Nejznámějším knížetem Kyjevské Rusi byl Vladimír I. Velký. V 10. století za jeho vlády dosáhla Kyjevská Rus svého vrcholu, neboť přijala křesťanství. Nám je tento kníže a události spojené s christianizací Kyjevské Rusi znám především ze satirické a překvapivě nadčasové básně Karla Havlíčka Borovského Křest svatého Vladimíra. Z ní citujme třeba: „Te Deum laudamus, v Kyjevě je rámus, Dies irae, Dies illa, nastane tam naše víra, Benedictus, qui venit, málo vědět, mnoho věřit…“ A k církevní orientaci Kyjevské Rusi po utopení staroslovanského pohanského boha Peruna je kníže Vladimír vyzýván: „Také muftí mohamedánský překřičet se nedá, potluč ty psy nevěřící, uvěř v Mohameda.“

Kyjevská Rus nemohla odolat tlaku mongolských nájezdníků, vedených Čingischánem. Rusové se stáhli na sever, ale i v tomto oslabeném postavení se dokázali úspěšně postavit expanzi Švédů, které novgorodský kníže Alexandr porazil na řece Něvě. Následně porazil i Řád německých rytířů na zamrzlém Čudském jezeře. Slavný ruský režisér Sergej Eisenstein natočil v roce 1938, kdy rozpínavost nacistického Německa byla již zcela evidentní, o této události historický film, pozoruhodný uměleckým pojetím i zpracováním.
Mongolové, překvapení ruskými vítězstvími, vrátili Rusům Kyjev. Kyjev, označený v Pověstech dávných let sepsaných v 11. století historikem Nestorem jako „matka ruských měst,“ se tak vrací Rusům. Rusové vnímali mongolskou (tatarskou) nadvládu jako dočasnou. Tatarskou nadvládu ukončili jejich katastrofickou porážkou ve 14. století na Kulikovském poli. Na Kulikovské pole táhly armády jednotlivých ruských knížectví. Z Kulikovského pole se vracel ruský národ.

Okrajina zemí svobodných kozáků

Potlačením tatarské moci se otevřel jižně od ruské říše obrovský prostor. Nalézal se na okraji říše, proto označení Ukrajina (Okrajina). Tento těžko kontrolovatelný prostor se stal útočištěm mnoha ruských nevolníků, kteří již nebyli ochotni snášet ponížené postavení. Zakládali na Ukrajině svobodné obce nazývané síče, z nichž nejznámější byla síč Záporožská. Ač vlastně svobodní sedláci, podobně jako u nás bývali Chodové, museli se bránit, neboť o ukrajinský prostor se ze západu zajímalo Polsko a z jihu Turecko. Stávali se z nich svobodní bojovníci – kozáci. Slovo kozák pochází z označení národa Kazachů, kteří vynikali jako jízdní bojovníci.
Ruské impérium si uvědomilo, že ukrajinští kozáci, podobně jako donští, kubánští, uralští atd. v jiných okrajových oblastech říše, mohou být bariérou proti expanzi Poláků i Turků (s krymskými Tatary) na Ukrajinu, do oblasti citlivé pro bezpečnost ruského impéria, ale i umožňující přístup do Středozemního moře, tedy do jižní části západní Evropy.

Roku 1648 vypuklo rozsáhlé povstání ukrajinských kozáků proti Polsko – litevské unii. Kozáci brzy pochopili, že svou statečností mohou vyhrát bitvy, ale nikoliv válku. Proto v roce 1654 podepisují v Perejeslavi na radě kozáckých atamanů pod vedením hejtmana Bohdana Chmelnického smlouvu o připojení k Rusku. To se jim zdálo nejpřirozenějším spojencem proti Polákům, Turkům i Tatarům, neboť byli s Rusy stejného etnického původu, hovořili stejným jazykem, vyznávali stejné náboženství – pravoslaví, a sdíleli společnou historii. Ruský car Alexej Michajlovič se ve smlouvě zavázal chránit ukrajinské kozáctvo před Poláky i Turky, respektive Tatary, při plném respektování kozáckých práv a privilegií.

Gubernií carského Ruska

Tuto autonomii kozáckého hejtmanátu zrušila carevna Kateřina Veliká v roce 1764. V roce 1775 zrušila i Záporožskou síč a v roce 1783 ovládlo Rusko Krymský tatarský chanát a připojilo celý poloostrov k říši. Z Ukrajiny se tak stává jen provincie či gubernie carského Ruska. Na krymském poloostrově zakládá Kateřina Veliká pevnost a vojenský přístav Sevastopol.

