Právník Miloš Tuháček: S otevřenou informovaností v České republice přituhuje - Jižní Čechy Teď!
20. 5. 2020 8:53

Právník Miloš Tuháček: S otevřenou informovaností v České republice přituhuje

JIŽNÍ ČECHY - Od otevřeného přístupu k informacím, kterého se média i veřejnost dočkaly po roce 1989, nastalo plíživé utahování šroubů a budování bariér. Kdejaká instituce disponuje tiskovým mluvčím, který odpovídá namísto odpovědných úředníků a mnohdy i politiků. V zápisech z jednání orgánů obcí se objevilo začerňování a rozpoutaly se diskuse, jestli se smí záznamy ze zastupitelstev vysílat a uchovávat na záznamu. K odpovědím podle zákona 106 o svobodném přístupu k informacím se začaly účtovat různé úhrady, které zřejmě mají občana odradit od zbytečného obtěžování úřadů. O původním smyslu GDPR a jeho aplikaci do českých poměrů se snad ani nemá cenu rozepisovat. Jednání před soudem jsou u nás stále až na výjimky veřejná. Jenže právě v době nouzového stavu ministerstvo spravedlnosti vydalo soudům pokyn, že už nemají zveřejňovat jména účastníků soudních jednání, ale jen spisové značky. Od té chvíle se občan nedozví třeba to, že jeho starosta stojí jako obžalovaný před soudem. Nedozví se to ani média, tudíž o tom nebudou informovat. Náhoda, nebo účel? Na otázky o přístupu k informacím odpovídá advokát Miloš Tuháček z Tábora, spoluautor komentářů k zákonu o svobodném přístupu k informacím a k zákonu o právu na informace o životním prostředí. Rovněž táborský zastupitel a pověřenec pro ochranu osobních údajů několika obcí. Tématům práva na informace a na ochranu osobních údajů se věnuje také jako lektor na seminářích akreditovaných ministerstvem vnitra.

 

Jak se podle vás vyvíjí dilema mezi právem občana na informace a ochranou osobních údajů?

Momentálně se kyvadlo přesunulo na stranu ochránců osobních dat. Povinné subjekty, tedy zejména úřady, provádějí například v každém jednotlivém případě žádosti o informace test proporcionality – zvažují tedy pomocí kritérií daných Ústavním soudem, zda převažuje zájem na právu na informace, nebo zájem člověka na ochraně jeho osobních údajů. Takže kupříkladu v kauze, kde právě píši kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, odmítá Kancelář prezidenta republiky sdělit výši odměn pánů Ovčáčka a Mynáře, což odůvodňuje právě tím, že si o tom sama provedla tento test. V jiném případě, kdy už jsme u soudu uspěli, dokonce ani zastupitelka města Počátky neobdržela z podobných důvodů požadované informace. Doufejme, že tento přístup bude brzy opět překonán.

Když začaly spory o tom, co obce mohou a nemohou zveřejňovat, zaznívalo od právníků v táborském zastupitelstvu, že osobní údaj je rodné číslo, a že zveřejňování jména a adresy u osob, které vstupují do nějaké transakce s městem, je v pořádku. Platí to stále? Nebo už převážil názor, že problémem je zveřejnění všech informací, které mohou vést k identifikaci konkrétní osoby?

Jméno a adresa jsou také osobním údajem. Veřejný zájem na jejich zveřejnění však dle mého převažuje. Nutno však vždy provést onen test proporcionality, o kterém mluvím v předchozí odpovědi.

Jste vy sám pro transparentnost všech úkonů obce, které souvisí s veřejnými zdroji, tedy majetkem všech občanů? Nebo si umíte představit výjimky?

Jsem pro maximální transparentnost. Nemůže se však vztahovat na zcela všechny úkony města. Poskytnutím veřejných prostředků je například i umístění postižené osoby do sociálního zařízení. Nelze ale zveřejňovat třeba její diagnózu.

Obvykle se nezveřejňují jména například u promíjení dluhů. Je to v pořádku? Jak má pak občan možnost kontroly, zda se obec chová ke všem stejně a nejsou tu „protekční“ dlužníci, kterým se jde na ruku více?

Jde o většinový postup, který má oporu v názorech Úřadu pro ochranu osobních údajů. Zveřejnění je považováno za svým způsobem nepřípustný „další trest“. Ale jsou výjimky. Například sankce podle zákona o střetu zájmů. Ty zveřejňovány dle soudních rozsudků v zásadě býti mohou. Soud to judikoval na kauze Drobil.

Je tedy podle vás začerňování jmen v zápisech z orgánů obcí v pořádku nebo ne?

Jak které, což vysvětluji na případu umístění postiženého člověka do sociálního zařízení. Naprostá většina informací je ale bez problémů zveřejnitelná.

Některé obce, aby si ušetřily práci se začerňováním, už přestaly dávat na web zápisy ze zastupitelstva s tím, že si občan může dojít na obecní úřad zápis přečíst. Co si o tom myslíte?

Zápis být zveřejněn může i nemusí. Nejde o zákonnou povinnost. Je na občanech, aby zveřejňování zápisů ve své obci iniciovali.

Porušují něco obce jako třeba Strakonice, které dodnes zveřejňují v zápisech z jednání zastupitelstev a rady obce otevřeně prakticky vše?

Existují mimořádné případy, kdy by osobní údaje zveřejněny býti neměly, jak jsem už zmínil. Jinak – a to jsem už také řekl, je na místě maximální transparentnost.

