Koncentrační tábor?

Ještě v sobotu 17. března se v televizní debatě stihl exministr kultury Daniel Herman střetnout s místopředsedou KSČM Josefem Skálou o nezbytnost tohoto kroku. KSČM a rovněž SPD Tomia Okamury se vyjadřovaly již dříve proti výkupu vepřína. Zrušení fungujícího podniku označovaly za neadekvátní, protože míst s tragickou minulostí je v republice více a pietní místo už v Letech vybudováno bylo. Skála v sobotní debatě připomínal, že v českém mediálním prostředí se chybně pro tábor v Letech používá význam koncentrační. Herman trval na tom, že tábor koncentrační byl, protože se tam koncentrovali nepohodlní lidé.

Ve sborníku Historikové a kauza Lety, kterou v roce 1999 vydal Historický ústav Akademie věd ČR, ale upozorňují, proč není správné vyvolávat u veřejnosti dojem, že v případě Letů šlo o koncentrační tábor obdobný Osvětimi, Mauthausenu nebo Majdanku. Zdůrazňují, že Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu se nepodařilo ani po vyslechnutí zhruba padesáti tehdejších vězňů prokázat, že by byl v letském táboře páchán trestný čin genocidy. Souvislosti byly jiné. A uvádí se také, že média nezodpovědně manipulují i se slovem holokaust. V případě Letů – navzdory tamním drastickým událostem, není tento pojem podle historiků na místě.

Německá nebo česká vina?

Impulsem pro zřízení zprvu kárného tábora byly předválečné události v Německu. Po tamním nástupu fašismu a po násilném obsazení českého a moravského pohraničí utíkali Romové z Německa do Čech. Na českém území se zvýšil počet romské populace, která kočovala. Československá vláda 2. března 1939 – tedy ještě před německou okupací, vydala nařízení o zřízení kárných pracovních táborů, které měly sloužit k internaci potulných a žebrajících osob, štítících se práce. Žádné tábory ale podle tohoto nařízení nestihly vzniknout. Přišla německá okupace. V listopadu 1939 pak už následovalo nařízení protektorátního ministerstva vnitra, aby se všichni Romové do dvou měsíců v nějaké obci usadili a přestali kočovat. Mužům, kteří by toto nařízení nerespektovali, se hrozilo zařazením do kárných pracovních táborů. Kárné tábory pak byly zřízeny v srpnu 1940 nedaleko Letů a Hodonína. Tábory byly určeny k přechodné internaci mužů nad 18 let, kteří se vyhýbali práci a nemohli prokázat, že si řádným způsobem zajišťují obživu. Později byly do tábora umísťovány celé rodiny, ženy i děti.

Přestože některé obce samy Romy do táborů navrhovaly, aby se zbavily problematických obyvatel, byl počet Romů mezi internovanými poměrně nízký a pohyboval se od 5 do 25 procent. Na tomto procentu se podle historiků nic nezměnilo ani poté, co byly v březnu 1942 nařízením protektorátní vlády kárné pracovní tábory změněny na sběrné. Pod tímto označením oba tábory existovaly až do 6. srpna 1943, kdy byl tábor v Letech zrušen. Po celou dobu sloužil k umísťování etnických Romů i neromských osob, které byly souhrnně označovány jako asociálové. Uniformovaný i neuniformovaný personál tvořili čeští zaměstnanci.

Jedním z účelů umístění v táboře byla převýchova k pracovním návykům. Muži, ženy i mládež pracovali na stavbě silnice z Letů do Starého Sedla, při zpracování lesních polomů a pomáhali při sklizních u zemědělců v Letech, Nevězicích, Šerkově, Zalužanech, Čakovicích, Boudách, Cerhonicích, Drahonicích, Miroticích, Orlíku nad Vltavou, Zlivicích, Mírči, Miroticích nebo v Drhovli. Statkáři a rolníci o tyto pracovní síly usilovali, protože za osm až deset hodin práce denně jim dávali jen oběd nebo nanejvýš ještě svačinu. O pracovní síly z tábora žádali i velkoobchodníci se dřevem na zpracování polomů. Velkoobchodník V. Polata z Blatné se v té souvislosti pokusil dokonce o úplatek, aby pracovní síly z tábora získal, ale neuspěl.

Například v Oslově táboroví vězni přebývali v boudě s provizorně zakrytou střechou, pro vodu museli hodinu do vsi. Umývat se chodili k rybníku. Potravin měli zoufalý nedostatek na všech pracovních stanovištích a kupříkladu občané Zbonína si anonymním dopisem stěžovali na úřady, že místní obyvatelstvo nemá od vězňů pokoj, protože o večerech a o nedělích žebrají o jídlo. Anonymní dopis končí pohrůžkou: „Esli nepomůže toto, tak holt bysme mušely napsat pánům německým, ty udělají dycky pořádek.“

Hlad, tyfus a Osvětim

I podmínky v samotném táboře v Letech, odkud skupiny na práci byly vysílány, byly nelidské. Ubytovací kapacita v barácích byla v srpnu 1942 čtyřikrát překročena, jídla byl rovněž nedostatek. Podvýživa a tělesná slabost, vysilující práce a nevyhovující poměry v táboře vedly na přelomu let 1942 až 1943 k epidemii břišního tyfu, k němuž se v únoru 1943 přidal ještě nebezpečnější tyfus skrvrnitý. Po válce se u soudu s velitelem tábora Josefem Janovským řešilo i to, že příděly potravin někteří čeští zaměstnanci rozkrádali. Poválečný soud kladl veliteli tábora Janovskému za vinu, že nebránil nadměrnému přeplňování tábora, nutil vězně k vysokým pracovním výkonům, podílel se na zpronevěře a rozkrádání potravin. Po zamoření tábora tyfem se mu situace zcela vymkla z rukou a byl suspendován. Pak přišel letský tábor řídit bývalý ředitel tábora v Hodoníně Štefan Blahynka a po něm dosavadní hospodář František Havelka, který podle nadřízených provedl „likvidaci tábora k naprosté spokojenosti“ a byl povýšen. Josef Janovský byl nakonec v září 1948 obžaloby zproštěn. Žil v té době ve Zvoli u Vraného nad Vltavou.

