Jaký byl váš první rok ve funkci ředitelky hospice?
Když odhlédnu od koronaviru, tak i přesto šlo o náročný rok. Nikdy mne nenapadlo, že bych mohla zastávat ředitelskou funkci a vést neziskovku. První rok pro mne byl ale také hodě přínosný. Myslím, že jsem se naučila dost z profesního života, co se týká managementu a vedení lidí. Tým už byl vybudovaný a my jsme teď v životním cyklu neziskové organizace, kde už za sebou máme to počáteční nadšení ze vzniku. Rozrostli jsme se, nastavujeme přesná pravidla a mnohem víc se v tomto období strukturalizuje. Když jsme byli jen čtyři, dělali jsme všichni všechno. Teď už máme malé týmy, které dělají každý svou práci. Více se začít orientovat v prostředí paliativní medicíny v naší republice, to nebyla taková změna. Největší změnou pro mne stále je vedení lidí. Jak je motivovat, vést a také kontrolovat. V neziskové organizaci je atmosféra vztahů trochu jiná, než v běžné firmě. Je třeba najít správnou vzdálenost přátelských a profesních vztahů, aby vše dohromady fungovalo.

Věnujete se vy osobně ještě paliativní péči?
Spíš už se věnuji jen vedení hospice. Když ale děvčata, která po mne naskočila na pozici sociální pracovnice, mají dovolenou, tak za ně zaskočím. Nebo když někdo přijde do poradny a zrovna tu sociální pracovnice není, tak samozřejmě jdu a udělám svoji práci.

O jak velké území se staráte?
V podstatě jde o okres Jindřichův Hradec. Máme nastavenou velikost základního týmu mobilní paliativní péče, na které jsme se dohodli se zdravotními pojišťovnami. To je pět sesterských úvazků a 1,2 lékařského úvazku. Další profese už nejsou velikostí úvazku ohraničeny. Takový tým by měl, i podle zahraničních zkušeností, obsáhnout území, ve kterém žije sedmdesát až sto tisíc obyvatel. A to odpovídá velikosti našeho okresu. Jindřichohradecký okres je ale územně poměrně obsáhlý. Sídlo máme v Třeboni, ale v roce 2019 jsme otevřeli i pobočku v Jindřichově Hradci. Hospic má totiž dojezd pětadvacet až třicet kilometrů. Z Třeboně už bychom tedy nedosáhli na východní cíp okresu za Hradcem. Z Třeboně ale vlastně jezdíme i mimo okres, na Veselsko, Lišov, Borovany. Není to tedy dané striktně, že musíme fungovat jen v našem okresu. Všech je nás v hospici přes třicet, ale do toho jsou započítaní i externisté.

Od kdy hradí paliativní péči pojišťovny?
Mobilní specializovaná paliativní péče je pro pojišťovny nová odbornost, která začala platit od ledna 2018. Za to jsme byli vděční, protože si myslíme, že paliativní péče do úhrad od zdravotních pojišťoven patří. Ale podmínkou, aby zdravotnické zařízení mohlo do systému vstoupit, byla právě velikost týmu. Těch pět už zmiňovaných zdravotních sester a 1,2 lékaře. To jsme zpočátku neměli a ocitli jsme se v patové situaci. Abychom mohli splnit velikost týmu, potřebovali jsme peníze na jeho zaplacení. Ty jsme neměli a neměli jsme jak na ně dosáhnout, když nebyly úhrady od pojišťoven. Byl to začarovaný kruh a my jsme přemýšleli, jak z toho.

Jak se vám to nakonec povedlo?
Ministerstvo zdravotnictví slíbilo vypsat projekt, který by pomohl malým zdravotnickým organizacím, za kterými je vidět jejich práce, s vybudováním potřebného týmu. Jako jeden ze sedmi hospiců v republice jsme byli v létě roku 2019 do tohoto projektu zařazeni a ministerstvo nám určitou částkou přispívalo. Tým jsme vybudovali a od začátku roku 2020 už se nám postupně podařilo získat smlouvy se zdravotními pojišťovnami.

