Co se za dobu od vašich matrikářských začátků změnilo?

Anna Randová: Hlavně to, že snoubenci se dnes mohou vzít na kterémkovi vhodném místě, zatímco dřív bylo možné sňatek uzavřít pouze na úřadu. Když jsem nastoupila, ještě nebyly rovnocenně platné církevní sňatky, takže kdo chtěl mít svatbu v kostele, musel stejně i na občanský obřad na radnici. Stávalo se, že se pár vzal tady u nás na radnici, pak sundal prstýnky a jel ještě do kostela. Církevní obřad ale neměl právní účinek. Od druhé poloviny roku 1992 jsou už oba obřady rovnocenné a snoubenci si mohou vybrat. Občanské obřady však stále převažují. V loňském roce milevská matrika evidovala 37 sňatků, z toho jedenáct církevních. Ubývá spíš svateb celkově. V roce 2000 jich bylo 60 za rok a z toho církevních osm.

Platí i v Milevsku, že lidé dnes se svatbou nespěchají?

Anna Randová: Určitě, osmnáctileté nevěsty už jsou spíš výjimkou. Zato je poměrně běžné, že dorazí uzavřít sňatek snoubenci už i se svými dětmi.

Jitka Hrochová: Občas se i dnes berou skuteční mlaďáci, je to ale zřídka.

Která místa jsou pro obřady oblíbená?

Anna Randová: Dříve existovala takzvaná místní příslušnost. Když se chtěli lidé vzít jinde, než měl někdo z nich trvalé bydliště, museli si nechat obřad delegovat k jinému zvolenému úřadu. Dnes už si mohou vybrat úřad či kostel kdekoliv. Snoubenci si také mohou zvolit místo, kde se chtějí vzít.

V Milevsku se stala oblíbeným místem občanských obřadů Latinská škola, obřad se tam koná v knihovně nebo v přednáškovém sále. Atmosféru kláštera tak dostane i svatba, která se nekoná přímo v bazilice. Také obřady v parku Bažantnice jsou moc hezké. Řadu snoubenců jsme oddávali na zahradách u rekreačních chalup a jednu hodně originální svatbu na srázu nad údolím Orlické přehrady u Jickovic. V dokladech se musí uvést bližší určení místa svatby, tak jsem tam tenkrát musela psát říční kilometr. Snoubence oddávala tehdejší zastupitelka Lenka Třeštíková. Opatrně jsme na podpatcích našlapovaly lesem a na místě začali vylézat ze stanů mladí lidé v maskáčích s plecháčky rukou, vidím to jako dneska. A najednou se objevila nevěsta v krásných šatičkách, i ženich ve společenském.

Kdo v Milevsku oddává?

Anna Randová: V místě matričního obvodu je oddávaním ze zákona pověřen starosta a místostarosta a zastupitelstvo pak pověřuje ještě několik dalších osob ze svých řad. V Milevsku jsou to Bohuslav Beneš, Václav Pavlečka a Zdeněk Herout. Většině snoubenců je jedno, kdo je bude oddávat. Někdy ale mají konkrétní přání. Stalo se už také, že přišel jeden zastupitel s tím, že sousedi by si přáli, aby je oddal on. To by ale nejdříve musel projít schválením zastupitelstva jako oddávající, bylo to trochu komplikované. Nakonec z toho tenkrát sešlo a vybrali si někoho jiného. Dřív také platilo, že se sňatek musel uzavřít pouze před matriční obcí, dnes totéž lze i před starostou nebo místostarostou nematriční obce, pokud v ní má alespoň jeden ze snoubenců trvalý pobyt. Například starosta Branic Stanislav Češka už takhle oddával několikrát, naposledy zrovna nedávno, ale svatba se kdysi konala i ve Zbelítově anebo v Pechově Lhotě, kde snoubence oddával místostarosta Jaromír Halíř.

Píší si zastupitelé projevy sami nebo existuje nějaký manuál?

Anna Randová: Když s oddáváním začínají, dostanou ode mě knížku projevů vhodných pro různé dvojice – mladé, starší, uzavírající sňatek poprvé nebo opakovaně, nebo poskytnu starší projevy, které tu máme k dispozici, a pak už si každý píše svou řeč sám. Já jen poskytnu informace, co přesně musí zaznít, tedy to známé – táži se vás… Čili souhlasné prohlášení snoubenců.

Už jste někdy slyšeli v Milevsku zaznít slůvko ne?

Anna Randová: To jsem nezažila. Jen jednou ženich místo ano řekl – beru. Někdy se ale musí oddávající zeptat dvakrát, protože je docela dlouho ticho. Spíš muži to občas trošku dramatizují.

Jitka Hrochová: Já jsem zažila i ženu, na kterou jsme s napětím čekali. Kdyby ale ani napodruhé odpověď nezazněla, nebyly by splněny podmínky uzavření sňatku a ten by nebyl právoplatný.

Zažily jste, že by někdo svatbu nestihl?

Anna Randová: Tak zpoždění jsme zažili častokrát, jednou se nám stalo, že první svatba se opozdila a mezitím už tu byla nastoupená další. Tak museli opozdilci počkat až po obřadu, na který přijeli svatebčané na čas.

Nemohli jste je vzít najednou?

Anna Randová: To by se jim asi nelíbilo, ale dvojsvatbu už jsme tu měli. Vdávaly se současně dvě sestry, to už je delší dobu.