Tomu, že ani za těchto drastických podmínek nešlo ale v Letech o koncentrační tábor ve vyhlazovacím smyslu, nasvědčuje skutečnost, že z celkového počtu vězňů jich čtvrtina byla propuštěna nebo uprchla. To se v koncentračním táboře stát nemohlo. Někteří vězňové uspěli s námitkou, že nejsou etnickými Romy ani tuláky a dostali se na svobodu. Čtvrtina internovaných lidí však v táboře zemřela. Na hřbitově v Mirovicích bylo pochováno 174 vězňů, z toho 131 dětí předškolního věku. Po prudkém nárůstu úmrtnosti z důvodu epidemie se zřídilo na počátku roku 1943 pohřebiště přímo v táboře. Celkem tam bylo pohřbeno 120 vězňů, z toho 77 dětí mladších 14 let. V táboře se narodilo 36 dětí, ale 28 jich zemřelo.

Podle dostupných pramenů zahynulo v táboře minimálně 326 obětí, některé byly pohřbeny i v Písku nebo Strakonicích, kam byli nemocní převáženi do nemocnic. Nepotvrdily se ale zprávy o popravách a vyhlazovacích vraždách, o nichž se šířili v souvislosti s Lety někteří publicisté, například P. Polansky ve svých článcích, publikovaných v zahraničí.

Takřka polovina vězňů z Letů nakonec zahynula v Osvětimi. Z Letů byly vypraveny do koncentračních táborů na smrt dva transporty. První tvořilo 16 mužů a 77 žen, u všech byla poznamenána zkratka Aso (asociál). Další skupina letských Romů se stala součástí transportu z května 1943. Celkem zemřelo v Osvětimi 420 vězňů z Letů, z toho 215 mužů a chlapců a 205 žen a dívek.

Po odjezdu květnového transportu byla většina zbývajících vězňů z Letů propuštěna na svobodu. Malá část jich zůstala na likvidační a úklidové práce a byli poté přemístěni do tábora v Hodoníně nebo do donucovací pracovny v Praze-Ruzyni. Tábor v Letech byl 6. srpna 1943 oficiálně uzavřen.

Vznikne další památník

V 70. letech se poblíž Letů vybudoval vepřín, který o dvacet let později v privatizaci získala firma Agpi. O zrušení soukromého zemědělského podniku se začalo mluvit v 90. letech poté, co na nepřijatelnost vepřína v blízkosti bývalého sběrného tábora poukazovaly země západní Evropy a také tuzemské romské iniciativy. Česká vláda v polovině 90. let přislíbila zbourání vepřína a nechala vybudovat pietní místo s památníkem. V prvních emotivních prohlášeních politiků to ani nevypadalo, že stát míní podniku za vepřín zaplatit. Mluvilo se prostě o zavření vepřína. Když se firma ozvala, že bude chtít náhradu, jednání se zasekla na dvě desetiletí. V roce 1998 byl památník prohlášen kulturní památkou. V roce 2009 převzal správu letského památníku Památník Lidice a o rok později provedl rekonstrukci a rozšíření letského památníku za 9,6 milionu korun. Postavily se přístupové cesty, parkoviště pro autobusy a osobní vozy, lavičky, infotabule a dřevěné boudy podle původní technické fotodokumentace. V těch je umístěna stálá expozice.

V červenci 2013 Českou republiku k uzavření vepřína vyzval Výbor OSN pro lidská práva. Následovaly protesty a blokády vepřína aktivisty, kteří mluvili o romském holokaustu v koncentračním táboře. Namítali také, že instalované informační tabule sdělují o táboře zkreslené informace.

V roce 2017 se po archeologickém průzkumu ukázalo, že tábor ležel západněji, než se původně předpokládalo a byl skutečně na území vepřína, třebaže přímo pod budovy zasahoval jen okrajově. Poslední vláda pak s vykoupením vepřína souhlasila a prodej vepřína schválili i akcionáři firmy Agpi. Minoritní akcionář Petr Vrba poté podal proti usnesení valné hromady společnosti Agpi žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Stížnost proti usnesení minulé vlády byla podána i Ústavnímu soudu. Zatím výsledek není známý.

Vepřín je prázdný, jeho demolice mohou začít. Ve vepříně pracovalo devět zaměstnanců. Dva přijali jinou práci, sedm jich tuto nabídku odmítlo. Firma Agpi uvažuje o obnovení provozu vepřína na jiném místě.

Kupcem zemědělského areálu je Muzeum romské kultury, které chce v těchto místech vybudovat nový památník romského holokaustu. Má zahrnovat repliku původního táborového baráku, mohylu s křížem a alej.

Zdroj: Wikipedie a publikace Historikové a kauza Lety