Jak vaše hasičská kariéra během let postupovala?

Začínal jsem v roce 1986 v Třebíči s takzvanými stříbrnými hvězdičkami, tenkrát to byl rotmistr. Dokonce to bylo ještě před platností současného zákona o požární ochraně. Tam jsem sloužil do roku 1995, postupně v několika funkcích. Končil jsem tam jako zástupce okresního požárního rady, zástupce ředitele hasičského záchranného sboru okresu Třebíč a velitel útvaru. Z Třebíče jsem po vyhraném výběrovém řízení odešel pracovat jako ředitel hasičského záchranného sboru okresu Jihlava. V roce 2004 byl zrušen územní odbor Jihlava, stejně jako všechny územní odbory v místech krajských ředitelství, přešel jsem tedy na tři roky na krajské ředitelství a od roku 2008 jsem v Jindřichově Hradci. V ředitelské funkci jsem teď tedy už dvacátý druhý rok.

Co jste dělal předtím?

Jsem vyučený karosář, potom jsem si dodělal střední školu a pracoval jsem jako vedoucí autoservisu. Dělal jsem i požárního a bezpečnostního technika.

Co vás k hasičům přivedlo?

Právě díky práci požárního technika jsem do té problematiky začal pronikat a postupně jsem se rozhodl, že bych rád pracoval v požární ochraně. A rozhodl jsem se, že k profesionálním hasičům nastoupím.

Jak se za těch jednatřicet let práce hasičů změnila?

Jak to říct? Když jsem byl zástupcem ředitele v Jihlavě, tak jsem zhruba dvě hodiny seděl v kanceláři, zpracovával papírové podklady a podpisové záležitosti. Zbytek pracovní doby jsem pracoval v terénu s lidmi. A dneska je to minimálně opačně. Větší část své pracovní doby musím věnovat administrativě.

Ani internet administrativu neurychlí?

To je tak, že přijdete do práce, nejdříve si otevřete internet svůj, internet ředitele, internet spisovny, intranet generálního ředitelství, intranet krajského ředitelství, pak ještě další tři naše systémy. A ať chcete nebo nechcete, zabere to dost času. Do toho je potřeba řešit ekonomiku, zásahy, lidi, povyšování, stavební řízení nebo nějaký konkrétní požár. Čas tak rychle utíká…

Dostanete se tedy ještě někdy k vodě?

Ano, v létě o dovolené, když se jdu vykoupat. Ale k zásahům v terénu se dostávám minimálně. Spíše to je v mimopracovní době. Když z informací o zásahu zjistím, že je z nějakého důvodu zapotřebí moje přítomnost, tak jedu. Většinu problémů ale v první fázi řeší velitel zásahu s velitelem stanice. Nechybím ale samozřejmě u specifických zásahů, k těm letos patřila například ptačí chřipka. Ale nešlo o takovou hysterii, jak to někteří veřejnosti podávali. Samozřejmě, že majitelé napadených chovů byli nešťastní a přepadlí. S tím souhlasím. Ale dalo se s nimi velice rozumně mluvit, brali nás tak, že jim jdeme pomoci řešit problém. Opravdu, u nás nebyl žádný problém.

Jak se za dobu, kterou jste strávil u hasičů, změnil pohled lidí na tuto práci?

