Josef pochází z Písku, kde po základní škole začal studovat zdravotnické lyceum. Poté se během kovidu povolávali studenti do služby a Josef se dostal na ortopedickou traumatologii na Bulovce v Praze. „Na lyceu se mi líbilo a dalo mi to nějaký směr, ale bez zkušenosti z Bulovky bych do Ugandy nevyjel, takže kovid byl pro mě úžasný zlom. Na otázku, co mě vedlo do zdravotnictví odpovím tak trochu klišé. Rád pomáhám lidem a v tom prostředí jsem rád. Jsem neskutečně vděčný, že jsem se vydal tímto směrem. Mohu se stále rozvíjet, stále přichází něco nového a ta práce je moc krásná,“ řekl věčně usměvavý Josef.

Do Ugandy se rozhodl jet z vlastní iniciativy, protože je na tomto kontinentu velký zájem o humanitární pomoc. Kontaktoval několik nemocnic a narazil právě na Bwindi Community Hospital, kde souhlasili s jeho působením. Všechny zážitky sdílel na svém instragramovém účtě zivot_rozplaka_nebe a po návratu založil přes nadaci Znesnáze21 svou sbírku na vybavení pro tamní nemocnici. „Sbírka trvala tři měsíce a skončila 28.února. Očekávání určitě splnila. Vybralo se skoro 52 tisíc korun, sice to nebylo těch 200 tisíc, co jsem plánoval, ale tam jde o rozhodně velké peníze. Plánuji další, ale až za delší dobu. To až budu mít nutkání, protože nebudu dlouho nic dělat,“ zmínil Josef a dodal, že se určitě rád do Ugandy vrátí. Má tam hodně přátel a zajímá ho, zda nastal v místě nějaký posun. Založil si také vlastní webovou stránku Život rozplaká nebe, kde zveřejnil fotografie z cesty a kontakt na sebe.

Ve stopách českého zdravotníka
Josef pojal besedu formou výletu a vžil se do role průvodce. Cestoval letadlem a čekala ho třináctihodinová cesta s jedním přestupem ve Spojených arabských emirátech. Po příjezdu ho čekalo překvapení v podobě nepořádku okolo silnic a nedodržování dopravních předpisů.

Josef působí jako velmi komunikativní člověk, a tak není divu, že ukázal spoustu nahrávek, kde se dává do řeči s místními lidmi. Učil se nová slova, spřátelil se s místními, a především pronikl do tamního zdravotnictví. Pracoval na pediatrii, kde je běžná vysoká úmrtnost dětí. Inkubátorů bylo zoufale málo, a tak musel občas přistoupit i k rozhodování. Zemřelá dítka se zde ukládají do krabic od bot a předávají se rodině. Ohromil ho i nedostatek materiálů a léků. Náčiní a oblečení se zde vyvařuje, protože je i s léky dováží pouze jedenkrát měsíčně. Josef obdivoval vynalézavost zdravotníků a lásku k pacientům. Ugandští obyvatelé jsou hodně věřící a temperamentní. Panuje zde však vysoká negramotnost a zdravotní péče je velmi drahá.

Josef rád zavzpomínal na jeho hotelové apartmá a zdravou stravu, která se často skládala z avokáda a arašídových omáček. Také popsal jeho návštěvu goril v deštném pralese, koupání v Nilu, sledování fotbalového zápasu v hospodě a výrobu narozeninového dortu pro dvouletou holčičku. Především ukázal jeho zážitky z operačního sálu, z práce s pacienty a na jeho získané praktické dovednosti. Na konci odpověděl na dotazy studentů a vyzval zúčastněné slovy Jeďte do Afriky!