Kdo byl tento člověk, o němž se po roce 1948 čtyři desetiletí nesmělo nahlas mluvit? Odpověď je možné najít díky životopisné studii Blaženy Kašparové ze Sezimova Ústí, která podle vzpomínek pamětníků a archivních dokumentů zachytila Soumarův život a práci ve prospěch Tábora.

Šťastná volba pro Tábor

Václav Soumar se narodil roku 1887 jako deváté z jedenácti dětí obecního cihláře. Rodinné prostředí ho do života vybavilo skromností, pracovitostí, trpělivostí a houževnatostí. Nechybělo mu sociální cítění a uměl ocenit i význam práce. Vyučil se obchodním příručím, později absolvoval obchodní školu v Praze. Po praxi v soukromých firmách se v roce 1917 se stal zaměstnancem Městské spořitelny v Táboře. O dva roky později byl zvolen do obecního zastupitelstva za Čs. stranu národně socialistickou. Stal se prvním náměstkem starosty, členem městské rady, předsedou lesního odboru a finančním referentem obce.

V lednu 1929 byl zvolen starostou, svůj úspěch zopakoval i v únoru 1933. O tom, že byl zvolen do čela samosprávy, rozhodl především jeho perfektní přehled o finančním hospodaření města, ale i nesporné lidské kvality, které prokazoval po celých deset let své práce v obecním zastupitelstvu.

Pro Tábor to byla volba neobyčejně šťastná. Dokonalá znalost finančnictví byla důvodem toho, že se Soumar nebál investovat a uměl využívat půjček. Finance se tehdy získávaly všemi dostupnými a zákonnými způsoby. Využívala se finanční spoluúčast občanů při výstavbě veřejně prospěšných staveb, při zadávání veřejných zakázek se důsledně uplatňovala výběrová řízení a přihlíželo se i k tomu, jaký přínos budou mít stavby pro místní živnostníky. Václav Soumar se k městu choval jako odpovědný hospodář, který dokázal myslet na současnost i budoucnost Tábora. Město řídil systematicky a koncepčně; byl i bytostným demokratem, což dokládá jeho výrok o roli obecního zastupitelstva: „Těch 30 zástupců na radnici musí před vážným rozhodnutím slyšet vždy přání poplatnictva.“

Blažena Kašparová Soumara charakterizuje jako člověka velmi skromného a vzdělaného. Soudí, že k úspěchu mu pomohla schopnost jednat s lidmi i vynikající postřeh a znalost poměrů. „Po celý život poctivě pracoval a ve všech oblastech kladl důraz na profesionalitu. Ovšem sám byl v tomto směru příkladem. Uměl také najít přijatelnou cestu ve spleti protichůdných názorů. Byl bezesporu osobností v pravém slova smyslu,“ uvádí Kašparová a připomíná, že podle pamětníků si Václav Soumar tykal s Edvardem Benešem, což lze považovat za známku, že si oba muži byli blízcí.

Buduje se infrastruktura i byty…

Tábor za Soumarovy éry zaznamenal naprosto nevídaný stavební rozvoj. Výčet aktivit, na nichž se podílela tehdejší městská samospráva, vzbuzuje respekt. Nedostačující zásobování pitnou vodou vyřešila v roce 1936 nová vodárna, jejíž voda měla vynikající parametry. Brzy po Soumarově nástupu do funkce starosty byl realizován projekt soustavné kanalizace města. Bylo započato se stavbou hlavních kanalizačních sběračů, kanalizace byla položena i ve všech nově vznikajících městských čtvrtích.

Do roku 1929 dodávala do táborské sítě elektrárna bechyňské dráhy stejnosměrný proud. Když státní dráhy rozhodly o zrušení elektrárny, vedení města se rozhodovalo, zda postaví elektrárnu vlastní, nebo zajistí zásobování města dodavatelským způsobem. Za účasti starosty Soumara byla v roce 1930 uzavřena smlouva s Jihočeskými elektrárnami. Na jejím základě Tábor vybudoval objekty rozvodny, transformační stanice a sekundární vedení pro střídavý třífázový proud. Koncem roku 1931 bylo celé město na tuto síť připojeno. Veřejné osvětlení na úrovni doby patřilo k samozřejmé vybavenosti Tábora.

