„Liuda k nám do školky přišla v rámci uprchlické krize. Chodily sem maminky s dětmi. Její dcerka se dobře adaptovala a tak jsme ji mohli integrovat mezi děti do běžné třídy. Když v druhé vlně začaly přicházet z Ukrajiny děti, které už prožily buď okupaci, nebo humanitární koridory a zažily tak věci, které by děti zažívat neměly, tak nám pomohla právě Liuda tím, že si mohla s děti promluvit jejich mateřskou řečí,“ vysvětlila ředitelka českobudějovické školky Větrná Kamila Finková.

Liudmyla žije na Ukrajině asi deset kilometrů od hranic s Ruskem. Když začala válka, utekla i se svou šestiletou dcerou do Polska. Odtud se pak dostala do České republiky, konkrétně do Českých Budějovic, kam předtím utekla i její kamarádka. O možnosti chodit s dcerkou do této školky se prý dozvěděla hned na letišti v Plané. Zbytek Liudmyliny rodiny zůstal na Ukrajině. Teď se tam rozhodla vrátit i ona.

„Děti v centru, kde jsem pracovala, potřebují psychologickou pomoc. Proto se tam musím vrátit. Ty děti jsou nemocné a rodiče nesouhlasí s evakuací. Jedná se o děti, které například neslyší, nebo nevidí,“ popsala paní Liudmyla Petrova. Prozradila, že strach vrátit se do míst, kde je válka, samozřejmě má, ale cítí jako svoji povinnost dětem pomoci. Vedení ústavu prý své zaměstnance o pomoc požádalo, nikdo ale nikoho nenutil. „Rozhodla jsem se sama,“ podotkla.

S Liudou, jak jí ve školce říkali, se dnes všichni rozloučili. Bylo vidět, že je psycholožka opravdu dojatá. Od ředitelky i ostatních dostala květiny i dárky na památku. „Všem moc děkuji za to, jak mi tady pomáhali,“ říkala paní Liudmyla se slzami v očích. Kromě šťastné cesty jí všichni popřáli hlavně, aby to na Ukrajině s dcerou dobře zvládly a aby byly pokud možno v bezpečí.