Jak se za šestnáct let existence změnila služba, kterou Chelčický domov sv. Linharta poskytuje?

Na začátku by bylo dobré připomenout, proč jsme vlastně chtěli v malé vesnici se 450 obyvateli sociální službu založit. Předcházelo tomu dlouhé vyjednávání obce Chelčice s církví o odkupu fary, kde dnes sídlíme. Vyjednávalo se několik let a obec nakonec získala faru, zahradu i maštale ve velmi špatném stavu. Na začátku jsme ani neuvažovali o tom, že budeme provozovat sociální služby v dnešním rozsahu. Prvotní impuls přišel ze sdružení Mája – Tvořivé Chelčice, obce Chelčice a místní zemědělské firmy Zemcheba, kteří se stali také později zakladateli Chelčického domova. Chtěli jsme vytvořit místo pro komunitní život – pro Knihovnu Petra Chelčického, spolky, keramiku, divadlo a další kulturní i společenské aktivity. Zároveň jsme ale cítili, že by prostor mohl sloužit i lidem s postižením.

V roce 2010 jsme začínali se třemi klienty s mentálním postižením v jedné místnosti, kde byla jen kamna. Když bylo v zimě minus dvacet, tak jsme klientům raději volali, aby nejezdili, protože se jedna místnost nedala vytopit víc než na patnáct stupňů. Měli jsme jeden stůl a staré auto půjčené od pana starosty z Pištína. Dnes máme tři registrované sociální služby – sociálně terapeutické dílny pro lidi s mentálním postižením, sociální rehabilitaci pro lidi s psychickými obtížemi a pečovatelskou službu pro seniory v okolních obcích s dojezdem cca 18 km. Za loňský rok našimi službami prošlo kolem 110 klientů. A pořád se snažíme zachovat to původní – rodinnou atmosféru, lidskost a vlídnost tohoto domova.

Komu dnes nejvíce pomáháte a jak se potřeby klientů proměnily?

Postupně jsme zjistili, že jedna služba nestačí. Ukázalo se například, že sociálně terapeutické dílny pro lidi s mentálním postižením nelze spojovat s pomocí lidem s psychickými zátěžemi. Často se věnujeme lidem s vysokoškolským vzděláním, kterým se život z různých důvodů velmi změnil – přišli ve svém životě o někoho blízkého, přišli o vztahy v rodině nebo nezvládli dlouhodobý pracovní tlak apod. Tito lidé potřebují klid, bezpečí, terapii a podporu při návratu do běžného života. Pomáháme jim třeba i v situacích, které většina lidí považuje za samozřejmé. Doprovázíme klienty na úřady, učíme je zvládat běžné sociální situace, někdy i jen například vrátit zboží v obchodě nebo komunikovat s okolním světem beze strachu a úzkostí. Spolupracujeme s psychiatry, psychology i rodinnými poradci.

Velkou oblastí je také péče o seniory. Starostové z okolních obcí nás postupně oslovili, jestli bychom nepomohli svým spoluobčanům, kteří chtějí zůstat ve svém domácím prostředí se svou rodinou a neodcházet do domovů pro seniory. A tak  jsme od roku 2015 začali poskytovat pečovatelskou službu. Naším posláním je doplnit přes den péči rodiny, která potřebuje chodit do práce. Pomáháme lidem zvládat denní režim tak, aby mohli zůstat doma.

Typické pro náš Chelčický domov je propojení našich uživatelů s životem místní komunity, jejich začlenění do společnosti tak, aby nebyli izolovaní v nějaké instituci za zdí. Do komunitního centra, které je součástí budovy bývalé fary, kde sídlí Chelčický domov sv. Linharta a kterou vlastní obec Chelčice, docházejí dopoledne maminky s dětmi, odpoledne lidé na jógu nebo zdravotní cvičení, o víkendech je zde hojně využívaný keramický či divadelní kroužek. Přes týden zde plně fungují naše ambulantní sociální služby.

Nedávno jste neúspěšně žádala o podporu sousedního města Vodňany. Můžete přiblížit, jak financování domova funguje?