Mimořádná pozornost byla věnována městským komunikacím. Většina vozovek, spíše však prašných a blátivých cest, dostala v letech 1929 – 1939 nový dlážděný povrch. V době vrcholící světové hospodářské krize tak dostali pracovní příležitost především nezaměstnaní. Nejdůležitější komunikační stavbou té doby, bylo významné dílo technické funkcionalistické architektury, Švehlův most přes Lužnici z roku 1936.

V období první republiky v Táboře vyrostlo mnoho veřejných budov. Patří k nim městská spořitelna na dnešní třídě 9. května, budova Národní banky československé s monumentální výzdobou sochaře J. V. Duška – dnes Komerční banka, další novostavbou byl komplex okresního úřadu na Parkánech, či funkcionalistický objekt Finančních úřadů na Žižkově náměstí.

V prvním dvacetiletí samostatné republiky přibylo v Táboře dva tisíce bytů, počet obyvatel vzrostl o pět tisíc, počet domů se zvýšil o tisíc popisných čísel. V této době v Táboře rychlým tempem vyrůstaly nové čtvrti s výstavnými vilami i rodinnými domy a nové ulice s nájemními domy. Město se soustředilo především na výstavbu domů se sociálními byty. Služebními byty byly vybavovány novostavby úřadů a škol, ale i městské elektrárny a nemocnice.

Město škol a úřadů

Podle Soumarovy vize se Tábor měl stát městem škol a úřadů, tedy jakýmsi přirozeným centrem regionu. Ještě před svým zvolením se Soumar angažoval při výstavbě školního areálu v Husově ulici na Maredově vrchu. V roce 1929 tu byly otevřeny Masarykovy chlapecké a dívčí obecné školy, v těsném sousedství vyrostla o tři roky později živnostenská škola (dnešní průmyslovka) a v roce 1937 odborná škola pro ženská povolání (zdravotnická škola). V centru města zahájila v roce 1930 výuku obchodní škola, přestavby se dočkaly i starší školní budovy. V roce 1936 prošla modernizací dívčí škola Na Parkánech, městská hudební škola i škola na dnešním náměstí Mikuláše z Husi. Vznikla pomocná škola a čím dál větší oblibu si získávaly mateřské školy v různých částech města.
Ani kultura nebyla popelkou. Město se podílelo na dostavbě městského divadla, tzv. Tylova domu, který měl sloužit především amatérským divadelníkům. Kultuře a vzdělávání byl určen osvětový dům v Jiráskově ulici, kde byla městská knihovna, čítárna, přednáškový sál, hvězdárna a později i kino.

Nemocnice, kasárna i péče o nezaměstnané

Nejvýznamnější táborskou stavební akcí 30. let byl funkcionalisticky řešený komplex Všeobecné veřejné okresní nemocnice. Traduje se, že Soumar byl při shánění financí na výstavbu nemocnice tak vytrvalý a neústupný, že se stal postrachem všech ministerstev. Velkou pozornost tehdy město věnovalo i zařízením sociální péče a církevním objektům. Po vleklých jednáních Soumar dosáhl, že město nad Jordánem se stalo sídlem stálé posádky. Výstavba kasáren, na níž se podílely místní firmy, zajistila Táboru další investice do bytové výstavby pro vojáky z povolání, ale i na nové komunikace. Vojáci se stali zákazníky místních živnostníků a zajistili zaměstnání – přímo i nepřímo – pro mnoho dalších lidí.

V době vrcholící hospodářské krize Soumar inicioval vznik Pomocného sboru pro péči o nezaměstnané, který zajišťoval tzv. nouzové práce. Za čtyři roky své existence tak byly vybudovány dlážděné vozovky a chodníky, kanálové stoky a parkové úpravy. Novou podobu získala i Jordánská hráz.

