Vraťme se v čase zpět do srpna roku 1988. Tehdy třiadvacetiletá nadějná a originální zpěvačka Pavlína Braunová bydlela u své babičky ve Strakonicích v panelovém domě nedaleko vlakového nádraží. Do města se přestěhovala z rodného Sokolova, aby měla blíž ke svým hudebním kamarádům ze skupin Minnesengři a Sem Tam, s nimiž vystupovala.

Na Pavlínu Braunovou, která v Plzni studovala pedagogickou fakultu, ale nakonec dala přednost muzice, vzpomínají její přátelé jako na nespoutaný živel. Na hudebním nebi zazářila v polovině osmdesátých let minulého století. Štíhlá a dlouhovlasá zpěvačka imponovala lidem nejen svým zjevem, ale i originálním projevem. V muzice i osobním životě. Lidé z jejího okolí se i po létech shodují, že tehdy žila jako o závod. Možná podvědomě tušila, že má na vše strašně málo času.

Osudná sobota
Posledním dnem, kdy byla Pavlína Braunová spatřena, byla sobota 6. srpna 1988. Onoho osudného rána měla odjet vlakem na zkoušku kapely Minnesengři a odpoledne s nimi pokračovat na koncert do Černé v Pošumaví. Z domu odešla kolem půl deváté, ale na zkoušku do Českých Budějovic už nedorazila a neobjevila se ani na večerním koncertě. „Když nepřijela na sraz a potom ani na Lipno, začalo nám to být divné. Další dny jsme sháněli její rodiče,“ řekl již dříve v médiích Jiří Smrž z kapely Minnesengři.
Oficiální pátrání proto začalo až o čtyři dny později. „Nejdříve jsme prověřovali cestu zpěvačky, která začínala 6. srpna v půl deváté ve směru od strakonického přechodného bydliště k nádraží. Pátrání jsme vedli v několika verzích: Násilný čin, útěk s milencem, zavlečení do ciziny nebo útěk za hranice a sebevražda,“ vysvětluje Petr Tousecký, vrchní komisař českobudějovického policejního oddělení zabývajícího se pátráním po pohřešovaných a hledaných osobách. Policistům se nepodařilo zjistit nikoho, kdo by viděl Pavlínu Braunovou nastupovat do vlaku. V té době nebyly v ulicích města žádné kamery a neexistovaly ani mobilní telefony, podle nichž by se dal pohyb Pavlíny Braunové případně lokalizovat. „Jako nejpravděpodobnější se nám proto jevilo, že zpěvačka nešla na vlak, ale chtěla do Českých Budějovic cestovat autostopem,“ říká komisař Petr Tousecký.
Zda se mladé zpěvačce stala osudná právě cesta autostopem se nikdy nepodařilo potvrdit, podle policistů je ale tato možnost nejpravděpodobnější. „Nějaký čas se také počítalo, že mohla emigrovat do zahraničí, ale je velmi nepravděpodobné, že by se po revoluci v roce 1989 nevrátila zpět do vlasti nebo alespoň nepodala zprávu blízkým. Proto považujeme tuto možnost za málo pravděpodobnou,“ dodává policista Tousecký.

Jen bota a kabelka
Za pozornost určitě stojí i informace, která nebývá často zmiňována, totiž že policisté našli pod zalesněným kopcem nedaleko Strakonic několik věcí, které stoprocentně patřily Pavlíně Braunové. Konkrétně šlo o jednu botu a prázdnou kabelku! Policisté proto tehdy prohledali kousek po kousku celý kopec. Nic jiného se jim ale už nalézt nepodařilo.
Stala se tedy Pavlína Braunová opravdu obětí autostopu? Mnohé by tomu mohlo nasvědčovat, jsou tu ovšem i jistá ale. Například místo nálezu zpěvaččiny boty a kabelky je jen několik stovek metrů za Strakonicemi, což by znamenalo, že případný zvrhlý řidič by Pavlínu popovezl jen pár desítek metrů nebo ji napadl hned na místě, kde stopovala. Takto se ale přepadení stopařek neodehrávají. Řidiči své oběti většinou napadnou až po ujetí několika kilometrů. „Stopařská“ verze má tak v tomto určitou trhlinu.
Pavlína Braunová se tak mohla stát obětí člověka, kterého dobře znala a s nímž mohla být na cestě, případně na setkání před cestou, domluvená.
Zapomínat by se nemělo ani na podivné zmizení dvou dalších dívek Ilony Vavříkové a Lenky Mužíkové, které byly naposledy viděné u čerpací stanice na okraji Plzně. Obě mladé ženy zmizely jen dva dny po Pavlíně Braunové, tedy v pondělí 8. srpna 1988. Ani po nich nezůstala žádná stopa, která by mohla, byť alespoň částečně, jejich osud objasnit. Místa zmizení dvou dívek a Pavlíny Braunové jsou od sebe přitom vzdálena pouze kolem 70 kilometrů a leží na nejkratší spojnici Českých Budějovic s Plzní.
Příští léto uplyne od zmizení Pavlíny Braunové i Ilony Vavříkové a Lenky Mužíkové už třicet let. Naděje, že se jejich zmizení podaří někdy objasnit, je dnes již jen teoretická. Oba případy jsou již uloženy v archívu. „Pokud bychom ale získali nějaké nové informace, případy bychom znovu otevřeli. To, že jsou v archivu, neznamená, že bychom na ně úplně zapomněli a nevěnovali se jim,“ uzavírá komisař Petr Tousecký.