Skaut, voják, hasič.. Potřeboval jste vždycky patřit do nějakého společenství?

Asi to tak vypadá. Ale já to takhle nikdy nebral. Vždycky šlo hlavně o lidi, o partu kamarádů, se kterými je mi dobře. U skautů jsme spolu prožívali dětství, v armádě zase úplně jiné věci a u hasičů je to podobné. Člověk někam patří, něco společně dělá, má kolem sebe lidi, na které se může spolehnout. A oni zase vědí, že se mohou spolehnout na něj. Nikdy jsem nepřemýšlel, jestli je to nějaká moje životní potřeba. Mně to prostě takhle vyhovuje.

Kdo vám jako klukovi ukázal, co znamená skutečné kamarádství?

Určitě hodně lidí ze skautu. Rád vzpomínám hlavně na Petra „Matesa“ Černovského, svého prvního skautského vedoucího. Od něj jsem se mnohé naučil. A později, když jsem sám vedl děti, snažil jsem se jim něco z toho předat. Aby byly samostatné, uměly si poradit, nebály se nějaké práce, a hlavně si vzájemně dokázaly pomoci. Skautování není jen o tom, že se naučíte vázat uzly, rozdělat oheň nebo postavit stan. Je také o tom, jak se chováte k ostatním. A jestli to všechno k něčemu bylo, poznáte nejlépe ve chvíli, kdy se něco pokazí.

Došlo na takové lámání chleba?

Došlo, v době velkých povodní. Byli jsme s dětmi na letním táboře a voda začala stoupat. Nejdřív jsme si říkali, že to zvládneme, a tábor jsme přestěhovali o něco výš. Jenže voda stoupala dál, takže jsme ho stěhovali znovu. A pak ještě jednou. Nakonec už nebylo kam ustoupit. Bylo jasné, že tábor musíme předčasně ukončit a děti dostat do bezpečí. Zavolali jsme rodičům, aby si pro ně přijeli. Byla to nepříjemná situace, ale právě tehdy jsem viděl něco, na co dodnes rád vzpomínám. Děti si pomáhaly, nikdo nemyslel jen na sebe. A rodiče, kteří přijeli dřív, si brali domů i děti ostatních, jejichž rodiče ještě nedorazili. Nikdo neřešil, čí dítě to je. Prostě to bylo potřeba. Ta soudržnost dětí i dospělých byla nádherná. Pokud v dětech něco zůstalo z toho, co jsme se je snažili naučit, tak to naše skautování má stále smysl.

A víte, co z vašich kluků vyrostlo?

O některých vím. Několik jich skončilo v armádě, další u hasičů a jeden pracuje u záchranné služby. To samozřejmě neznamená, že každý správný skaut musí jednou nosit uniformu. Ale člověka potěší, když vidí, že se ti kluci v životě neztratili. Že mají svou práci, své místo a dokážou být užiteční. Netvrdím, že je to zásluha jen skauta, protože každého ovlivní rodina, škola a spousta dalších lidí. Ale možná jim něco zůstalo i z těch společných let, táborů a všeho, co jsme spolu prožili.

Vy jste v roce 2002 oblékl vojenskou uniformu. Co vás do armády přivedlo?

Armáda mě lákala. A možná v tom hrála roli i rodina, protože můj děda byl voják z povolání, plukovník. Tak možná jablko nepadlo daleko od stromu. Samozřejmě armáda je něco jiného než skaut. Už je to zaměstnání, máte své povinnosti, rozkazy a odpovědnost. Ale určité věci jsou podobné. Zase jste mezi lidmi, se kterými musíte vycházet a spolupracovat. A někdy musíte udělat i to, do čeho se vám zrovna nechce. Jenže právě v takových situacích člověk pozná, s kým má tu čest.

Kde všude jste sloužil a co vám nejvíc utkvělo v paměti?

Sloužil jsem v Táboře u 42. mechanizovaného praporu. Začínal jsem jako řidič, později jsem byl náčelníkem skladu a také jsem pracoval na štábu útvaru. Za ty roky jsem vystřídal různé činnosti a poznal spoustu lidí. Rád vzpomínám na společný výcvik se skotskými vojáky ve Skotsku, na cvičení na Doupově nebo v Boleticích. Každé prostředí bylo trochu jiné, každá práce měla svoje. Samozřejmě nebylo všechno jen příjemné. Armáda má svůj řád a člověk se musí přizpůsobit. Ale když se dnes ohlédnu, vybaví se mi hlavně kamarádi a zážitky. Některé byly vážné, jiné docela veselé. A občas se stalo něco, čemu se člověk mohl zasmát až dodatečně.

Tak něco prozraďte.

