Popište, jak aktuálně funguje Český červený kříž ve Strakonicích?

Zdá se, že se začneme dostávat do normálního režimu. Během epidemie koronaviru jsme museli zrušit všechny akce, přednášky o první pomoci a velké soutěže mladých zdravotníků. Žádné akce – žádné peníze. Napnuli jsme tedy síly na shánění a šití roušek. Šily třeba naše členky, od kterých jsme roušky dostávali a přes námi zřizovanou organizaci Domácí péče distribuovali. Jinak Domácí péče měla naopak práce víc.

Na jakou oblast vaší činnosti dopadla krize nejvíc?

Na výuku první pomoci ve všech směrech. Je to jediná šance, jak si můžeme i trochu přivydělat. Děláme školení od dětí v mateřských školách po seniory. Tři měsíce neproběhlo žádné školení, přitom je řada podniků, kde ze zákona potřebují proškolení provádět.

Jaký mají lidé obecně vztah k první pomoci a jejímu využití? Nebojí se?

Řekla bych, že se to zlepšuje, protože lidé vědí, co a jak. Myslím si, že tak 50 procent lidí by si s první pomocí určitě dokázalo poradit, zbytek váhá a bojí se následků.

Jak velkou roli hraje strach?

Jak jsem říkala, je to tak padesát na padesát. Ti, kdo mají strach, nemusejí věřit vlastním znalostem a schopnostem, mají obavy z popotahování nebo se bojí nákazy.

Co všechno vlastně spadá do škatulky poskytnutí první pomoci? Jaké minimum je potřeba udělat, abych účinně pomohl a vyhnul se popotahování za neposkytnutí pomoci?

I samotné přivolání záchranné služby je poskytnutí pomoci. Samozřejmě, že ve většině případů to stačí, ale nesmí jít o život. Pak je tu zase asistovaná pomoc na lince první pomoci, dispečerka lidi provede pokračováním resuscitace až do příjezdu záchranné služby. Vlastně jde jen o resuscitaci, protože ostatní případy vydrží do příjezdu záchranné služby a není třeba dělat skoro nic. Kde jde o záchranu života, je nutné poskytnout pomoc ihned. Pokud není správná pomoc poskytnuta do čtyř minut, začnou odmírat mozkové buňky.

S kolika lidmi spolupracuje Český červený kříž ve Strakonicích?

Na vlastní činnost máme jeden a půl úvazku. Pak je tu Domácí péče, kde po celém okrese funguje 12 stálých sester a občas dobrovolníci. Pak se pracuje ještě v místních skupinách, které máme v regionu čtyři – ve Strakonicích, Horním Poříčí, Mnichově a Bezdědovicích. Jinak hodně spolupracujeme s městem a Svazem diabetiků ČR. V době koronaviru se také spolupracovalo s městem a městskou policií.

Dařilo se vám shánět ochranné pomůcky?

V začátku jsme měli jen naše zásoby, které v Domácí péči používáme běžně. Zásoby se ale hodně rychle tenčily. Díky zmobilizování šiček jsme měli zdroje asi od deseti žen, které nám roušky nosily. První roušky jsme pak distribuovali mezi klienty Domácí péče, ke kterým sestry chodí do domácnosti. Pak byly k dispozici v rouškobudkách nebo přímo u nás.

Znamenal nárůst počtu výkonů v domácnostech nějaké komplikace?

Myslím, že se to zvládalo celkem v pohodě. Také jsme ale měli v provozu téměř všechny sestry – nikdo nezůstal doma. I když jedna sestřička měla pak problém, protože jí nechtěli vzít děti do školky, jelikož prý mohla být riziková. Ale jinak významnější problém nebyl.

Jak vnímali situaci klienti?

Lidé jsou různí. Někdo nad tím mávne rukou, jiný se strachuje. Máme většinu klientů staršího věku a někteří ze začátku ani moc nevěděli, o co vlastně jde. Někteří měli nadměrný strach, ale těch bylo méně. Někdo nadával na roušky, jiný to bral normálně.

Musí pak sestra fungovat do jisté míry i jako psycholog?