Je platné usnesení, které se na veřejném zasedání zastupitelstva předčítá v neurčité podobě „dle přílohy“? Tedy kdy jména či názvy firem, které vstupují do nějaké obchodní transakce s obcí, se záměrně nahlas před občany nečtou?

Platné toto usnesení je, nic ale nebrání tomu plné znění usnesení přečíst.

Připadá vám v pořádku trend, že dnes už má kdejaká instituce svého tiskového mluvčího a zodpovědní politici a úředníci na otázky neodpovídají přímo? Vždyť ještě v 90. letech tu bylo tiskových mluvčích jako šafránu…

Nevím, zda mám všechny informace, ale budu konkrétní – domnívám se, že například třicetitisícové město o čtyřech dobře placených politicích a velmi zkušeném tajemníkovi by tiskového mluvčího mít nemuselo. Hranici užitečnosti mluvčího vidím zhruba u města krajského, případně statutárního.

Praxe je ovšem taková, že takto velká města už mívají mluvčích několik… Posuňme se tedy k zákonu 106. Funguje podle vás informovanost podle zákona 106 o svobodném přístupu k informacím uspokojivě? A co náklady, které se občanům účtují? Nejsou to obstrukce pro zastrašení nebo odrazení?

Zatím tento zákon uspokojivě funguje. Ministerstvo vnitra ale chystá v tomto směru nebezpečnou novelu. Ta by umožnila náhradu nákladů spojených s vyhledáním informace zneužít. Snad ji poslanci neschválí.

Je v pořádku, když jsou na zákon 106 odkazována i média?

Právně ano, politicky asi nikoliv.

Považujete média za hlídací psy demokracie a strážce dění v institucích placených občany? Nebo se i média změnila? Plní podle vás tuto svoji funkci?

Média jsou hlídacími psy i dle Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. V našem regionu svou funkci plní. Nenahraditelná jsou média tištěná. Uzavřené sociální bubliny na internetu zplošťují politickou soutěž. Viděli jsme to před minulými komunálkami – zjevně falešné profily, koupené „lajky“, zretušované fotky a jiná faleš – to byla v některých případech kampaň na facebooku nejen v Táboře. Nesmíme dopustit, aby se na toto politika zredukovala!

Vidíte nějaký problém ve fungování českých médií?

Chybí tu veřejnoprávní tištěné médium veřejné služby. Něco jako Český rozhlas či Česká televize. Česká tištěná média to mají hrozně těžké, což jsem už před mnoha lety viděl jako advokát Literárních novin. Od té doby se to rozhodně nezlepšilo.

Nejsou zejména regionální média v ohrožení, jestliže by se docílilo ochrany do té míry, že by informace neumožňovaly konkrétní osoby a firmy identifikovat?

Asi ano. Je třeba se bránit.

V březnu přistoupilo ministerstvo spravedlnosti k tomu, že přestalo zveřejňovat účastníky nařízených soudních jednání – s odůvodněním ochrany osobnosti. Jakým způsobem je pak naplněn zákon ve smyslu, že soudní líčení jsou veřejná, když se nikdo nedozví, co se projednává?

Z hlediska účelu zákona to patrně v pořádku není. Jde jistě podávat individuální žádosti o informace a proti „začerňování“ osobních údajů se bránit, ale to není efektivní cesta.

Co je vlastně smyslem toho, že ze zákona jsou soudní jednání veřejná?

Právo na veřejné projednání věci je tradičně chápáno jako nástroj veřejné kontroly justice. Tohoto cíle je dosaženo přítomností veřejnosti v soudní síni.

Už před znepřístupněním jmen účastníků začalo přibývat soudních jednání, která soudci předem označili za neveřejná. Kdy tak mohou učinit?

Přiznám se, že tento trend jsem jako právník nezaznamenal. Právní předpisy tuto možnost ale znají. Občanský soudní řád říká, že veřejnost může být pro celé jednání nebo pro jeho část vyloučena, jen kdyby veřejné projednání věci ohrozilo tajnost utajovaných informací chráněných zvláštním zákonem, obchodní tajemství, důležitý zájem účastníků nebo mravnost.

Jakým způsobem se nyní podle vás mohou média a jejich prostřednictvím veřejnost dozvídat, že například někdo z veřejných činitelů stojí před soudem?

Určitě mohou využít zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím.

Domníváte se, že právě eskalace soudních stíhání veřejných činitelů stojí za touto novou informační bariérou?

Popravdě řečeno to nedovedu posoudit. Soudci, které znám, se mi jeví na politicích dosti nezávislými.

Kam se podle vás obecně informovanost v České republice ubírá? Jsme na tom lépe nebo hůř než v jiných zemích?

Z toho, co vím, se mi zdá, že jsme někde uprostřed „pelotonu.“ Hodně vepředu je například Estonsko. Poslední dobou ale v ČR přituhuje. Evropská legislativa nás každopádně tlačí k aktivnímu zveřejňování informací na webech povinných subjektů, a to v takzvaném otevřeném a strojově čitelném formátu. S takto zveřejněnými informace lze poté lépe pracovat, kupříkladu je kopírovat či z nich vytvářet různé analýzy.

 

 

Libuše Kolářová
Libuše Kolářová

Diskuse k článku

Pro přidávání komentářů je nutné se přihlásit / registrovat.