Letošní kurz tanečních lekcí skončil. Maminky možná na závěrečném věnečku skrývaly slzy dojetí, ale co vy? Jak vy vnímáte fakt, že se loučíte s další generací, kterou jste učili tančit?

Dana Kohoutová: Je fakt, že za těch jedenáct večerů se s dětmi – už jsou to vlastně mladé slečny a pánové – sžijeme, trochu je poznáme. Někteří s námi i vřele komunikují. Říkám si i já, že je škoda, že taneční končí a bývá mi i smutno. Ale tak to prostě je. O to větší mívám pak radost, když se s nimi setkám na nějaké společenské akci a vidím, že tančí, což je důkaz, že kurz měl smysl. Řada účastníků se k nám hlásí i na ulici. To rovněž potěší, neboť by klidně mohli odvrátit hlavu a dělat, že nás neznají.

Byla jsem překvapená, když mi letošní absolventi řekli, že chodili do kurzu už vloni a že se chystají příští rok znovu. To je obvyklé?

Dana Kohoutová: To se týká chlapců. Většinou když mi chybí kluci v odpoledním kurzu, oslovím je, zda-li by nechtěli vypomoci a pokaždé se někdo z bývalých účastníků kurzu přihlásí znovu. Někteří chlapci skutečně chodí i tři roky po sobě. Když jsem se ptala proč, tak proto, že mají radost z toho, že už se umí ve společnosti pohybovat, že se mohou na parketě předvést. 

Celý rozhovor najdete v týdeníku Strakonicko.