbudíte s hlavou plnou plánů na další den. A pak vás jako blesk z čistého nebe paralyzují neskutečné bolesti. Nejprve jedné nohy a vzápětí druhé. Pak jen bezvládně ležíte a čekáte na pomoc nejbližších a lékařů.

Kdy jste poprvé slyšela diagnózu infarkt míchy a jak jste na ni reagovala?

Diagnózu infarkt míchy jsem poprvé slyšela až od lékařů v nemocnici, kde se potvrdila po sérii vyšetření, která mi ihned po převozu udělali. A jak jsem reagovala? Jako každý, komu z čista jasna přestanou fungovat nohy. Otázkou, kdy zase budu chodit…

Co bylo v prvních dnech a týdnech po této události nejtěžší?

Nejen v prvních dnech a týdnech, ale i po téměř třech letech je pro mě nejtěžší se vnitřně srovnat s tím, co se stalo. Pořád je pro mě složité můj příběh někomu vyprávět. Vracejí se mi znovu a znovu ty momenty, o kterých jsem už mluvila.

Ve svém příběhu zmiňujete, že jste se uzavřela před světem. Jak dlouho toto období trvalo a co vám pomohlo se z něj dostat?

Odpověď na tuto otázku velmi úzce souvisí s předchozí odpovědí. Pořád jsem hodně uzavřený člověk. Trvá mi dlouho, než někoho pustím do své komfortní zóny. Ale byla tady rodina, nejbližší přátelé a vůči nim bylo nefér se uzavřít. To oni mi byli oporou, podporovali mě, stáli při mně. Hodně mi ve znovuotevření se světu pomohly dva pobyty v Rehabilitačním ústavu v Kladrubech. Spolupacienti, fyzioterapeuti, lékaři. Každý mi nějakým způsobem pomohl k tomu, abych se postupně vrátila zpátky do života a utřídila si myšlenky, co od budoucího života chci.

Jak se změnil váš každodenní život oproti době, kdy jste učila tělesnou výchovu a aktivně sportovala?

Každodenní život se mi převrátil vzhůru nohama. Nic už nebylo a není jako dřív.

Dokázala jste si někdy připustit, že byste boj vzdala, nebo vás vždy poháněla touha jít dál?

Nebudu dělat hrdinu, to víte, že černé myšlenky se mi honily a občas i dnes honí hlavou. Ale v jeden moment jsem si řekla: „Zabalit to můžeš vždycky. Teď se vzchop a bojuj!“

Jakou roli ve vaší cestě sehrála rodina, přátelé a lidé z vašeho okolí?

Samozřejmě tu nejzásadnější. Kdyby nebylo rodiny a přátel, nebyla bych tu. Proto všem patří mé největší díky.

Pomohla vám sportovní minulost a mentalita sportovce zvládat i tuto nejtěžší životní zkoušku?

Určitě. Nerada prohrávám, nerada se vzdávám. Měla jsem to tak jako aktivní sportovkyně, mám to tak i jako holka na vozíku. A mimochodem i na něm se snažím vracet ke sportu. Konkrétně k parabasketbalu a paraplavání.

Za poslední tři roky jste absolvovala řadu operací a rehabilitací. Na který pokrok nebo moment jste nejvíce pyšná?

Jsem vděčná za každý sebemenší posun, kterým směřuji ke svým cílům a snům. Jsem perfekcionistka, vždycky jsem na sebe byla hodně tvrdá. Takže každý den doma pilně cvičím. K tomu chodím na fyzioterapie, snažím se plavat, pořád na sobě jakkoliv pracovat. Samozřejmě nevynechávám pravidelné kontroly u specialistů. Při nich snad všichni kroutí hlavou nad tím, jak dobře tělo reaguje a funguje.

Co vám dodává sílu ve dnech, kdy je bolesti nebo překážek příliš?

Budu se opakovat. Rodina, přátelé, ale i víra v to, že třeba jednou se opět postavím na nohy, aniž bych potřebovala vozík nebo berle. Vím, že mohu působit jako naivní snílek, ale každý z nás „retardíků“, tedy lidí potýkajících se s nějakým handicapem, vám potvrdí, že bez takových snů nelze život na vozíku přežít.

Jaké jsou vaše nejbližší cíle a přání do budoucna?

Teď je nejdůležitější se pořádně zotavit z operace, kterou jsem podstoupila před několika dny. A pak si najít nové bydlení a užít si léto. A do vzdálenější budoucnosti bych si přála nominovat se do národního paratýmu v basketbalu 3 na 3 a zúčastnit se mistrovství světa v Egyptě.

Co byste si nejvíce přála znovu zažít nebo dokázat, pokud by to zdravotní stav umožnil?

Já vám spíš povím, co bych si přála zažít. Pokud to zdravotní stav dovolí, chtěla bych se zúčastnit paralympiády. Pokusit se udělat co nejlepší výsledek a zažít atmosféru takové akce.

Co vás tato zkušenost naučila o životě a o lidech kolem vás?

Možná to, že nejsme až tak zlí a lhostejní, jak se o nás říká. Důkazem je mi právě probíhající sbírka v můj prospěch na foundation.otc.fitness. Jsem nesmírně vděčná každému, kdo dosud přispěl, a doufám, že ještě přispěje. Denně přispívají desítky lidí, kteří mě osobně neznají, jen je prostě zaujal můj příběh. A ještě jednu věc mě zkušenost na vozíku naučila. Jak složité může být soužití handicapovaných a zdravých. Například co se týče pomoci. Mrzí mě, že když kdekoliv odmítnu pomoc od zdravého, ten si myslí, že jsem namyšlená. Nejsem, jen celé je to o tom, že se všichni snažíme být co nejvíce soběstační. I to, že si umím poradit s nástrahami chodníků, je pro mou sebedůvěru důležité.

Jaký vzkaz byste chtěla poslat všem, kteří vás podporují, drží vám palce a pomáhají vám na vaší cestě?

Jediný – jedno obrovské děkuji!