Určitě, protože lidi je potřeba zklidnit, aby se tím tak netrápili.

Jaké činnosti jsou od organizace Domácí péče nejžádanější?

Děláme čistě zdravotnickou službou – doléčování v domácím prostředí nebo péči o dlouhodobě nemocné, kteří nechtějí být v léčebnách, a postará se o ně rodina. Patří do toho i hygienická péče. Do zdravotních úkonů spadají odběry krve, podávání infuzí, převazy nebo ošetřování proleženin a bércových vředů. Pokud uděláme něco navíc, jako že třeba dojdeme do lékárny, kam máme stejně cestu, spadá to do sociální služby, kterou nemáme registrovanou. Stejně na tom je i psychologická péče, když s lidmi promluvíme a seznámíme je s tím, co se děje. Je to od nás takový nadstandard.

Zvyšuje se počet klientů, když se říká, že populace obecně stárne?

Záleží to hlavně na práci rodiny a rozhodnutí lékaře. Služby jsou hrazeny pojišťovnou, takže na výkon musí být doporučení lékaře.

Jak sledujete současnou situaci kolem koronaviru? Chystáte zásoby pomůcek na případnou další vlnu epidemie, o které odborníci mluví?

Jak už jsem říkala, nějakou svou zásobu máme vždy, ale ta by nám samozřejmě dlouho nevydržela. Doplňovali jsme ji díky zařazení do systému IZS, dostávali jsme i pomůcky nakoupené státem v Číně. Tím jsme přežili celou dobu, takže ještě nějaký máme. Další materiál, který se podařil získat Českému červenému kříži, nám přichází až teď, kdy se začíná situace rozvolňovat. Takže máme připravené další zásoby.

Co jste říkala na epidemiologickou situaci na Strakonicku?

Chodili jsme na krizový štáb a myslím si, že to tu bylo zmáknuté docela dobře. Co bylo třeba udělat, to se udělalo. Možná byla pomalejší distribuce pomůcek, ale za to nikdo nemůže, když se čekalo, až nějaké dorazí.

U pomůcek z Číny se dost často řešila bídná kvalita. Jaký na to máte názor?

Kvalita je dost špatná. Jsem toho názoru, že kdyby ze zavčasu objednal materiál u našich firem, byly by schopné ho dodávat. Bylo to vidět na mobilizaci kolem roušek. Jasně, můžete říci, že šitá rouška není stoprocentní ochrana, ale na prvotní zakrytí úst a nosu to postačí. Kvalita čínských pomůcek není moc dobrá.

Jak aktuálně funguje dárcovství krve, kterým se Český červený kříž také zabývá?

Každý, kdo krev daruje, je dobrovolník, a ani nemusí být členem Červeného kříže. U nás je členů dárců tak deset procent. Dárci dostávají plaketu za deset, dvacet a čtyřicet odběrů, ti poslední jmenovaní mají zlatou plaketu. Děláme pro ně každý rok slavnostní oceňování. Letos se koná 12. listopadu v Rytířském sále ve Strakonicích. Oceňujeme i dárce s 80 odběry – letos jich budeme mít šest. Ti získávají zlatý kříž třetího stupně.

Ubývá nebo přibývá dárců krve?

Záleží na jejich chuti a zdravotním stavu. U nás počty klesají hlavně kvůli zrušení transfúzní stanice před několika lety. Dokud tady byla transfúzní stanice, dělali jsme také výjezdy do okolí – do Vodňan, Bavorova nebo do Blatné. Jezdilo se do tělocvičen nebo restaurací. Vozili jsme s sebou lehátka a dojeli na místo s předstihem, než dorazila transfúzní stanice. Zůstalo pak ještě odběrové centrum, kam jezdil dělat odběry personál z Českých Budějovic, a odvážel si krev zpět ke zpracování. Lidé to tak měli v místě bydliště a tedy blíž, než když se musí jezdit do jiného města. Je to nějakých pět let, co se zřizuje svozový autobus do Českých Budějovic, kam se jede hromadně jednou za měsíc.