To se nedá srovnat. Nedají se srovnat podmínky, které mají hasiči pro výkon své práce. Dnes jsou na úplně jiné úrovni, počínaje vybavením na zásah, přes ochranné pomůcky a konče šíří typů zásahů. Dříve hasiči vyjížděli jen na požáry a podobně. Dneska jsme složka, která pomáhá na širokém poli mimořádných událostí. V podstatě k většině problémů, které nastanou, jsou povoláváni hasiči. A jak to vidí lidé zvenku? Jsou to asi čtyři roky zpátky, kdy proběhl rozsáhlý průzkum. Otázka zněla, k jakému povolání mají lidé největší důvěru. A dopadlo to tak, že na čele se s 95procentní důvěrou ocitli lékaři a hasiči. Rozumím tomu. Dneska vidíte na vodě skvrnu, koho voláte? Hasiče. Je povodeň, zase hasiči. Rybář najde mrtvolu. Kdo přijede? Hasiči. Je něco vylitého v lese. Hasiči. Hoří les. Hasiči. Jsou spadlé stromy přes silnici. Hasiči. Na domech jsou rampouchy. Hasiči. Stane se dopravní nehoda. Zase hasiči. Průměrně máme za rok 1150 zásahů. Z toho bylo loni přibližně jen 160 požárů, předloni jich bylo více, okolo dvou set, protože bylo hodně suché léto. Zbytek pak tvoří ostatní výjezdy. Kdysi bylo na Jindřichohradecku hodně požárů z parních lokomotiv. Dnes už jsou tratě elektrifikované, a tam, kde jezdí stále parní vlaky, tak je vše dobře zabezpečeno.

K jakým zásahům tedy v současné době jezdíte nejčastěji?

Jsou to technické záležitosti. Padlé stromy, ty jsou časté. Stejně jako dopravní nehody.

Vzpomenete si na největší požár ve vaší hasičské kariéře?

Největším požárem s největší škodou byl požár v Jihlavě, kde hořela firma, která vyráběla čalouněný nábytek. Celý areál byl několik let starý. A když se stavěl, tak jsme se s projektantem dost přetahovali o to, aby do projektu dal i podzemní nádrž. Areál byl totiž na kraji Jihlavy, kde už tlak vodovodní sítě slábnul. Podařilo se nám to. A když objekt začal hořet, tak právě díky této nádrži se podařilo velkou část areálu zachránit. I tak byla ale škoda 85 milionů. Zachránili jsme kompletně sklady a kancelářské zázemí. Bylo to v předvánočním období, al oni naštěstí nepřišli o žádné kontakty a zboží ve skladech zůstalo nepoškozené. Během týdne si pronajali vedlejší halu, nakoupili tam stroje a okamžitě začali zase vyrábět. A pokud jde o největší zásah, tak to pro mne bylo něco, co člověk zažije jen jednou za život. V roce 2001 se v okrese Jihlava objevila jako první v republice nemoc šílených krav. A protože jsem v té době dělal ředitele a zároveň jsem byl i náměstkem pro operační řízení krajského ředitelství, tak jsme to dostal na starosti. Musel se likvidovat konfiskát ze zpracovatelských závodů a pak se muselo dohromady soustředit 134 krav a kompletně je zpracovat. Zjistit, jestli nemoc mají nebo nemají, popřípadě zabít a uložit. Ten zásah trval deset dní. Tam jsem zažil něco, co člověk těžko jinak zažije. Spal jsem tam ve stanu, odkud jsem i řídil všechny zasahující složky.

Už zítra svou ředitelskou funkci předáte. Jak se těšíte na důchod?

Těším se, že nebudu muset vstávat do práce. Ale nudit se určitě nebudu. Mám třiaosmdesátiletou maminku, tři děti, vnoučata, sourozence, několik kamarádů, se kterými se pravidelně stýkáme, plánujeme v létě moře, v zimě lázně, od jara do podzimu zahrádka a chaloupka v Ponědrážce. Od podzimu do jara pak nejspíš budeme v Praze a užijeme si kulturu a budeme vylepšovat své zdraví.

Z Ponědrážky to není do Hradce daleko. Zajedete své kolegy také zkontrolovat?

Ne. To je to nejhorší, co může ředitel udělat. Protože když přijde tam, kde dříve řediteloval, lidé se kolem něho sejdou, povídají si. A samozřejmě tam občas padne, jak vy jste to dělal, pane řediteli, a co myslíte, dělá to nový ředitel dobře… A to já nechci. Nechci do toho novému řediteli mluvit. Beru to tak, že sem přijdu pouze čtyřikrát za rok. Na krajskou soutěž v požárním sportu, protože my jsme nejlepší, na mistrovství kraje v TFA nebo ve vyprošťování, na krajskou soutěž denních zaměstnanců a po čtvrté přijdu na setkání důchodců.