Pavel Klíma si je vědom, že je „jen“ ředitel venkovské školy a zastupitel v Malšicích, a že proti němu budou stát zkušení matadoři od starostů až po ministra průmyslu a obchodu Jana Mládka. „Slibuju si od předvolební kampaně to, že budu moci veřejně promluvit o věcech, které mě znepokojují. Říct své názory nahlas, to je pro mě důvod, proč do toho jdu. Líbí se mi, že TOP 09 dává příležitost lidem z praxe. V Praze 6 třeba za ni kandiduje ředitel Gymnázia Jana Keplera Jiří Růžička,“ říká Pavel Klíma. Je členem Asociace aktivních škol v Praze, kterou založil Václav Klaus mladší. Aktivní výtvarník. Jako učitel českého jazyka a výtvarné výchovy začínal na táborské ZŠ Zborovská. V roce 2003 vyhrál konkurs a stal se ředitelem v Malšicích. Tamní škola se tehdy potýkala s ubýváním dětí, rodiče je raději vozili do Tábora. To se 13 člennému pedagogickému kolektivu Pavla Klímy podařilo změnit.

Prozradíte recept, jak přesvědčit rodiče, že venkovská škola je dobrá škola?

Když jsem nastoupil, měla mateřská škola 48 dětí a základní škola 150, dnes do mateřské školy chodí 90 dětí, základní škola má 200 žáků a v září přibyde dalších 15. Do malšické školy dřív jezdily děti z osmi obcí, dnes ze sedmnácti. Umožnilo to zlepšené dopravní spojení směrem ze Želče, ale taky nabídka a servis, který rodičům a dětem škola nabízí. U nás se všechno přizpůsobuje dítěti. Tady například nebyla ranní družina, takže rodiče raději vozili děti sebou do města. Dnes máme školní družinu od čtvrt na sedm ráno do tři čtvrtě na pět odpoledne. Mimoto funguje školní klub, který nabízí odpoledne třináct kroužků. Vedou je kantoři i externí lektoři. Dřív přespolní učitelé brzy odpoledne z Malšic odjížděli a škola se zavřela. Teď je otevřená. Samozřejmě ale musím za vedení kroužků zaplatit. V žádné firmě nebude nikdo dělat zadarmo, kdežto od učitelů se pořád čekalo, že vystačí s nadšením. Školní klub u nás navštěvuje určitě polovina žáků. Během týdne se v různých kroužcích vystřídá 250 dětí, to znamená, že některé děti chodí i do více kroužků. Když pak děti z našeho florbalového kroužku ještě vyhrají krajský přebor, to je pro nás bonus. Lektory kroužků ale prostě zaplatit musím. A sehnat na to peníze je pro mě důležitější, než vydat brožurky o prevenci kriminality na křídovém papíře.

Tak u kriminality hned zůstaňme. Nechápu, proč většina ředitelů připouští, že šikana sice existuje, ale nikoliv na jejich škole…

To téma se tragickou událostí na pražské škole otevřelo a najednou se o něm mluví. Právní podmínky pro řešení šikany ve škole bohužel nejsou stanovené, řeší se to byrokraticky.

Šikana učitele, to už je ale vrchol. Byla tu i dřív nebo je to fenomén poslední doby?

Zdeněk Svěrák ve Vratných láhvích to vystihl přesně. Učitelské povolání je dlouhodobě zesměšňováno. Vždycky jsem si vážil režiséra Tomáše Vorla, ale i film Gympl, který opěvuje graffiti, přispívá k tomuto pohledu na kantory. Nejdůležitější je ale vždycky klima ve škole. To poznáte hned jak vejdete, jestli vás tam děti pozdraví, jak se chovají. Většina učitelů stále usiluje o to, aby škola byla ostrůvkem slušnosti ve společnosti. O šikaně je ale potřeba otevřeně mluvit. K události v malešické škole v Praze mám jako skoro každý informace jen z médií, ale zastávám názor, že vždycky je to problém vedení školy a komunikace. Ale částečně i té nešťastné paní učitelky. Učitel musí být osobnost, která tohle nepřipustí. Děti slabost okamžitě vycítí. Pravidla komunikace prostě musí ve třídě nastavovat učitel.

Dá se bujení šikany předcházet?

Když děti zaměstnáte a není nuda, tak se prostor pro šikanu zmenšuje. Totéž platí pro vedení školy. Kde je bezvládí, tam je pro agresory prostor. Já obejdu každý školní rok všechny třídy a děti vypracovávají anonymní dotazníky. Dozvíme se, kdo je ve třídě potenciální agresor. Není mým přáním, aby ve škole panoval strach, ten nemá ve škole co dělat, ale pokud už se tam má vyskytnout, tak ať ho má agresor. Musí vědět, že mu šikana neprojde. Škola nemá šanci uhlídat všechno. Vždycky jsou děti v nějakém okamžiku samotné – třeba na toaletě nebo v šatně. Je ale potřeba budovat takové klima, aby se děti měly se svým problémem vždycky kam obrátit. To je úkol pro školu, ale když pak jdete po stopě dál, zjistíte, že problém bývá v rodině. A to je potřeba řešit. Jestli dítě „otravuje školu“, tak my „otravujeme rodinu.“ Náš postoj je jasný: Vy máte problém. My vám pomůžeme, ale řešit problém musíte vy, rodiče.

Pomohl by školní psycholog?

