Když porovnáte Šumavu dnes a před pětatřiceti lety, je podle vás krajina v lepší kondici?

Určitě. Nemusí to tak vypadat, ale když jsem začínal na Šumavě na konci 80. let, táhly se tu rozlehlé zelené lesy, které byly protkané různými pasekami, protože už tehdy tu byl kůrovec nebo následky vichřic. Vlastně se k ní všichni chovali jako k hospodářským lesům. Zpětně musím říct, že to byl pro les obrodný proces. Je vidět, že mu to pomohlo — dnes je mnohem rozmanitější.

Jak se za dobu existence národního parku proměnil vztah místních k ochraně přírody?

Co pamatuji, probíhá nějaká edukace, ale otázkou je, jak je účinná. Před 35 lety lidé chtěli národní park z různých důvodů — od romantické lásky k přírodě až po jistotu státního zaměstnání, protože krátce po revoluci nikdo nevěděl, co se stane. Tyto postoje se ale postupně změnily. Většinově si lidé na národní park zvykli. Jsou ale odpůrci toho, jak necháváme park divočet. Někteří lidé by to chtěli vrátit zpět k hospodářskému lesu. To už by ale nebyl národní park.

Šumava patří mezi nejnavštěvovanější chráněná území v zemi. Je už turistický tlak za hranou únosnosti?

Turistika v Národním parku Šumava je regulovaná. Máme lokality, které nejsou přístupné, protože tam chráníme například tetřeva, třeba v oblasti Luzenského údolí nebo na cestě na Roklan z české strany. To jsou území, která se snažíme držet bez turistického vlivu, což má pro tetřeva pozitivní dopad a populace nám roste. Podle posledního sběru dat máme kolem dvou a půl milionu turistů ročně, což je nárůst oproti době před dvaceti lety, kdy byla návštěvnost kolem milionu návštěvníků. Nemyslím si ale, že by Šumava trpěla overtourismem jako třeba Sněžka. Jsou tu sice místa, kde je problém zaparkovat, ale není běžné potkávat davy lidí. Chceme, aby se lidé zapojili do ochrany přírody, takže pořádáme různé akce. Buď chodíme s lidmi jako průvodci, nebo organizujeme programy pro veřejnost, například nedávný Den národního parku na Kvildě. Naše ekologická výchova se stará o spoustu dětí. Máme asi čtyřicet partnerských škol, takže dlouhodobě působíme i na mladou generaci.

Jak funguje spolupráce se strážci národního parku?

Strážci mají za úkol především usměrňovat lidi a vysvětlovat jim, proč a jak chráníme přírodu. V případě, že narazí na někoho, kdo zjevně porušuje zákon nebo pravidla parku, dochází nejprve k domluvě, případně k udělení pokuty. Máme sedmadvacet strážců, kteří pochopitelně nepokryjí celé území, ale snažíme se působit celoplošně. Nejčastějšími přestupky jsou odhozené odpadky nebo vstupy do klidových území ohrožených druhů.

Jsou strážci instruováni individuálně?

Strážci spadají pod úřad, který je vysílá podle toho, kde považuje za nutné zvýšit dohled. Samozřejmě to probíráme i na poradách vedení, a když někde očekáváme, že by mohlo dojít k nepříjemnostem, přesouváme tam více strážců.

Ať už kritici, nebo zastánci často srovnávají Národní park Šumava se sousedním Bavorským lesem…

Mezi parky jsou evidentní rozdíly. Naším cílem je pracovat bez hranic s kolegy z národního parku Bayerischer Wald tak, aby ty rozdíly byly co nejmenší. To jsme si vytkli zhruba před dvanácti lety a postupně to naplňujeme. Máme společně definovaná klidová území. Odpůrci často říkají, že Bavorský les je přístupnější, což je pravda, ale naše centrální nepřístupná území jsou postavená na ochraně tetřeva hlušce, který je přeshraničním druhem a těžiště jeho výskytu je právě na české straně. Bavorský les s tím souhlasí a podporuje nás. Společně také děláme přeshraniční projekty, například aktuální úpravu informačních středisek ve Stožci a Neuschönau. Chceme cyklostezku, která tato místa propojuje, obohatit o další informace a služby.

