Chtějí do obce přivést umělce

Velkou měrou se o pokus znovuoživit starou budovu školy zasloužila Linda Hampl Mezrová. Do Jemnice přišla před čtrnácti lety, kdy si její rodina pořídila v obci chalupu. Právě v té době byla škola na prodej. Přibližně deset let se starostům a zastupitelům snažila přiblížit, jak by se stará budova školy mohla využít a jak by mohla být prospěšná pro celou vesnici. „Mám tady u nás na statku projekt rezidenčního místa pro umělce. Zúčastnila jsem se také open callu v rámci Evropského hlavního města kultury České Budějovice. Byla jsem mezi jedenácti vítěznými projekty, takže mám zajištěné financování rezidenčního města pro umělce do roku 2028. Znamená to možnost výstavby projektu ve vesnici, která je na okraji jakýchkoliv zájmů. Zajistit zázemí pro umělce, vytvořit pro ně prostory, kde mohou vytvářet své vlastní díla. Já jsem pohybový umělec, takže většina z nich budou pohyboví umělci, ale budeme tu mít i výtvarníky,“ poznamenala Linda Hampl Mezrová.

Cílem je oživit bývalou školu

„Je tu skvělá příležitost oživit zdejší bývalou školu. Místní akční skupina Pomalší se mnou na všem spolupracovala. Pomohli mi sestavit plán pro zastupitelstvo, abychom jim mohli říct, co se bude dít s budovou, která není využívaná, a jaké jsou zkušenosti z jiných míst v Jihočeském kraji. Přednesli jsme zastupitelům také, jak se dá obnova takové budovy financovat,“ prozradila Linda Hampl Mezrová.
Podle místních z Jemnice zastupitelstvo Oseku nejdřív příliš nakloněno obnově budovy nebylo. Dokonce chtělo starou školu zbourat. Mluvilo se o tom, že by v místě mohl vzniknout malý park nebo hřiště. „Zaznívaly tady různé názory. Před čtyřmi roky tu zastupitelstvo Oseku zasedalo v budově bývalé hasičárny. Tam se vyslovili místní lidé poněkud různorodě. Vystoupila jsem tam i já se svou vizí vytvoření komunitního projektu a znovuotevření místní školy. Zároveň se mělo jednat v rámci mého projektu i o komunitní a vzdělávací centrum. Chtěla jsem otevřít možnost, že se lidé budou moci těšit na vystoupení umělců, kteří budou chtít spolupracovat s naší komunitou. Cílem bylo využít prostor i pro věci, které pro Jemnici byly v minulosti zásadní,“ podotkla autorka nápadu.
Jedním z prvních kroků bylo obnovení původního nápisu na budově školy. Ty byly na škole dva. Druhý se nedochoval, ale z fotografií se po něm místní dopídili.

Spolek Radost se pustil do práce

Linda Hampl Mezrová založila spolek Radost, ve kterém je ona a další dva lidé z obce. Cílem bylo znovuobnovení tradic místa. „Co se týče financování postupné rekonstrukce budovy bývalé školy, tak chceme využívat granty. Finanční prostředky se budeme snažit získávat postupně. Osek nám dal zelenou s budovou teprve před měsícem, takže jsme na začátku. Minulý týden jsme podepsali smlouvu se starostkou o zápůjčce a začalo se vyklízet,“ řekla hlavní iniciátorka. Velkou oporu vidí ve svém manželovi. Věří, že se budou zapojovat i ostatní lidé z vesnice.
„Chystáme se pořádat i různé akce, které by měly posloužit k podpoře rekonstrukce. Pravděpodobně to bude na podzim. Určitě budeme dávat včas vědět,“ nastínila Linda Hampl Mezrová. Prozradila i nejbližší plány s budovou. „Chceme se věnovat oknům, podlahám, udělat správně svody z okapů. Důležité budou také rozvody elektřiny, abychom do budovy nemuseli tahat různé dráty,“ dodala.
Na současný stav školy se přijela podívat spousta pamětníků. V budově pro ně byly připraveny fotky tříd, na kterých se pamětníci poznávali. Povídali si, jak to tehdy ve škole chodilo. Přijelo i dost lidí, kteří neměli se školou co dočinění. Včetně mladých. Na to, že akce probíhala v pracovní den kolem 14. hodiny, byla účast vysoká. Všechno nasvědčovalo tomu, že místním na osudu bývalé školy opravdu záleží.

Vzpomínky zůstávají

Podívat se na svou bývalou školu přijela také Eva Čapková z Radomyšle. Vystudovala češtinu a angličtinu v Ústí nad Labem, učila na škole Čelakovského ve Strakonicích. Po mateřské pak zůstala až do důchodu na Základní škole v Radomyšli. Když je potřeba, ještě ve škole čas od času vypomůže. „Do školy v Jemnici jsem nastoupila v roce 1959. Bylo mi sedm. Ředitelem zdejší malotřídky byl Jan Břicháček. Byl svobodný, celý život se neoženil. Vzpomínám, že neměl moc rád kluky, na ty byl hodně přísný. Tenkrát hodně používal rákosku. Nás děvčata měl rád. Hodně se tu chodilo na procházky. Ředitel nás učil houbařit. Všechny houby vždy ochutnával, speciálně holubinky. Asi by se to nemělo, ale protože je znal, tak to uměl správně vyhodnotit,“ prozradila Eva Čapková. Hodně tenkrát děti sbíraly také bylinky.

Eva Čapková zavzpomínala na učitelky Marii Michálkovou a Aninku Málovou, ta nacvičovala s dětmi divadlo. „Ve třídě nás bylo poměrně málo. Byli jsme spojení první až třetí třída. Bylo to fajn. V každé třídě nás bylo sedm. Docela se tak dobře pracovalo. Vedle mě seděla Boženka Kulíková a hodně mi pomáhala. Já jsem v první třídě vůbec neslyšela mezeru, která naznačuje čárku. Božka mi tam vždy někde čárku nebo háček udělala. Se spolužáky se do dneška scházíme,“ vyprávěla. „Vůbec nám nevadilo, že tam máme starší nebo mladší spolužáky, naopak to bylo hezké. Ve druhé třídě byl čtvrtý a pátý ročník. Ten byl na pravé straně v horním patře budovy, první stupeň byl vlevo. Ředitel úřadoval v dolním patře. Na tělocvik se hodně chodilo ven. Mimochodem, ředitel nás naučil i smrkat. Nesnášel, když se nedodržovala hygiena,“ smála se Eva Čapková. Ve škole se hodně hrálo a zpívalo. Když přišel inspektor, děti předvedly nacvičenou sestavu. Měla úspěch. Vzpomínky na školu v Jemnici tak stále mezi lidmi žijí a místní by rádi, kdyby v budově bývalé školy další vzpomínky vznikaly.