Když začneme úplně na začátku, měl jste nějaké zdravotní problémy nebo podezření, že něco není v pořádku, nebo jak jste se vůbec dostal k doktorům?
Původně jsem šel k doktoru, protože jsem se prostě cítil slabý a nebylo mi dobře. On mi dal nějaká antibiotika jen na nějakou chřipku nebo něco takového. Bral jsem je asi čtyři dny, ale pak to se mnou doma seklo. Druhý den jsme šli k doktoru znova a ten mě rovnou poslal do Písku na krev. Tam mi hned řekli, že to možná je leukémie, tak si mě tam nechali přes noc. Druhý den mě poslali do Plzně na odběr kostní dřeně a tam mi diagnózu potvrdili.

Pamatujete si na první moment, kdy jste se dozvěděl tu diagnózu?
Určitě. Když mi řekli to podezření v Písku, tak jsem to vůbec nebral. Říkal jsem si, že to určitě nemám, že to bude v pohodě. Člověk si to nechtěl připouštět, protože jsem v životě neměl žádné problémy. Nikdy mi nic nebylo. Pak když mi to oznámili v Plzni, tak jsem byl takový… Hlavně jsem si ani nepřipouštěl, že bych to třeba nezvládl. Říkal jsem si, že to prostě zvládnout musím.

Říkal jste si v tu chvíli, proč zrovna vy? Mladý kluk, sportovec…
Ze začátku určitě ne. Tehdy mi fakt nebylo dobře, takže jsem na podobné věci neměl pomyšlení. Až pak časem, třeba po dvou měsících, co jsem byl v nemocnici, už nad tím člověk začal přemýšlet.

Jaké jste od doktorů dostal vyhlídky, co vás čekalo v dalších měsíců?
Doktoři to se mnou moc nekomunikovali. Každý má léčbu individuální podle toho, jak se všechno vyvíjí. Nechtěli mi nic slibovat, ale věděl jsem, že hlavní léčba jako chemoterapie a tak dále bude trvat rok. Třeba co se týče návratu k fotbalu, na začátku by mě ta otázka ani nenapadla, ale postupem času, jak se můj zdravotní stav lehce zlepšoval, tak už jsme se i o tom s doktory bavili. Říkali mi, že se z toho spousta lidí vyléčí a do budoucna si nenese ani žádné následky, takže sportování není žádný problém. Proto jsem věřil, že se i já do fotbalu zase vrátím.

Jak fyzicky náročné bylo zvládat chemoterapie? Dokážete to popsat člověku, který nemá podobné zkušenosti?
Asi tím, jak jsem celý život sportoval, tak jsem je zvládl vlastně docela dobře. Co jsem slyšel, tak ostatní z toho pravidelně zvracejí, ale já jsem naštěstí žádné takové problémy neměl. Za celou dobu jsem zvracel tak dvakrát, třikrát, ale to bylo až když jsem měl ty opravdu nejsilnější chemoterapie. Každá je jiná, takže někdy jsem se cítil trochu unavený, po jiné jsem zase neměl chuť na jídlo. Bylo to nárazové. Přiznám se, že o té léčbě ani moc nevím, nechtěl jsem si tolik zjišťovat. Chtěl jsem se soustředit na sebe, protože jsem takový člověk, že věřím doktorům, co dělají a zbytek jde mimo mě.

Zvenčí na mě působilo, že vám i fotbal asi hodně pomáhal, že? Kluci vám nahrávali povzbuzující vzkaz z kabiny, poté když už to trochu šlo, tak jste byl s nimi.
To rozhodně. Když vezmu třeba to video, to bylo super. Moc mi to pomáhalo. Člověk si pak uvědomí, že to nejsou jen spoluhráči, ale fakt kamarádi, co pomohou, když je potřeba. Tady v Milevsku jsme kluci, co kamarádíme vlastně od malička, všichni jsme v podobném věku. Možná i díky tomu bylo všechno lehčí.

Kompletní rozhovor najdete ve středečním vydání Milevských novin. Dozvíte se, kdo na něho udělal dojem v kabině své milované Slavie, kam byl během své léčby pozván, kdy mu doktoři povolili návrat na trávník, nebo jak emotivní moment pro něj byl, když nastoupil do závěru utkání proti Chyškám a všichni tleskali. Čtěte středeční tisk!