Už několikrát se umístili na předních příčkách a letos na krajské soutěži v kategorii Časopisy a noviny vydávané žáky základních škol vyhráli. Získali i cenu za titulku a postupují do celostátního kola. Redakci vede učitel Lukáš Sedláček, šéfredaktorkou je Kateřina Broukalová, dále v redakci působí Leona Jehlíková, Adéla Urbanová, Tereza Jáglová, Alexis Bartůňková a Alisa Volkhina. Časopis má i dopisovatele, například Karolínu Houfkovou, Natálii Samkovou, Karolínu Sedlákovou a další. Grafickou podobu tvoří Veronika Drdáková. Na otázky odpovídali Kateřina Broukalová, Leona Jehlíková a Lukáš Sedláček.

Je těžší vyhrát soutěž o nejlepší školní časopis nebo sehnat články před uzávěrkou?

Kateřina: Asi sehnat články. Uzávěrka je jasně daná, ale někdy nám vzniknou volná místa, která je potřeba zaplnit dobrými texty. A hlavně články, které naše spolužáky opravdu zajímají.

Leona: Problémy někdy dělám já. Ráda píšu, takže moje příspěvky bývají až moc dlouhé. Pak je musíme seškrtat. Někdy je těžké něco oželet. Místo v časopisu prostě není nafukovací.

Který článek vás letos bavil nejvíc?

Kateřina: Povedly se nám rozhovory s učiteli devátých tříd. Dobře je známe, a tak byly opravdu živé. Prostě jsme se u nich nenudili a doufám, že ani naši třídní. Moc se mi líbil také rozhovor Leony s naší bývalou žákyní Kamilou Zuzákovou.

Leona: „Mně se nejvíce líbily příspěvky od našich páťáků, hlavně jejich ankety. Právě v nich vidím naše pokračovatele. Fajn je i stránka věnovaná výtvarným dovednostem těch nejmenších.

Už jste musely někomu článek vrátit k přepracování?

Kateřina: To většinou necháváme na panu učiteli. Je náš vedoucí, tak to odnese on.

Leona: Problém byl s jedním komiksem. Trochu jsme se v něm ztráceli, navíc nebyl na zadané téma. Také u komiksu je potřeba, aby mu všichni rozuměli. Po přepracování už byl v pohodě.

Je větší pohroma prázdná stránka nebo ukecaný autor?

Leona: Asi prázdná stránka. Nemůžu tam dávat jen své ukecané články, protože by je ti mladší ani nedočetli.

O čem děti píší nejraději a naopak?

Kateřina: Nejraději píšeme o akcích, které jsme prožili s ostatními. Jsou to například výlety, olympiády, úspěchy žáků, zápisy do prvních tříd, návštěvy městské policie, lyžařský výcvik nebo rubrika Klubácké okénko. Co nás nebaví? To asi ani nevím.

Je něco, co jste do časopisu nezařadily?

Kateřina: Původně jsme chtěli psát také o soše před školou, která vyvolala spoustu reakcí. Nakonec jsme ale uznali, že tohle mají řešit spíš dospělí s radnicí. Navíc o tom už psaly skoro všechny noviny.

Kdybyste si mohly vybrat pro rozhovor nějakou osobnost, kdo by to byl?

Kateřina: Asi s nějakou významnou historickou osobností, která toho v životě hodně zažila a chtěla by se o své zkušenosti podělit.

Leona: Mě by lákal rozhovor se zpěvákem, muzikantem a textařem Davidem Stypkou. Měl nádherné texty. Takhle bych jednou chtěla umět psát.

Chcete se stát profesionálními novinářkami?

Kateřina: Úplně se tak nevidím. Jako koníček ano, ale jako profesi asi ne. Teď mířím na táborské gymnázium, pak se uvidí.

Leona: Psaní je fajn, ale raději bych jednou psala texty k muzice.

Proč se vlastně váš školní časopis jmenuje Mezi plaňkami?

Lukáš: Je to vlastně taková slovní hříčka spojená s naší Planou nad Lužnicí. Původní název Plánské novinky byl možná až příliš usedlý. Ne špatný, ale cítili jsme, že přišel čas na změnu. Obměnila se redakce, změnila se šéfredaktorka i část redaktorů. Časopis jsme rozdělili do rubrik a každé číslo má svůj koncept.

Doufali jste, že letos máte na vítězství v kraji?

Lukáš: Věřil jsem, že bychom mohli uspět. Ale že to dopadne takhle dobře, to jsem si netroufal odhadnout. Největší radost mám z dětí, protože za tím oceněním je spousta jejich práce.

Komu jste se pochlubil jako prvnímu?

Lukáš: Samozřejmě Pavlu Grenarovi. Ne proto, že je ředitelem školy, ale proto, že časopis kdysi vedl a založil krásnou tradici, ve které dnes pokračujeme. Měl z toho stejnou radost jako my.

Co je na vedení školní redakce nejnáročnější?

Lukáš: Asi když musím někomu říct, že jeho článek potřebuje ještě trochu více práce. Nikdo to neslyší rád. Naštěstí máme Kačku, která mi s tím pomáhá. Jinak jsem tady spíš kolega než učitel za katedrou. Mojí hlavní rolí je hlídat termíny, a tam někdy vedeme docela tvrdé bitvy.

Je složitější naučit děti psát, nebo škrtat?

Lukáš: Obojí. Kačka nebo Leona už dobře chápou, proč je potřeba texty zkracovat. Ostatním vysvětlujeme, že netvoříme úřední desku, ale školní časopis pro všechny žáky. Snažíme se reagovat na dění ve škole i kolem nás. Do budoucna bychom chtěli více autorské tvorby. Uvidíme.

Který článek vás v posledních letech nejvíc překvapil?

Lukáš: Asi rozhovory s námi, třídními učiteli devátých tříd. S kolegou Markem Dubnem jsme kamarádi už od školních lavic. Současné deváťáky máme čtyři roky, takže se dobře známe. Rozhovory od Leony jsou opravdu povedené – stručné, jasné a výstižné. To je u ní občas výzva, protože ráda píše hodně. Tentokrát se překonala. Ale mohl bych dlouho vyprávět i o dalších článcích, které se mi líbí. Baví mě s dětmi řešit nejen samotné texty, ale i celou redakční práci.

Jsou nějaká témata tabu?

Lukáš: Tabu asi nemáme. Jen se snažíme, aby všechno bylo slušné a fér. Kritika může být, ale musí mít hlavu a patu. Nevadí mi ani drobné legrácky na adresu učitelů. Pokud je to s humorem a v mezích slušnosti, jsem za to rád.

Je náročné přimět žáky, aby si časopis opravdu přečetli?

Lukáš: Přimět děti ke čtení není tak těžké, když píšou děti pro děti. Časopis je ve škole čtený, náklad máme mezi 80 a 120 výtisky. Navíc nejsme jen na webových stránkách školy, ale také na Instagramu. Pořádáme tam různé ankety, kterých se často účastní kolem dvou set lidí. Letos jsme navíc měli možnost setkat se v Českých Budějovicích se zástupci třiceti školních redakcí. Bylo to nádherné a pro děti to bylo i poděkování za jejich píli. Jsem rád, že taková soutěž existuje.

Jiří Riki Řeháček