Vepřín v Letech čeká na demolici. Historici píší, že v tomto místě nešlo o koncentrační tábor - Jižní Čechy Teď!
Vepřín v Letech čeká na demolici. Historici píší, že v tomto místě nešlo o koncentrační tábor - Jižní Čechy Teď!
Vepřín v Letech čeká na demolici. Historici píší, že v tomto místě nešlo o koncentrační tábor - Jižní Čechy Teď!
31. 3. 2018 14:47

Vepřín v Letech čeká na demolici. Historici píší, že v tomto místě nešlo o koncentrační tábor

LETY – V polovině března odvezla firma Agpi z vepřína v Letech na jatka poslední zvířata. Původní kapacita vepřína, který byl vybudován v počátku 70. let minulého století, představovala přes 13 000 zvířat. Areál vepřína měla firma Agpi podle smlouvy předat státu do konce března. Pokračovat pak má demolice vepřína a budování nového pomníku, připomínajícího utrpení obětí zdejšího sběrného tábora v době druhé světové války. Smluvenou částku 450,8 milionu korun by měla firma Agpi od státu obdržet po zapsání změny majitele vepřína do katastru nemovitostí. Další desítky milionů se plánují vynaložit na demolici areálu. Víc než dvacetiletá snaha o odstranění vepřína z místa někdejšího kárného a sběrného tábora tedy došla k cíli. Po celou dobu tato záležitost vzbuzuje debaty a emoce.

Vepřín v Letech čeká na demolici. Historici píší, že v tomto místě nešlo o koncentrační tábor - Jižní Čechy Teď!

 

Koncentrační tábor?

Ještě v sobotu 17. března se v televizní debatě stihl exministr kultury Daniel Herman střetnout s místopředsedou KSČM Josefem Skálou o nezbytnost tohoto kroku. KSČM a rovněž SPD Tomia Okamury se vyjadřovaly již dříve proti výkupu vepřína. Zrušení fungujícího podniku označovaly za neadekvátní, protože míst s tragickou minulostí je v republice více a pietní místo už v Letech vybudováno bylo. Skála v sobotní debatě připomínal, že v českém mediálním prostředí se chybně pro tábor v Letech používá význam koncentrační. Herman trval na tom, že tábor koncentrační byl, protože se tam koncentrovali nepohodlní lidé.

Ve sborníku Historikové a kauza Lety, kterou v roce 1999 vydal Historický ústav Akademie věd ČR, ale upozorňují, proč není správné vyvolávat u veřejnosti dojem, že v případě Letů šlo o koncentrační tábor obdobný Osvětimi, Mauthausenu nebo Majdanku. Zdůrazňují, že Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu se nepodařilo ani po vyslechnutí zhruba padesáti tehdejších vězňů prokázat, že by byl v letském táboře páchán trestný čin genocidy. Souvislosti byly jiné. A uvádí se také, že média nezodpovědně manipulují i se slovem holokaust. V případě Letů – navzdory tamním drastickým událostem, není tento pojem podle historiků na místě.

Německá nebo česká vina?

Impulsem pro zřízení zprvu kárného tábora byly předválečné události v Německu. Po tamním nástupu fašismu a po násilném obsazení českého a moravského pohraničí utíkali Romové z Německa do Čech. Na českém území se zvýšil počet romské populace, která kočovala. Československá vláda 2. března 1939 – tedy ještě před německou okupací, vydala nařízení o zřízení kárných pracovních táborů, které měly sloužit k internaci potulných a žebrajících osob, štítících se práce. Žádné tábory ale podle tohoto nařízení nestihly vzniknout. Přišla německá okupace. V listopadu 1939 pak už následovalo nařízení protektorátního ministerstva vnitra, aby se všichni Romové do dvou měsíců v nějaké obci usadili a přestali kočovat. Mužům, kteří by toto nařízení nerespektovali, se hrozilo zařazením do kárných pracovních táborů. Kárné tábory pak byly zřízeny v srpnu 1940 nedaleko Letů a Hodonína. Tábory byly určeny k přechodné internaci mužů nad 18 let, kteří se vyhýbali práci a nemohli prokázat, že si řádným způsobem zajišťují obživu. Později byly do tábora umísťovány celé rodiny, ženy i děti.