V reakci na ruskou expanzi na Balkáně, prezentovanou jako pomoc tamějším slovanským bratřím proti útlaku Osmanské turecké říše, oblehly v roce 1853 armády a válečná loďstva Francie, Velké Británie a Sardinie (Itálie ještě neexistovala) Sevastopol, který po dlouhém obléhání za vysokých ztrát dobyly. K nepřátelství proti Rusku se připojil i Německý spolek (Deutsches Bund), jehož členy byly všechny bývalé země Svaté říše římské německého národa, což z habsburského impéria znamenalo i arcivévodství rakouské a království české.
Proti Rusku tak stála celá západní Evropa. Okupace Sevastopolu skončila v roce 1856. Krymskou válku popsal ruský spisovatel Lev Nikolajevič Tolstoj v knize Sevastopolské povídky. Války se osobně zúčastnil jako mladý důstojník.

Národ jako úchylka?
Jedním z politických produktů Velké francouzské revoluce byl vznik nacionalismu a šovinismu jako jeho extrémní podoby, zakládající se na nenávisti vůči jiným národům, etnikům a menšinám. Evropské národy, Ukrajinu nevyjímaje, si začaly uvědomovat svou národní identitu. Tento vývoj akceleroval v první polovině 19. století vznik uměleckého směru nazvaného romantismus. Jedním z jeho charakteristických rysů bylo oslavovat hrdinnou národní minulost a statečnost předků.
Ukrajinský spisovatel Nikolaj Vasiljevič Gogol píše román Taras Bulba, ve kterém oslavuje povstání ukrajinských kozáků proti Polákům. Ti již nebezpeční nebyli. Trojí dělení Polska vymazalo tento stát z evropské politické scény.
Autonomní práva ukrajinských kozáků, respektive Ukrajinců, vymazalo ruské impérium. Romantismus měl odraz i ve výtvarném umění. Záporožští kozáci píší dopis tureckému sultánovi, to je slavný obraz Ilji Repina. Dopis byl v podstatě soubor nejvulgárnějších nadávek a invektiv, nicméně vyjadřoval, co si o sultánovi kozáci myslí. A nebylo to nic pěkného.

Guberniální postavení Ukrajiny v rámci ruské říše vzalo za své roku 1918 založením Sovětské ukrajinské socialistické republiky v rámci formujícího se Svazu sovětských socialistických republik (SSSR). Ve 20. letech proběhla tzv. ukrajinizace, spočívající v posilování národní identity obyvatel Ukrajiny. Počátkem 30. let byla Komunistická strana Ukrajiny obviněna kremelským vedením z nacionalistické úchylky. Násilná kolektivizace zemědělství, řízená Komunistickou stranou SSSR, způsobila hladomor, kterému podlehly tři miliony obyvatel Ukrajiny. Zároveň však probíhala industrializace země.

Za druhé světové války se Ukrajina dělila do dvou politických uskupení. Na východě Ukrajiny se po okupaci nacistickým Německem zformovalo silné protiněmecké partizánské hnutí, zatímco západ Ukrajiny, který se stal po dělení Polska součástí habsburského impéria, se zformovalo extrémně silné nacionalistické, přímo šovinistické hnutí, které se účastnilo nejen holocaustu, ale i likvidace neukrajinských menšin, především Poláků, ale i Čechů (Volyňských), kteří tam žili.

Znovu boj o Krym

Krymským poloostrovem a přístavem se druhá světová válka přehnala dvakrát. Poprvé, když nacistická vojska Krym a pevnost Sevastopol dobývaly, podruhé, když je odtud sovětská armáda vyháněla. Boje byly nesmírně tvrdé, poznamenané velkými ztrátami obou stran.

V roce 1954 se slavilo 300. výročí od konání Perejeslavské rady. Z iniciativy N. S. Chruščeva byl Krym vyčleněn z Ruské sovětské socialistické republiky a připojen k Ukrajinské sovětské socialistické republice. V roce 1990 pak probíhal proces rozpadu SSSR a vznikla Deklarace suverenity Ukrajinské SSR. V roce 2014 proběhlo svržení prorusky orientované vlády Viktora Janukovyče a Ukrajina podepsala Asociační dohodu s Evropskou unií.
Rusko reaguje anexí Krymu, kde má v Sevastopolu svůj hlavní vojenský přístav na Černém moři. V roce 2019 zakotvil ukrajinský parlament do ústavy země kurz pro vstup do EU a NATO. Od té chvíle bylo jasné, že pokud Ukrajina od tohoto směrování neustoupí, je válka nevyhnutelná, protože Rusko nedovolí, aby se Sevastopol stal základnou NATO, potažmo USA, a další základny případně stály přímo na ukrajinskoruské hranici.
Válka jako nejhorší scénář ukrajinské politické krize propukla vstupem ruské armády na Ukrajinu letos v únoru.
Sláva Ukrajině a Bůh buď milostiv k této ubohé zemi a jejímu těžce zkoušenému lidu.