Jednou jsme byli na střelbách v Boleticích. Dělal jsem řidiče velitele minometné baterie. Přes noc nám popadaly terče a druhý den měla přijet nějaká významná delegace. Velitel nechtěl mít ostudu, a tak poslal mě a ještě jednoho kamaráda do dopadové plochy, abychom terče znovu postavili. Jenže zatímco jsme je dávali do pořádku, baterie už se začala připravovat ke střelbě. A najednou se ozvala první siréna. To už nám do smíchu moc nebylo. Zahlásil jsem vysílačkou, že jsme udělali všechno, co se dalo, aby ta ostuda nebyla tak velká, a že se vracíme. A mazali jsme odtamtud, co nám nohy stačily. Když jsme dorazili zpátky, velitel se rozčiloval, že nás mohli zabít. A já mu na to povídám: „No jo, ale ostuda nebyla, ne?“ Dneska se tomu směju, ale tenkrát to zase taková legrace nebyla.

Měl jste někdy v armádě opravdu strach?

Samozřejmě. Kdo tvrdí, že nikdy neměl strach, tomu bych asi moc nevěřil. Jenže v armádě se člověk musí naučit, aby kvůli tomu neztratil hlavu. Když máte nějaký úkol, nemůžete se při prvním problému otočit a odejít. Musíte přemýšlet, co udělat, a hlavně vědět, že na to nejste sám. Za jednadvacet let v armádě jsem poznal spoustu lidí, kteří dokázali zachovat klid i ve chvílích, kdy ostatním do smíchu nebylo. A to je něco, čeho si vážím. Někdy vám takový člověk dá víc než všechny předpisy a poučky.

A co vám říká vlastenectví? Není to dnes už staromódní slovo?

Doufám, že nemyslíte jen chvíle, kdy se hraje hokej nebo fotbal. Jsem hrdý na to, že jsem Čech a občan téhle krásné země. A myslím si, že se dnes na některé hodnoty trochu zapomíná. Vlastenectví podle mě není jen o tom, že někde máváte vlajkou nebo zpíváte hymnu. Ve skautu i v armádě jsem poznal spoustu lidí, kteří byli ochotni obětovat kus sebe pro ostatní i pro naši republiku. A přitom o tom nemuseli pořád mluvit. Prostě dělali svou práci. Myslím, že právě to má svou hodnotu.

Uniformu jste nakonec svlékl, ale armádě jste zůstal věrný. Jaký je život na druhé straně?

Já jsem vlastně z armády úplně neodešel. Dnes tam pracuji jako občanský zaměstnanec, zabývám se bezpečností práce a požární ochranou. Je to něco jiného než vojenská služba, ale baví mě to a naplňuje. Samozřejmě po jednadvaceti letech člověk některé návyky jen tak neztratí. Má určitý způsob přemýšlení, je zvyklý na pořádek a na to, že některé věci se prostě musí udělat. Dnes zase vysvětluji ostatním, jak předcházet nebezpečným situacím. A jestli při školení někdo usíná? To se samozřejmě může stát. Předpisy nejsou zrovna nejzábavnější čtení. Ale snažím se lidem vysvětlit, že nejde jen o nějaký papír, který musí podepsat. Bezpečnost začne většinu lidí opravdu zajímat až ve chvíli, kdy se něco stane. A to už může být pozdě.

Proč jste se v roce 2018 dal ještě k dobrovolným hasičům?

Začínal jsem jako strojník a později jsem se dostal k velení jednotce. Je to zase trochu jiný svět, ale našel jsem tam spoustu dobrých lidí. Když přijde výjezd, tak prostě jedete. Samozřejmě, že se vám někdy nechce. Člověk je unavený, třeba druhý den musí do práce. Ale když někdo potřebuje pomoc, nebudete přece přemýšlet, jestli se vám to hodí. A u zásahu už není čas na nějaké dlouhé vysvětlování. Každý musí vědět, co má dělat. Přitom se tam často setkají lidé, kteří spolu běžně neslouží, a přesto všechno funguje. To mě na hasičích vždycky fascinovalo.

Kdy jste si potvrdil, že to opravdu funguje?

Určitě při nedávném velkém požáru průmyslové haly v Plané nad Lužnicí. Hořela celá hala, uvnitř byla nákladní auta, vysokozdvižné vozíky i ropné látky. Sjely se tam profesionální i dobrovolné jednotky z celého okolí. Hasiči z Tábora, Soběslavi, Plané, Chýnova, Jistebnice, Sezimova Ústí a dalších míst. Byl to opravdu náročný zásah. A víte, co mě na tom nejvíc zaujalo? Ta souhra. Všechno šlo rychle, každý přesně věděl, co má dělat, nikdo se nemusel zbytečně dohadovat. Jako bychom spolu cvičili každý týden. Přitom jsme byli z různých jednotek. To bylo nádherné. Vidět tolik lidí, kteří dokážou pracovat jako jeden tým. Člověk si v takové chvíli uvědomí, kolik práce a přípravy za tím vším je. A také jak důležité je, aby se lidé dokázali domluvit, když jde opravdu do tuhého.

Během našeho povídání jste se několikrát ptal, proč jste byl osloven právě vy. Opravdu vám na vašem životě nepřipadá nic zajímavé?

To mě právě pořád zajímá, proč zrovna já. Dělám věci, které mě baví, jsem mezi lidmi, se kterými je mi dobře. Nepřipadá mi, že bych dělal něco zvláštního. A že bych z rozhovoru byl nějak nadšený, to tedy taky nemůžu říct.

Jiří Riki Řeháček