Proč došlo ke změně ve vedení hospice?
Pan ředitel Zdeněk Herout už dříve avizoval, že ze zdravotních důvodů bude chtít skončit. V srpnu proběhlo výběrové řízení a já jsem byla vybrána jako nová ředitelka.

Před tím jste pracovala jako sociální pracovnice. Jaká byla vaše motivace hospic vést?
Hospic jsem zakládala s paní Miladou Štojdlovou. O post ředitelky jsem ale tehdy zájem neměla. Chtěla jsem dělat sociální pracovnici. Oslovily jsme proto pana Herouta, aby nám dělal ředitele a spolupracoval s námi.

Kde se vzala myšlenka hospic založit?
Vše vzniklo tehdy, když mi umíral mladý kamarád. Byl v nemocnici a měl velké bolesti. Chtěl domů, ale kvůli bolestem to nebylo možné. Nebyla tu služba, která by to zajistila. Rozhodla jsem se, že chci dát lidem volbu, aby mohli v takových případech zůstat doma. Začala jsem se zajímat o terénní hospicovou péči, vystudovala jsem kvůli tomu i školu. Potkala jsem Miladu Štojdlovou, která jako zdravotní sestra měla také pocit, že tu tato služba chybí. Spojily jsme síly a v prosinci roku 2014 jsme založily hospic, který začal fungovat na jaře 2015.

Co se za těch pár let fungování změnilo?
Když se začínalo, bylo nás málo. Teď se náš tým již rozrostl a po službě je poptávka. Poskytujeme zdravotní i sociální služby, jako je poradna, odlehčovací služby a osobní asistenci. Naší prioritou jsou ale zdravotní služby – specializovaná paliativní péče. Když jsme začínali, měli jsme dvě sestry, jednoho lékaře, mě, jako sociální pracovnici, a psycholožku. Dnes máme tři lékaře, tři sestřičky na hlavní pracovní poměr a dvě na dohodu. Máme také dvě sociální pracovnice a jednu psycholožku. Poskytujeme i duchovní služby podle vyznání víry.

Zhruba před rokem jsme si povídali o tom, že se snad už začíná měnit pohled státu na terénní hospice a jejich služby by mohly začít proplácet pojišťovny. Jak je to dnes?
Ke změně došlo. Dva roky probíhal pilotní projekt Všeobecné zdravotní pojišťovny, která zjišťovala, jestli se domácí péče finančně vyplatí oproti té institucionální. Zjistilo se, že ano, ale byly nastaveny náročné podmínky pro uzavření smlouvy s pojišťovnou. Podle podmínek bychom museli mít pět sester na hlavní pracovní poměr, 1,2 úvazku lékaře na hlavní pracovní poměr a z toho 0,2 úvazku musí být atestovaný paliatr. Už je několik hospiců, které smlouvu mají. Pro malé začínající hospice jsou to ale velmi přísné podmínky. Když pak organizace na smlouvu dosáhne, pojišťovna jí hradí 30 dní péče v plné výši, což je zhruba 1700 korun na pacienta a den. Další měsíc hradí pojišťovna jen polovinu a pak už nic. My jsme bohužel na smlouvu s pojišťovnou nedosáhli, protože nemáme tolik financí, abychom mohli mít pět sestřiček. Je to začarovaný kruh. Sestřičky mají v nemocnici o deset tisíc korun víc, než jim můžeme nabídnout u nás. Více jim ale nemůžeme dát, protože na to nemáme finance. A když nemáme sestry, nesplníme podmínky pojišťovny. Nicméně je třeba dodat, že stát se začal o paliativní péči zajímat víc. Například Jihočeský kraj schválil koncepci paliativní péče, ve které chce podpořit domácí hospice, lůžkové hospice a paliativní lůžka v nemocnici.

Je asi jasné, že musejí platit nějaké podmínky pro všechny stejně. Ale není přece jenom škoda, že se více nehledí na potřebu služby v daném místě, které má v tu chvíli nějaké podmínky?
Vždy to záleží na regionu. Písek je moc malý, Tábor také. Domácí hospic by měl pokrýt území se 100 tisíci obyvateli. My od začátku poskytujeme péči i na Strakonicku. Poskytujeme péči v okolí 25 kilometrů. Je to z důvodu dojezdové vzdálenosti při akutních komplikacích pacientů. Dnes máme tolik žádostí, že lidé musejí na příjem čekat, až se nám uvolní kapacity. Je to ale zase dané omezeným počtem sestřiček.

Jakým způsobem se vám tedy daří získávat finance na činnost a péči?
Jsme nezisková organizace, takže získáváme finance ze všech různých zdrojů. Největší příjem máme z různých nadací. Všichni chtějí přispívat na pomůcky, léky, přístroje a třeba vzdělávání zaměstnanců. Nikdo ale nechce dávat peníze na mzdy. Příjmy máme z různých grantů, od Jihočeského kraje a částečně od klientů, kteří si hradí 250 korun na den, i když péče stojí 1700 korun na den. Rodiny většinou berou příspěvek na péči a z toho mohou poplatek hradit. Máme také spoustu drobných dárců, kteří jsou nejdůležitější. Pro nás je nejlepší, když si lidé zřídí trvalý příkaz. I kdyby posílali pár stovek, tak víme, že peníze každý měsíc dorazí. Pak nám přispívají firmy a někteří lékaři v Písku. Jinak také pořádáme benefiční akce a koncerty.

Jaké máte jako nová ředitelka cíle?
Potřebovali bychom přijmout další sestru, abychom mohli rozšířit péči, potřebovali bychom i pečovatele. Rádi bychom dosáhli na smlouvu se zdravotní pojišťovnou, ale bude to zřejmě běh na dlouhou trať. Potřebovali bychom i větší prostory, protože tým se rozšiřuje. Sehnat personál ale není vždy lehké. Potřebujeme lidi vyzrálé, zkušené, kteří jsou smíření s tím, že člověk je smrtelný. Na každého z nás práce doléhá, a proto máme i psycholožku, která pečuje o duše nás zaměstnanců. Ještě pořád hledáme lékaře. Máme lékaře tři, ale všichni jsou hodně vytížení a dělají to bez nároku na mzdu. Potřebovali bychom někoho, kdo si rád udělá atestaci z paliativy a vezme si tuto práci za svou.