Přestože některé obce samy Romy do táborů navrhovaly, aby se zbavily problematických obyvatel, byl počet Romů mezi internovanými poměrně nízký a pohyboval se od 5 do 25 procent. Na tomto procentu se podle historiků nic nezměnilo ani poté, co byly v březnu 1942 nařízením protektorátní vlády kárné pracovní tábory změněny na sběrné. Pod tímto označením oba tábory existovaly až do 6. srpna 1943, kdy byl tábor v Letech zrušen. Po celou dobu sloužil k umísťování etnických Romů i neromských osob, které byly souhrnně označovány jako asociálové. Uniformovaný i neuniformovaný personál tvořili čeští zaměstnanci.

Jedním z účelů umístění v táboře byla převýchova k pracovním návykům. Muži, ženy i mládež pracovali na stavbě silnice z Letů do Starého Sedla, při zpracování lesních polomů a pomáhali při sklizních u zemědělců v Letech, Nevězicích, Šerkově, Zalužanech, Čakovicích, Boudách, Cerhonicích, Drahonicích, Miroticích, Orlíku nad Vltavou, Zlivicích, Mírči, Miroticích nebo v Drhovli. Statkáři a rolníci o tyto pracovní síly usilovali, protože za osm až deset hodin práce denně jim dávali jen oběd nebo nanejvýš ještě svačinu. O pracovní síly z tábora žádali i velkoobchodníci se dřevem na zpracování polomů. Velkoobchodník V. Polata z Blatné se v té souvislosti pokusil dokonce o úplatek, aby pracovní síly z tábora získal, ale neuspěl.

Například v Oslově táboroví vězni přebývali v boudě s provizorně zakrytou střechou, pro vodu museli hodinu do vsi. Umývat se chodili k rybníku. Potravin měli zoufalý nedostatek na všech pracovních stanovištích a kupříkladu občané Zbonína si anonymním dopisem stěžovali na úřady, že místní obyvatelstvo nemá od vězňů pokoj, protože o večerech a o nedělích žebrají o jídlo. Anonymní dopis končí pohrůžkou: „Esli nepomůže toto, tak holt bysme mušely napsat pánům německým, ty udělají dycky pořádek.“

Hlad, tyfus a Osvětim

I podmínky v samotném táboře v Letech, odkud skupiny na práci byly vysílány, byly nelidské. Ubytovací kapacita v barácích byla v srpnu 1942 čtyřikrát překročena, jídla byl rovněž nedostatek. Podvýživa a tělesná slabost, vysilující práce a nevyhovující poměry v táboře vedly na přelomu let 1942 až 1943 k epidemii břišního tyfu, k němuž se v únoru 1943 přidal ještě nebezpečnější tyfus skrvrnitý. Po válce se u soudu s velitelem tábora Josefem Janovským řešilo i to, že příděly potravin někteří čeští zaměstnanci rozkrádali. Poválečný soud kladl veliteli tábora Janovskému za vinu, že nebránil nadměrnému přeplňování tábora, nutil vězně k vysokým pracovním výkonům, podílel se na zpronevěře a rozkrádání potravin. Po zamoření tábora tyfem se mu situace zcela vymkla z rukou a byl suspendován. Pak přišel letský tábor řídit bývalý ředitel tábora v Hodoníně Štefan Blahynka a po něm dosavadní hospodář František Havelka, který podle nadřízených provedl „likvidaci tábora k naprosté spokojenosti“ a byl povýšen. Josef Janovský byl nakonec v září 1948 obžaloby zproštěn. Žil v té době ve Zvoli u Vraného nad Vltavou.

Tomu, že ani za těchto drastických podmínek nešlo ale v Letech o koncentrační tábor ve vyhlazovacím smyslu, nasvědčuje skutečnost, že z celkového počtu vězňů jich čtvrtina byla propuštěna nebo uprchla. To se v koncentračním táboře stát nemohlo. Někteří vězňové uspěli s námitkou, že nejsou etnickými Romy ani tuláky a dostali se na svobodu. Čtvrtina internovaných lidí však v táboře zemřela. Na hřbitově v Mirovicích bylo pochováno 174 vězňů, z toho 131 dětí předškolního věku. Po prudkém nárůstu úmrtnosti z důvodu epidemie se zřídilo na počátku roku 1943 pohřebiště přímo v táboře. Celkem tam bylo pohřbeno 120 vězňů, z toho 77 dětí mladších 14 let. V táboře se narodilo 36 dětí, ale 28 jich zemřelo.