Jaký je teď trend? Vidíte velké svatby nebo spíš menší a skromnější?

Anna Randová: Nejvíc patrné je, že dřív bylo svateb určitě víc. A přibylo malých obřadů, kdy lidé přijdou se svědky sňatek vlastně jen podepsat. Dokonce jsme nedávno jedné dvojici i svědky sháněli. Přistěhovali se na Kovářovsko, chtěli se vzít a nikoho tu ještě neznali. Svědky jsme obstarali z řad zaměstnanců radnice, když snoubenci souhlasili, že se vezmou v pátek. Na sobotu by to bylo těžší někoho získat.

Má Milevsko určený den pro konání obřadů? A jak dlouho předem se termíny zamlouvají?

Anna Randová: Může to být kterýkoliv den. Někdo si termín rezervuje už rok dopředu, ale někdo přijde třeba jen týden předem. Pokud jsou v pořádku všechny doklady, tak to zvládneme. Ale přiznám se, že když někdo zavolá ve středu, že by se v pátek vzali, tak to nemusíme stihnout. Záleží na okolnostech. Zákon sice zná klauzuli, že v ohrožení života snoubenců se dá leccos z povinných náležitostí prominout, mohou tedy být výjimky, ale nikdy na žádném školení nám neupřesnili, v jakých situacích by se tato klauzule měla použít.

Třeba při sňatku v nemocnici?

Anna Randová: Nemocnici v našem matričním obvodu nemáme, takže do takové situace jsme se nedostali. Jsme matričním úřadem pro patnáct obcí, nemocnice v nich nikde není.

Jak je to se svatbami cizinců, tlumočí se?

Anna Randová: Záleží na tom, jak cizinec ovládá jazyk. Musím posoudit, jestli rozumí česky natolik, aby porozuměl prohlášení, které podepisuje.

Musí mít snoubenci prstýnky?

Anna Randová: Není to povinné, ale většinou je mívají. Svatbu bez prstýnků už jsem ale zažila. Je to hlavně u těch svateb, kdy lidé potřebují opravdu jen formálně stvrdit svůj vztah. Já to jen potřebuji vědět dopředu, aby se oddávající přizpůsobil a nevznikla nějaká trapná situace.

A polibek je povinný?

Jitka Hrochová: Také ne. Povinné je jen vyslovení souhlasu slůvkem ano. Ale co vím, tak polibek ještě nikdo nevynechal.

Pořádáte i zlaté a diamantové svatby. Podle poslední legislativní úpravy si o tento obřad musí lidé sami požádat. Nevnímali by lépe, že si na jejich jubileum město vzpomene samo?

Anna Randová: Možná ano, ale my nemáme právo vyhledávat v osobních údajích tyto informace, nemáme jak to zjistit. Takže opravdu musíme vyčkat na žádost. Nemusí ale žádat samotní oslavenci, obvykle přijde někdo z příbuzných nebo přátel. Pak buď uspořádáme obřad na radnici nebo jdeme do rodiny. Bývají to moc pěkné chvíle, dřív na něm kolegyně Jitka dokonce vítala v kroji. Letos byly tyto obřady asi tři, letos ještě žádný.

Teď už se v kroji nevítá?

Jitka Hrochová: To byl kroj zapůjčený z depozitáře Milevského muzea a teď už si ho půjčovat nemůžeme, protože je vystavený v expozici.

Dají se u párů, které spolu vydržely tak dlouho, postřehnout nějaké typické vlastnosti?

Anna Randová: Jsou to obvykle milí lidé, je jasné, že museli leccos v životě překonat a vydržet a určitě je tam velká tolerance. Dnes se lidé spíš rozvedou, než by překonávali nějaké překážky. Je to ale možná dáno i tím, že v minulosti společnost na rozvedeného člověka nahlížela jinak, tak měli manželé určité zábrany a víc potřeby krize překonat. Dnes jsou rozvody běžné, jen manželské páry, které uzavírají církevní sňatek to tak jednoduché nemají. Po úřední linii se sice rozvedou, ale v kostele už nemůžou uzavřít další sňatek nebo je to velmi složitý proces u církevních institucí.

Opustila vás po tolika letech tréma a obavy, že se obřad nějak nečekaně zvrtne?

Anna Randová: Ne, trému mám pořád a nejvíc, když je to svatba známých. Největší trému jsem měla, když jsme v roce 2000 oddávali právě moji kolegyni Jitku Hrochovou.

A kolegyně trému neměla?

Jitka Hrochová: A jakou. Ale já už jsem měla nejhorší křest za sebou, protože když jsem v roce 1995 začala také sloužit jako matrikářka, tak hned na první svatbě omdlela nevěsta. Oddávali jsme tenkrát s panem Kofroněm. Celé to bylo jak z filmu. Ženich byl saniťák, takže venku čekala sanitka, aby jim udělali šraňk a když se nevěsta vzkřísila a konečně se vzali, tak ji kamarádi naložili na nosítka, šoupli do sanitky a objížděli s ní náměstí.

Anna Randová: Dřív totiž nebyla v obřadní síni klimatizace, otevřít okna nebylo vhodné, protože to by šel dovnitř hluk z náměstí, takže jsme opravdu občas pozorovali bledé snoubence s obavami, aby nám nezkolabovali, hlavně v letním horku. A dost často jsme od svatebčanů pak vyslechli – hlavně, že jsme ve městě vzduchotechniky! Ale to už je minulost, dnes je obřadní síň klimatizovaná.