Ano. Nemusí ho nutně mít každá škola. Mám sen o společném psychologovi třeba pro pět škol. Byl by pak konkrétní den v týdnu přímo u nás ve škole. Tím by se obrátila situace, kdy my posíláme děti do pedagogicko-psychologické poradny. V Táboře se to podařilo. Místostarostka Petrová prosadila pro školy psychologa placeného z rozpočtu města. To si my v Malšicích bohužel dovolit nemůžeme. Ale mohlo by se podařit třeba financování z nějakého grantu.

Proč podle vašeho názoru pražská škola signály o šikaně učitelky ignorovala?

Nejspíš zafungoval strach, že škola přijde o žáky a tím o peníze. Systém financování středních škol, to je neštěstí. Funguje tam samonasávací efekt místo výběrovosti. Děti, které by měly být v učilišti, jsou na středních školách. Teď se hledá nový systém. I já jsem pro změnu, ale z toho, co se zatím proslýchá o připravované změně, bych měl obavy. Vzít jako výchozí současný stav mi nepřipadá v pořádku. Tím bychom jen zakonzervovali boom marketingových oborů, které tvoří budoucí nezaměstnané. Diskutuje se o dotaci na třídu a učitelku, což by mohlo fungovat, ale musí se to dobře promyslet a vykomunikovat.

To je takový problém nechat žáky projít znalostními testy, podpořit dobré školy a ty špatné zrušit?

Bývalý ministr Dobeš měl vizi, že školy se budou financovat podle toho, jak dopadnou jejich výsledky ve srovnávacích testech znalostí. Já pro to nejsem, protože to srovnání kulhá. Nechávám si sám pro naše potřeby projít děti v 5. a 9. třídách znalostními scio testy. I proto, že děti by se měly učit pracovat s testem, budou to potřebovat u přijímaček, u maturity, u zkoušky na řidičský průkaz, celý život. Ale aby podle toho někdo školy hodnotil, to není správné. Například naše současná 9. třída má 17 dětí. Tři odešly už dříve na víceleté gymnázium. Takže za to, že jsme je dobře připravili a na gymnázium je přijali, máme být teď finančně biti? My v Malšicích nejsme a nemůžeme být výběrová škola, k nám jezdí děti ze sedmnácti obcí. Jsme škola, která pro ně musí být dostupná. Scio testy tedy nabízejí výborné srovnání učitelům, jak si stojí v daných předmětech oproti jiným školám, ale nebylo by objektivní, aby podle výsledků dostávala škola peníze.

Dřív testování znalostí v 9. třídě potřeba nebylo, protože tu byl přirozený filtr a funkční model přijímacího řízení na střední školy. Tam by si měly děti přijetí zasloužit. Pak se ale přijímací zkoušky rozplynuly, motivace deváťáků připravovat se byla pryč, na střední školy se dostali i čtyřkaři. Zrušení přijímaček se omlouvalo argumenty, že děti nelze vystavovat takovým stresům, mohou mít náhodnou indispozici… To ano, ale tohle riziko tu přece bylo vždycky, i za našeho mládí. Snahou ulehčovat dětem si jen zaděláváme na problémy.

Takže jste pro náročnost?

Ano. Dítě nasává znalosti jako houba a je potřeba mu dávat podněty. Ne všechny novinky ale považuji za smysluplné. U nás ve škole například neučíme děti psát tiskacím písmem Comenia script. Původní kličkové písmo má přece svůj smysl. Dítě má absolvovat uvolňovací cviky ruky, rozvíjet jemnou motoriku. To při psaní tiskacími písmeny nenastává. Vhodný okamžik pro tiskací písmo podle mě přichází třeba při výuce cizího jazyka.

Jak nahlížíte na právě diskutovanou inkluzi, tedy začleňování žáků ze speciálních škol mezi ostatní děti v základních školách?

Ve chvíli, kdy bude inkluze perfektně připravená, budu se za ni bít jako lev. Připravená ale není. Před čtyřmi roky bylo celé školství tlačeno do výkonu, ověřování výsledků, srovnávání úrovně znalostí. A teď má najednou přijít pro změnu sociální model, který zákonitě musí výkon snížit. Učitelé v základních školách nejsou připravováni na společné vzdělávání. Ale postupně se to učí. U nás už je delší dobu patrný trend, že děti, které se nacházejí na hranici začlenění do speciální školy, zůstávají v naší základní škole. Z dvou set žáků máme 39 dětí s nějakým problémem diagnostikovaným pedagogicko-psychologickou poradnou. Sedm dětí má předepsané individuální vzdělávání. A na to máme dva asistenty pedagogů. Právě u nás proběhla školní inspekce a inspektoři nám řekli: Vy už inkluzi v praxi děláte… Je to dáno i tím, že jsme spádovou školou pro tak velké množství obcí, které jsou poměrně vzdálené od Tábora a řada rodičů tam nechce nebo nemůže vozit své děti do speciální školy.

Jsem určitě zastáncem toho, aby se speciální školství nerušilo. Je na velmi slušné úrovni a pro rodiče platí, že si mohou vybrat. Kdyby speciální školy byly na špatné úrovni, pak ať je zruší, to ano. To ale nikdo neřekl. Tady jen Evropská unie řekla, že u nás dochází k segregaci romských dětí, takže se speciální školy radši rovnou zruší, aby se romské děti začlenily do základních škol, čili se s vaničkou vylije i dítě? To by určitě nebylo v pořádku.