Je úhrada od pojišťoven dostatečná nebo stále peníze chybí?
Chybí. Pojišťovnám se nevykazují výkony, tedy to, co jsme opravdu udělali, ale ošetřovatelské dny. Pojišťovny uhradí náklady na jeden den zhruba z poloviny, ze šedesáti procent. Zbytek tedy stejně musíme hledat z jiných zdrojů.

Odkud peníze získáváte?
Žádáme města a obce v okrese, aby nám přispěly, protože se považujeme za místní komunitní službu. Vždycky budeme pomáhat lidem v našem okolí. Většina z nich přispívá. Většina z nich přispívá. Letos jsme poprvé oslovili i obce na Jindřichohradecku, kde jsme dříve neměli dostatečný dosah. Dalším zdrojem financování jsou nadace. S některými spolupracujeme už dlouhodobě, takže se tam dá předpokládat, že s jejich příspěvkem do jisté míry můžeme počítat. Dále jsou tu individuální dárci, fyzické nebo právnické osoby. Spolupráce s místními firmami se nám dobře rozjela, ale teď máme od některých avízo, že jim kvůli koronaviru šel obrat dolů a pro příští rok s nimi nemůžeme počítat, anebo jen s menším příspěvkem. Dalším velkým zdrojem financování jsou dotace na sociální služby. Peníze nám pomáhají získat i benefiční akce.

Kolik jeden průměrný den péče o pacienta stojí?
To se pohybuje mezi 2500 až 3000 korun. Úhrada od pojišťoven je kolem 1500 korun. Průměrně pečujeme o šest až osm pacientů.

Jaká je kapacita hospice?
Tam je pár věcí, které musíme brát v úvahu. Záleží na tom, jak náročná péče o pacienta je, jak často se k němu musí jezdit a také, jak jsou rozmístěni v okrese. My musíme mít s každou rodinou každodenní kontakt. Někdy to je fyzická návštěva zdravotní sestry nebo lékaře. Když je stav klienta stabilizovaný a není potřeba k němu denně jezdit, tak alespoň zatelefonujeme. Pokud všechno dohromady funguje, můžeme pečovat až o deset pacientů najednou.

Ovlivnil hospicovou péči také covid?
Nemyslím si to. Na jaře jsme neměli pokles počtu klientů. Naopak jsme byli připraveni na nárůst. Ale na Jindřichohradecku proběhla jarní vlna koronaviru poměrně klidně. A bylo doma více pečujících lidí. Během podzimní vlny očekávám, že bude větší přesun pacientů z nemocnic do domácího prostředí, aby byla volná místa pro covidové případy. K nám se ale může dostat pouze pacient, který už má aktivní onkologickou léčbu ukončenou. Setkali jsme se s covidem u rodiny pacientů, ale přímo u našich klientů ne.

Nahlíží podle vás lidé v této době na život a smrt jinak?
Já si myslím, že nás dnešní doba učí jedné věci. A to, že lidský život není samozřejmostí a že je velice křehký. Je to velká lekce pro nás všechny. I když je kolem nás spousta věcí, které máme pod kontrolou, tak pořád ještě zbývá hodně těch, které pod kontrolou nikdy mít nebudeme. Ten, kdo se zastaví a chvíli nad tím přemýšlí, může dojít k pokoře před tajemstvím života. Učí nás to víc si vážit toho, co zrovna můžeme prožívat. Vážit si věcí, které bereme jako samozřejmé. Že jsme zdraví, že můžeme jít kamkoli, potkat se s kýmkoliv. Určitě lidé začali více přemýšlet o tom, že každý život jednou skončí.

Jsou k sobě lidé ohleduplnější?
Jak kdo. Mně teď na podzim strašně chybí to jarní nadšení, semknutost. Šily se roušky, všichni se snažili nějakým způsobem pomoci. Každý chtěl do boje s koronavirem přidat kousek ze sebe. Teď to ale necítím. Chtěla bych nás všechny povzbudit. Ať se nebojíme, ale jsme pokorní. To, co životu nabídneme, to od něj také dostaneme. Je to na každém z nás.