Hospodaření Tábora bylo vzorem pro jiné

Přestože výčet těchto aktivit je imponující, zdaleka není úplný. Na obsáhlou kapitolu by vydal Soumarův přístup k hospodaření města a jeho ekonomice. Tábor tehdy vlastnil nemovitosti v 18 obcích, ve svém majetku měl 105 obytných domů, z toho 48 nájemních. Město hospodařilo ve čtyřech dvorech – Velkém, Hejlově, Čápově a Červeném dvoře, městské lesy měly celkovou rozlohu 1 780 hektarů. Do majetku města rovněž patřila řada hospodářských budov, elektrárna, pila, cihelna, plakátovací ústav, vodárna, městský domov pro staré lidi, parní lázně a hřbitov. Město rovněž spravovalo milionový majetek fondů a nadací.

Jak se pracuje na táborské radnici, o to se zajímala mnohá města, například i Zlín. Podle Boženy Kašparové to bylo možné jen proto, že starosta si svou poctivou prací získal autoritu, přísně vyžadoval pořádek, při hodnocení lidí dával přednost charakteru před politickou legitimací. Přísné kontrole bylo podrobeno jak obsazování pracovních míst u obce, ale i platy zaměstnanců. Městská rada se pravidelně zabývala efektivností úřadování, při oceňování pracovníků rozhodovala jen výkonnost, schopnost a povšechná kvalifikace i povaha vykonávané práce. V oblasti odměňování se dbalo hlavně na to, aby finanční prostředky byly vynakládány efektivně.

Osud nebývá spravedlivý

A jaký byl Soumarův soukromý život? V roce 1911 se oženil s Marií Šerpánovou a v tomto manželství se narodily čtyři děti; syn a tři dcery. Rodina nikdy nežila v přepychu. Těsně po padesátce se u Soumara přihlásila vážná nemoc. Město se pod jeho vedením úspěšně měnilo, do života starosty však nemilosrdně zasáhl osud. Na začátku války byl Soumar zatčen a odvezen do Drážďan a pak do koncentračního tábora Buchenwald. Přežil pochod smrti a do Tábora se vrátil v květnu 1945 s těžce podlomeným zdravím. Zdravotní stav mu neumožnil, aby mohl uskutečnit své další plány, jako například rozšíření městského centra na pozemcích u Jordánu (směrem od gymnázia ke sladovně), kde se počítalo s výstavbou veřejných budov, obchodů, bytových domů a další komunikací souběžnou s tř. 9. května. Tuto Soumarovu vizi dnes připomíná jen širší uliční profil Vančurovy ulice…

Plodný život Václava Soumara se uzavřel 12. prosince 1947.

Co v Táboře vyrostlo v éře Václava Soumara:

Všeobecná veřejná okresní nemocnice 1939

Švehův most 1936

Kasárna 305. dělostřeleckého pluku 1932, další vyrosla v letech 1936-37 u Píseckého rozcestí

Národní banka československá 1930

Městská spořitelna 1926

Budova finančních úřadů čp. 11 na Žižkově náměstí 1935

Okresní úřad Na Parkánech (dnešní okresní archiv) 1931

Masarykovy chlapecké a dívčí školy na Maredově vrchu 1929 (dnes ZŠ Husova)

Živnostenská škola pokračovací (dnes strojní průmyslovka) 1933

Odborná škola pro ženská povolání (dnes zdravotnická škola) 1937

Obchodní škola a odborná škola pilařská v Jiráskově ulici 1931

Modernizace Dívčích škol Na Parkánech a hudební školy 1936

Dostavba školy na nám. Mikuláše z Husi

Pomocná škola a mateřské školy

Přístavba divadla – Tylův dům 1937

Sbor církve čsl. husitské 1939

Nové městské čtvrti, jako např. Pražské předměstí, Na Svépomoci (30. léta)

Pomník Antonína Švehly na dnešním nám. TGM 1935

Tyršovo cvičiště (dnešní stadion Míru) 1935

Vodárna u Jordánu 1936

Městská elektrárna, rozvodna, trafostanice 1931

Rekonstrukce Jordánské hráze

Výstavba obecních nájemních domů včetně bytů sociálních

V rámci tzv. nouzových prací v době hospodářské krize bylo vybudováno:

31 800 m2 dlážděných vozovek

21 900 m2 válcovaných vozovek štětovaných

6 820 m kanálových stok

35 000 m2 parkových úprav