Funguje i spolupráce v ochraně ohrožených druhů?

Naprosto. To jsou další přeshraniční projekty. Spoustu věcí financujeme z evropských peněz, kdy oba parky přispívají vlastními prostředky, lidmi i know-how. Teď běží projekt zaměřený na vlky, kde sledujeme jejich pohyb v prostoru Bavorského lesa a Šumavy. Začínáme také projekt zaměřený na bobra a jeho vztah k vlkovi, protože to vypadá, že vlci začínají bobry lovit a ovlivňuje to podobu místních ekosystémů. Opakovaně jsme dělali i mapování tetřeva. Máme kampaň, během které sbíráme trus po celém území, a ten se následně geneticky vyhodnocuje, aby bylo možné určit velikost populace. Fungují také společné hlídky strážců na hranici obou parků, takže spolupracujeme opravdu na všech úrovních.

Opakovaně se vrací debaty o splouvání Teplé Vltavy. Dá se najít kompromis mezi ochranou přírody a rekreačním využíváním řeky?

Myslím, že ano. Splouvání Teplé Vltavy je nastavené s ohledem na ochranu perlorodky a je potřeba, aby v řece bylo dostatečné množství vody, které malé perlorodky neohrozí. Momentálně je problém hlavně nízký stav vody. Systém, který je tu zavedený, většině lidí vyhovuje.

Perlorodka je symbolem čisté vody. Jaká je její populace na Šumavě?

Máme dvě velké populace — na Blanici a na Vltavě. Ta na Blanici je větší, ale hůře se rozmnožuje. Nějaký problém ve vodě tam zřejmě bude, ale populace je stabilní. Na Teplé Vltavě máme dlouhodobý projekt s odchovnou na Dobré u Stožce. Tam produkujeme nové perlorodky, které následně vypouštíme do přírody a sledujeme jejich vývoj. Zdá se, že se tam perlorodka dobře rozmnožuje i přežívá.

Loni utekli vlci z výběhu v Srní. Jaká to byla zkušenost?

Musíme areál lépe zabezpečit a udělat opatření, aby nebylo jednoduché vlky vypustit, protože všechny analýzy směřují k tomu, že je pravděpodobně někdo pustil. V Bavorsku se podobná událost před lety také stala. Teď je výběh zavřený, protože stavíme novou lávku a zároveň pracujeme na lepším zabezpečení. Vlk, který je zvyklý na člověka, totiž nemá v divoké přírodě co dělat. Jeden vlk se nám vrátil, druhý se také vrátil, ale uhynul a třetí zmizel. Jsme schopni podle slin ze stržené zvěře poznat, o jakého vlka jde a poslední vlk nebyl geneticky potvrzen.

Jak přijímají lidé návrat vlka na Šumavu?

Obavy z vlků jsou dnes větší než dřív. V roce 2017 jsme dělali anketu a téměř 60 procent lidí návrat vlka vítalo. Dnes, když tu máme šest smeček, je společnost zhruba půl na půl mezi odpůrci a podporovateli.

Je to tím, že si lidé na výskyt vlků odvykli a po dekádě tu evidujete téměř čtyřicet kusů?

Potkat vlka je snazší než potkat rysa, ale stále to není úplně běžné. Setkat se s ním zblízka je velmi výjimečné a většinou jde o náhodu nebo o situaci, kdy vlk člověka nezaregistruje. Samozřejmě všude, kam vlci přijdou do území, které na ně není připravené, vznikají škody. Sežerou ovce, potrhají kozy nebo loví telata. Není to hezký pohled, když si vlci udělají „piknik“ na vaší zahradě.