„Vory plul již můj pradědeček Jan Husa. Společně s mojí prababičkou koupili po svatbě malý doškový domek na Hladné. Na plavbu vzal mého pradědu vrátný Josef Hronek z nedalekého Kozína a udělal z něj výtečného plavce a dokonce i vrátného. To byl vedoucí posádky voru, který musel prokázat znalost řeky před komisí a získat vrátenský patent, jenž se uděloval pro každý vodní tok zvlášť (vrata jsou propust v jezu, odtud i název této funkce –pozn.). A dotáhl to dokonce až na faktora, to byl zástupce dřevařské firmy, který měl na starosti nákup dřeva od velkostatků, jeho přepravu na vaziště vorů a také řídil veškerou voroplavbu,“ přibližuje historii rodu devadesátiletý Václav Husa. V plavecké tradici rodu pokračoval i jeho dědeček František Husa, který se stal dokonce mezinárodním vrátným a mohl plout vory nejen do Prahy, ale dále po Labi až do Hamburku. Své zkušenosti předával dále svým synům – nejstarší František, také vrátný, padl v 1. světové válce, mladší synové, sotva dokázali vzít pořádně za veslo, učili se poznávat řeku, pracovat s plaveckým náčiním a stali se také zkušenými vrátnými.

Václav Husa plul poprvé na voru až do Prahy se svým strýcem Josefem (nar. 1899). Musel předtím ukázat, že již umí pořádně plavat a vody se nebojí. „Strejda Josef měl vrátenský patent na Vltavu, Lužnici, Otavu, Nežárku a v roce 1929 získal patent také na Labe, mohl plout vory až do Riesy u Magdeburku. Stal se tehdy vůbec nemladším mezinárodním vrátným v tehdejší Československé republice. Vrátnými byli i i můj otec Vojtěch a jeho mladší bratr Václav,“ říká Václav Husa, který pak plul se svým otcem a strýci na vorech každé prázdniny. Přestože se pustil do studia, vzhledem k poměrům, které po osmačtyřicátém roce nastaly, odešel také na plavbu a vory plul až do zániku voroplavby v září 1960.

Tradičnímu plaveckému řemeslu udělala konec stavba Vltavské kaskády. Václav Husa ale ještě zažil krásu Svatojánských proudů, které se začaly zatápět na podzim roku 1943, byl u toho, když plavebním kanálem rozestavěné Orlické přehrady propluly v září roku 1960 poslední vory, přihlížel, jak pod vzdouvající se hladinou Vltavy mizela místa jeho dětství a mládí. Pod vodou zůstalo i místo, kde stál dům rodiny Husových. Václav se společně s rodiči přestěhoval do Bechyně a začal pracovat u Vodohospodářské správy Tábor, kde působil až do odchodu do důchodu v roce 1990. Na Hladnou se ale vždy rád vracel, u vody při rybaření rád vzpomínal a lásce k řece vedl také své neteře, synovce a jejich děti. „Se strejdou jsme vždycky rádi chodili na ryby, protože to nebylo jen o chytání, on nám vždycky hodně vyprávěl a nezapomenutelné bylo, když nám přehrával celé scény ze Švejka,“ zavzpomínala na oslavě devadesátých narozenin Václava Husy jeho neteř Anita Crkalová. Oslavenci přišla na oslavu v Albrechticích nad Vltavou popřát nejen rodina, ale také přátelé, členové spolku Vltavan Čechy a mnoho dalších lidí od vody, kteří díky Václavu Husovi mohli poznat alespoň z jeho vyprávění kouzlo staré řeky.

I když se dnes Václav Husa dostane k vodě již jen sporadicky, jeho fenomenální paměť a vypravěčský talent za ním přivádějí filmové štáby, historiky, milovníky řeky. Znovu se obnovuje tradice starého plaveckého řemesla, členové Vltavanu a další nadšenci se pouštějí do stavby vorů a pokoušejí se přiblížit toto zaniklé řemeslo dalším generacím. A když se podaří, že se někdy u vody setkáte také s Václavem Husou, je to zážitek na celý život.