Podle dostupných pramenů zahynulo v táboře minimálně 326 obětí, některé byly pohřbeny i v Písku nebo Strakonicích, kam byli nemocní převáženi do nemocnic. Nepotvrdily se ale zprávy o popravách a vyhlazovacích vraždách, o nichž se šířili v souvislosti s Lety někteří publicisté, například P. Polansky ve svých článcích, publikovaných v zahraničí.

Takřka polovina vězňů z Letů nakonec zahynula v Osvětimi. Z Letů byly vypraveny do koncentračních táborů na smrt dva transporty. První tvořilo 16 mužů a 77 žen, u všech byla poznamenána zkratka Aso (asociál). Další skupina letských Romů se stala součástí transportu z května 1943. Celkem zemřelo v Osvětimi 420 vězňů z Letů, z toho 215 mužů a chlapců a 205 žen a dívek.

Po odjezdu květnového transportu byla většina zbývajících vězňů z Letů propuštěna na svobodu. Malá část jich zůstala na likvidační a úklidové práce a byli poté přemístěni do tábora v Hodoníně nebo do donucovací pracovny v Praze-Ruzyni. Tábor v Letech byl 6. srpna 1943 oficiálně uzavřen.

Vznikne další památník

V 70. letech se poblíž Letů vybudoval vepřín, který o dvacet let později v privatizaci získala firma Agpi. O zrušení soukromého zemědělského podniku se začalo mluvit v 90. letech poté, co na nepřijatelnost vepřína v blízkosti bývalého sběrného tábora poukazovaly země západní Evropy a také tuzemské romské iniciativy. Česká vláda v polovině 90. let přislíbila zbourání vepřína a nechala vybudovat pietní místo s památníkem. V prvních emotivních prohlášeních politiků to ani nevypadalo, že stát míní podniku za vepřín zaplatit. Mluvilo se prostě o zavření vepřína. Když se firma ozvala, že bude chtít náhradu, jednání se zasekla na dvě desetiletí. V roce 1998 byl památník prohlášen kulturní památkou. V roce 2009 převzal správu letského památníku Památník Lidice a o rok později provedl rekonstrukci a rozšíření letského památníku za 9,6 milionu korun. Postavily se přístupové cesty, parkoviště pro autobusy a osobní vozy, lavičky, infotabule a dřevěné boudy podle původní technické fotodokumentace. V těch je umístěna stálá expozice.

V červenci 2013 Českou republiku k uzavření vepřína vyzval Výbor OSN pro lidská práva. Následovaly protesty a blokády vepřína aktivisty, kteří mluvili o romském holokaustu v koncentračním táboře. Namítali také, že instalované informační tabule sdělují o táboře zkreslené informace.

V roce 2017 se po archeologickém průzkumu ukázalo, že tábor ležel západněji, než se původně předpokládalo a byl skutečně na území vepřína, třebaže přímo pod budovy zasahoval jen okrajově. Poslední vláda pak s vykoupením vepřína souhlasila a prodej vepřína schválili i akcionáři firmy Agpi. Minoritní akcionář Petr Vrba poté podal proti usnesení valné hromady společnosti Agpi žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích. Stížnost proti usnesení minulé vlády byla podána i Ústavnímu soudu. Zatím výsledek není známý.

Vepřín je prázdný, jeho demolice mohou začít. Ve vepříně pracovalo devět zaměstnanců. Dva přijali jinou práci, sedm jich tuto nabídku odmítlo. Firma Agpi uvažuje o obnovení provozu vepřína na jiném místě.

Kupcem zemědělského areálu je Muzeum romské kultury, které chce v těchto místech vybudovat nový památník romského holokaustu. Má zahrnovat repliku původního táborového baráku, mohylu s křížem a alej.

Zdroj: Wikipedie a publikace Historikové a kauza Lety

 

Libuše Kolářová
Libuše Kolářová

Diskuse k článku

Pro přidávání a zobrazení komentářů je nutné se přihlásit / registrovat.