Když jsme začínali, měli jsme rozpočet kolem 150 až 200 tisíc korun ročně. Dnes je to přibližně 12,5 milionu korun. Máme sedmnáct zaměstnanců, dvě budovy, pět aut pro terénní služby a samozřejmě provozní náklady rostou. Přes osm milionů korun získáme z dotací, ale více než čtyři miliony musíme každý rok sehnat sami. To je obrovský tlak. Organizujeme benefiční akce, plesy, koncerty, aukce, veřejné sbírky a neustále píšeme nové projekty. Jen za loňský rok jsme získali na darech téměř 850 tisíc korun, čehož si nesmírně vážíme.

Nemáme klasického fundraisera ani projektového manažera. Projekty si píšeme sami po večerech vedle běžné práce s uživateli, při vedení organizace. Každý měsíc připravujeme několik grantových žádostí a nesmíme udělat chybu, protože bychom mohli přijít o zásadní finance. Je to neustálé hledání rovnováhy mezi tím, že chceme vytvářet klidné, bezpečné a profesionální místo pro lidi se zdravotním postižením, ale zároveň musíme fungovat velmi profesionálně po ekonomické stránce. Mnoho lidí si také neuvědomuje, že některé sociální služby jsou ze zákona zdarma, tedy že naši uživatelé za ně nic nehradí. Jedná se o obě naše sociální služby prevence, sociální rehabilitaci a sociálně terapeutické dílny. Uživatelé a jejich rodiny si platí pouze obědy a dopravu. To znamená, že finance na provoz musíme skutečně shánět prakticky stoprocentně z dotací, darů, nadací a také prodejem naší již známé potravinové a keramické výroby.

Co považujete za největší hodnotu Chelčického domova sv. Linharta?

To, že je to pořád domov. Nikdy bych si nepřála, aby z nás byl velký anonymní ústav. Pro mě je důležité, aby tady zůstala rodinná atmosféra, klid a pocit bezpečí. Domov je otevřený všem příchozím, kteří se potřebují zastavit, nadechnout – lidé si sem chodí sednout do zahrady, dát si čaj, odpočinout si nebo si jen popovídat. Máme v Chelčickém domově kolem devadesáti dobrovolníků a každý přináší něco svého. Někdo pomáhá se zahradou, pečením na benefice, jiný s grafikou, další s výrobky nebo benefičními akcemi. Všichni kolem domova vytvářejí jednu velkou komunitu. Myslím, že právě to je na našem domově nejkrásnější – lidskost a propojení lidí napříč generacemi i životními osudy. Samozřejmě přemýšlíme i o budoucnosti. Čeká nás transformace organizace a možná i další rozvoj některých služeb. Ale i kdyby se domov dál rozšiřoval, chtěla bych, aby tady vždycky zůstalo to podstatné – aby lidé cítili, že sem mohou přijít pro pomoc, podporu, klid i obyčejné lidské hřejivé slovo.

Nedávno vznikla myšlenka projektu Archa. Co přesně má v Chelčicích vzniknout?

Projekt Archa vznikl jako další přirozený krok ve vývoji Chelčického domova sv. Linharta. Naším cílem je vybudovat chráněné dílny pro lidi s psychickými a chronickými obtížemi, tedy především pro klienty sociální rehabilitace. Využít chceme bývalou biologickou laboratoř Zemědělského družstva v Chelčicích, která je z roku 1988 a je v současné době nevyužitá na okraji vesnice. Je to velký areál s obrovským potenciálem – kromě samotné budovy tam jsou také skleníky, vodárna s vrty a okolní krásnou přírodou. Tato biolaboratoř má zajímavou historii. V osmdesátých letech šlo o špičkové pracoviště biologické ochrany rostlin na světové úrovni. Výzkum vedl známý vědec, pan doktor přírodních věd Oldřich Pultar, který se svými kolegy spolupracoval s Akademií věd i vědci světového formátu. Architekt David Mičan, se kterým spolupracujeme už od vzniku Chelčického domova, v současné době navrhuje moderní ekologickou stavbu v podobě lodě – archy. Budova by měla být energeticky úsporná, se zelenými stěnami, moderními technologiemi i komunitními prostory. Nešlo by ale jen o sociální službu, ale živé pracovní i komunitní místo s přesahem pro celý region.

