Jak probíhají tábory na Kocourkáči?
Je to klasický stanový tábor s podsadami a celotáborovou hrou. Na první pohled vlastně nic výjimečného. Tábory na Kocourkáči fungují už přes třicet let. Před časem se ale stávalo, že se deset až patnáct dětí z Hlavatců na tábor nedostalo, protože byla naplněná kapacita. Bylo nám to líto, a tak jsme si řekli, že uděláme vlastní hlavatský běh.
A právě ten je trochu jiný. Děti, praktikanti i vedoucí se většinou dobře znají. Jsou z Hlavatců, okolních vesnic nebo jsou to naši příbuzní. Většina vedoucích prošla Tělovýchovnou jednotou Jiskra Hlavatce, Spartakem Sezimovo Ústí nebo místním Sokolem. A skoro všichni jsme jako děti seděli u stejného táborového ohně.
Vzít si kvůli dětem týden dovolené? To u nás nikdo neřeší. Prostě si ji vezmeme. Stejně tak děti na pár dní odloží fotbal, hokej nebo jiné kroužky. Ten týden prostě patří Kocourkáči. A myslím, že se na něj těšíme úplně všichni.

Čím se váš tábor liší od ostatních?
Asi ničím zásadním. Spíš se snažíme dělat obyčejné věci poctivě. Každý rok připravujeme novou celotáborovou hru, vyrábíme kulisy, rekvizity, tiskneme trička i zpěvníčky. Dáváme si záležet, aby to bavilo děti, ale vlastně i nás.
Máme na táboře děti zhruba od sedmi do čtrnácti let. Když je to chytne, vracejí se jako praktikanti a později jako vedoucí. To je asi ta největší radost. Člověk najednou vidí, že všechna ta práce měla smysl.
My vedoucí jsme většinou ve věku mezi pětačtyřiceti a pětapadesáti lety. Už pomalu přemýšlíme nad tím, komu jednou předáme pomyslné žezlo. Byla by velká škoda, kdyby tradice skončila. Covid nás sice na čas zastavil, ale jinak náš hlavatský běh funguje od roku 2012.
Máme zázemí asi pro šedesát lidí, přesto úmyslně zůstáváme u čtyř smíšených družstev po zhruba deseti dětech. Zájem by byl větší, ale nechceme dělat největší tábor. Chceme dělat tábor, kde známe každé dítě jménem. Kde večer víme, kdo měl krásný den a koho třeba něco trápí. Možná to bude znít trochu neskromně, ale myslím si, že jsme našli velikost, která funguje. Vedoucí i praktikanti jsou většinou kamarádi. Rozumíme si, umíme se domluvit a táhneme za jeden provaz. A děti to poznají.

Jste všichni z Hlavatců?
Většinou ano. Nebo jsou to naši kamarádi a příbuzní. Hlavním vedoucím je Vojta Říha z Hlavatců. Já připravuji program, moje žena Kamila také pomáhá s vedením. Jezdí moje sestra, spolužák Pepa Boháč, který je mimochodem místním sládkem. V kuchyni máme výborné kuchaře Radima Novotného a mého bratrance Lukáše Smrže. Zdravotnici nám dělá Tereza Metelcová a jezdí s námi i dlouholetá kamarádka Táňa Srpová… Každý ví, co má dělat, a když je potřeba, pomůže druhému. Díky tomu si můžeme dovolit připravit i náročnější program. A podobné je to i s dětmi. Dvě třetiny z nich nejsou pro nás neznámá jména z přihlášky. Pak nemusíme první dva dny bourat ledy.

Jak je tábor vybavený?
Je to klasická stanová základna uprostřed lesa poblíž Dolní Světlé u Pojbuk. Protéká jí Novomlýnský potok. Letní dětské tábory se tady pořádají už od roku 1994.
Máme stany s podsadami, postele s molitanovými matracemi, sprchy s teplou vodou, velký stan pro případ nepříznivého počasí i indiánské tee-pee. Na osvěžení slouží potok s malou přehradou.
To už dávno nejsou devadesátá léta. Dnes máme téměř všechno, co moderní tábor potřebuje. Ale to nejdůležitější se nezměnilo. Pořád je to hlavně les, táborák, vůně dřeva, společné hry a večerní zpívání.

Co na to vaše žena a synové?
Ti už asi ani nic jiného neznají. Kamila byla do táborů zapálená už jako malá holka a myslím, že jsme se v tomhle krásně našli. Naši kluci na Kocourkáči doslova vyrostli.
Vaškovi byl sotva rok a půl, když s námi poprvé přijel na pobyt rodičů s dětmi. Dnes je mu čtrnáct a letos poprvé jede jako praktikant. Člověk si najednou uvědomí, jak strašně rychle ten čas utekl. Janovi je jedenáct a těší se úplně stejně jako my.
Občas si říkám, že to bylo včera, kdy oba běhali kolem stanů s dřevěnými meči a hráli si na indiány. Dnes už starší syn pomáhá připravovat program mladším dětem.

Kdy jste začínal jako vedoucí vy?
Asi někdy ve druhé polovině gymnázia. Jel jsem jako praktikant, takový pomocník vedoucích. Tehdy jsem poprvé dostal na starost mladší děti. Uvědomil jsem si, že už nejde jen o to užít si hry. Najednou jste zodpovědný za někoho jiného. Děti vás pozorují. Vnímají, jak se chováte, jak mluvíte, jestli dodržíte slovo. A člověk si najednou uvědomí, že je vlastně vychovává, i když si jen hraje. Asi tehdy jsem pochopil, že u táborů chci zůstat.

Jak to máte na táboře s mobily?
Nezakazujeme je. Ale ani nepodporujeme. Navíc tam není elektřina. Máme sice elektrocentrálu, protože bez některých věcí se dnes neobejdeme, ale rozhodně neslouží k tomu, abychom nabíjeli celý tábor.
Je pravda, že některé děti jsou na mobily hodně zvyklé. My jsme to měli jednodušší. Dvakrát týdně běželo Studio Kamarád a tím to končilo. Kdybychom měli tehdy možnosti jako dnešní děti, možná bychom dopadli úplně stejně.
Na druhou stranu máme zkušenost, že když dětem nabídnete dobrý program, hodíte mezi ně míč, postavíte volejbalovou síť nebo připravíte pingpongový stůl, na mobil si za chvíli ani nevzpomenou.
Ale už jsme jednou zažili kluka, který po dvou dnech odjel domů, protože se nedokázal obejít bez telefonu. Naštěstí je to výjimka.

Co vás na dnešních dětech těší?
Že jsou pořád stejné. Možná mají jiné hračky, jiné možnosti a jiný svět kolem sebe, ale když jim člověk připraví něco zajímavého, dokážou se nadchnout úplně stejně jako my před třiceti nebo čtyřiceti lety. Pořád chtějí zažít dobrodružství. Pořád se chtějí smát. Pořád chtějí někam patřit. A právě to se jim snažíme dát.

Co byste chtěl, aby si děti z Kocourkáče odnesly do dospělého života?
Že nejhezčí zážitky se většinou nedají koupit. Že přátelství nevzniká na sociálních sítích, ale když spolu lidé něco prožijí. A taky aby jednou měly chuť udělat něco pro druhé. Stejně jako to kdysi udělali naši vedoucí pro nás. To by mi úplně stačilo.

Jiří Riki Řeháček