Co všechno by v areálu mělo fungovat?

V horním patře by sídlila sociální rehabilitace pro lidi s psychickými obtížemi. Počítáme s praktickými nácviky zahradních a domácích prací, s terapiemi, výtvarnou dílnou i zázemím pro psychiatra, psychologa nebo psychoterapeuta. Chtěli bychom také spolupracovat se zahraničními studenty a stážisty. Spolupracujeme s organizací Lebenshilfe v bavorském Deggendorfu a se sociální školou Evangelisches Frőbelseminarder z Diakonie z Hessenska ze Spolkové republiky Německa. Již nyní mají  zájem o stáže u nás.

Na střeše plánujeme ateliér a multifunkční prostor pro terapie, semináře nebo firemní setkání. Dnes je velká poptávka po klidném a inspirativním prostředí pro workshopy či teambuildingy a myslíme si, že právě to by Archa mohla nabídnout. Největší část projektu ale představují chráněné dílny. Chtěli bychom se zaměřit na několik oblastí. Především na naše regionální potravinové výrobky z ovoce a zeleniny, na grafické studio a potisk textilu, dále na výrobu užitkové keramiky a také na kompletaci výrobků ve spolupráci s chráněnou dílnou 4vibe z Českých Budějovic.

Naši klienti už dnes kompletují například lego, pastelky nebo drobné výrobky a ukazuje se, že podobná práce jim velmi vyhovuje. Součástí projektu by měla být také sociální kavárna, pekárna a multifunkční sál pro veřejnost. Reagujeme mimo jiné i na situaci v regionu, kdy postupně zanikly místní pekárny v okolí. Chtěli bychom péct kvalitní chleba a zároveň rozvíjet výrobu vlastních produktů – pečených čajů, čatní, šťáv, zeleninových výrobků nebo keramických užitých výrobků.

Jak chcete projekt financovat?

Je to obrovský projekt. Odhadujeme, že celkové náklady mohou dosáhnout až 120 milionů korun. Nejprve ale musíme vyřešit samotný odkup areálu od Zemědělského družstva a připravit kompletní projektovou dokumentaci, která také bude nákladná. Poté bychom chtěli žádat o podporu z projektů Evropské unie, podobně jako jsme již získali i v minulosti. Zároveň je důležité říct, že chráněné dílny už nejsou sociální službou, staneme se zaměstnavateli na chráněném trhu práce. Proto počítáme se vznikem samostatné společnosti, která by provozovala chráněná pracovní místa a podnikatelské aktivity. Sociální rehabilitace by i nadále byla registrovanou sociální službou, která by se přestěhovala do nové budovy Archy a spolupracovala by s Linhartovskými chráněnými dílnami. Celý projekt bude potřebovat profesionální vedení – manažery, dobrý marketing, profesionály v jednotlivých chráněných dílnách, ekonomické zázemí i odborné pracovníky v sociální oblasti. Pokud by se vše podařilo, mohlo by v areálu pracovat až sto lidí.

V čem by měla být Archa jiná než běžné chráněné dílny?

Především v přístupu k lidem s psychickými obtížemi. Dnes většina chráněných dílen funguje výkonově a je nastavena financování takzvaně v úkole. Lidé pracují na normy, v úkolech a pod velkým tlakem. Ale lidé s psychickými zátěžemi takové prostředí nezvládnou. potřebují asistenty, kteří je podpoří a povzbudí a řeknou jim: „Děláš to dobře, chvilku si odpočiň a zase pak pokračuj.“ Rádi bychom vytvořili chráněné dílny bez tlaku na výkon. Tito lidé potřebují individuální přístup a možnost pracovat vlastním tempem. Mnozí z nich navíc nemohou fungovat v běžném režimu od sedmi ráno. Potřebují začít později, pracovat kratší dobu a mít možnost odpočinku. Právě takové prostředí chceme vytvořit. V jižních Čechách dnes podobná chráněná dílna tohoto typu prakticky není. A právě proto vnímáme Archu jako projekt s velkým přesahem a potenciálem nejen pro Chelčice, ale pro celý region.