Jak se ale tato menšina ocitla zrovna v České republice? Jaká je její historie? Ve středu 10. června rozbalila Městská knihovna v Písku takzvaný „vietnamský balíček“, zaměřený na téma vietnamské menšiny. Setkání nabídlo výstavu fotografií z Vietnamu od autorky Michaely Koschové, která v přízemí Městské knihovny v Písku zdobí celou chodbu, také prodejní výstavu vyšívaných obrazů a sošek, které do knihovny zapůjčili a nainstalovali manželé Hůlkovi, a přednášku dvou akademiček asijských studií, Barbory Novákové a Marty Lopatkové, které se v ní zabývaly právě historií vietnamské menšiny v České republice.

Vietnam je zemí bývalé Indočíny v jihovýchodní Asii. Je ovlivněn krvavou historií, silným čínským vlivem a vládnoucí komunistickou stranou.

Kde se vzali v Československu?

Psala se 50. léta 20. století, když se Vietnamci začínali objevovat na území socialistického Československa. Dělo se tak díky mezivládní dohodě se Severním Vietnamem, který plánoval rozvíjet průmyslovou výrobu, ale neměl dostatek kvalifikovaných dělníků. Největší transport vietnamských učňů proběhl mezi léty 1956 – 1967, kdy na naše území dorazily tisíce vietnamských občanů s garancí několikaletého pobytu, během nichž se měli vzdělávat, aby pak své nabyté vědomosti a dovednosti mohli uplatnit ve své vlasti.

Prvními příchozími byly takzvané Chrástavské děti, což bylo 100 válečných sirotků ve věku 6 – 13 let, kteří byli vládou vybráni ke vzdělávání v tehdejším Československu. Děti byly na cestu vybírány podle zásluh svých rodičů. Po několikadenní cestě přes Čínu a Rusko byly nakonec přijaty do dětského domova v Chrástavě. Kvůli složité výslovnosti jmen dětí, vychovatelé každému z nich přidělili číslo od 1 do 100. Později někteří získali i české jméno. Během pobytu jim vychovatelé pomáhali zejména s výukou češtiny a jejich vietnamští učitelé měli na starosti vyučování vietnamských dějin a vietnamštiny, aby děti nezapomněly na své kořeny. Pro vietnamské děti, které zažily ve své zemi válku, představovalo tehdejší Československo ráj na zemi. V červenci roku 1957 zavítal za dětmi do Chrastavy i prezident Ho Či Min, který s dětmi strávil celé odpoledne a zároveň jim připomněl, proč tady jsou. Vybídnul je taky k tomu, aby naši zemi měly v úctě a braly ji jako svou druhou vlast. V roce 1959 se však vietnamská strana rozhodla vzít děti zpátky do vlasti, protože se obávala ztráty jejich vlastní kulturní identity. Zůstat mohly pouze starší děti, které dobře zvládaly český jazyk.

Další vlna vietnamských přistěhovalců

Počty mladých Vietnamců, kteří byli vysláni do Československa na vyučení, postupně stoupaly. V polovině 80. let 20. století jich už tady bylo kolem 28 tisíc. K jejich pobytu se však vázaly velmi přísná pravidla, která museli dodržovat. Byla to zejména intenzivní výuka českého jazyka, velmi vysoké nároky na studijní výsledky, nebyly jim povoleny sňatky s Čechoslováky a měli závazek se po několika letech pobytu v Československu vrátit se zpět do Vietnamu, aby tam zužitkovali nabyté vzdělání.

„Po ukončení čtyřletého pobytu si každý Vietnamec mohl bezcelně dovézt do své země zboží v hodnotě 50 procent svého celkového čistého výdělku. Podnik byl povinen obstarat bednu, do níž si Vietnamec zboží s vynalézavou úsporností vložil. Podnik také kryl náklady na převoz do Vietnamu. V reakci na šikovnost některých Vietnamců bylo posléze vydáno zpřísnění celních předpisů. Omezení platila na počty jízdních kol, mopedů, motocyklů a šicích strojů,“ píše ve své bakalářské práci Podnikání a život Vietnamců v Chebu, studentka Trung Ta Minh.

„Vietnamci byli velmi vynalézaví a dokázali šikovně využít každý centimetr v přidělené bedně, aby si zpět do vlasti mohli přivést co nejvíce věcí. Například mopedy byly prostředkem pro zajištění vlastního podnikání ve Vietnamu,“ zmínila v Písku jedna z přednášejících, Barbora Nováková

Vietnamští dělníci byli využíváni zejména pro práci v neatraktivních oborech, například v pásové výrobě. V jednu dobu to došlo až tak daleko, že by se většina podniků bez vietnamských pracovníků už ani neobešla.

Po roce 1989

Po Sametové revoluci se část Vietnamců rozhodla zůstat v Československu, protože zdejší situace pro ně byla ekonomicky mnohem výhodnější. Začala také nelegální migrace Vietnamců, často přes Rusko a Sibiř, kdy ve vlaku trávili i několik týdnů, než se k nám dostali. Důvodem byla často falešná představa o snadném a bezstarostném životě v Evropě.

Bývalá NDR každému Vietnamci, který dobrovolně odešel ze země, nabídla zhruba 3000 Marek. Vietnamci toho chytře využili a nejenže získali tolik důležitý kapitál do začátku podnikání, ale mohli volně pokračovat v tom, co dělali celou dobu – jen se přestěhovali do pohraničí a zboží opět prodávali německé klientele. Jednalo se většinou o oblečení, ovoce a zeleninu. Vietnamcům už také byly u nás povoleny sňatky. Kolem roku 2000 začala nová vlna migrace Vietnamců do České republiky, jednalo se především o agenturní pracovníky.

„Rozhodnutí o odchodu není rozhodnutím jednotlivce, ale celé rodiny, protože většinou všichni skládají dohromady peníze na cestu, což chápou jako návratnou investici. Finanční minimum nutné k odjezdu počítají zhruba na 10 000 amerických dolarů. Na tuto cestu se vydávají především mladší muži, ženy většinou přilétají až poté, co muži vytvoří zázemí. Když manželé legalizují svůj pobyt a vytvoří obchodní kontakty, tak teprve přijíždějí i děti. Vytvářejí zpravidla rodinné podniky, kde pracuje celá rodina,“ říká Barbora Nováková.

Stávalo se také, že firmy začaly propouštět své zaměstnance, mezi kterými byli i oni vyslaní mladíci. Někd takový mladík neunesl míru své zodpovědnosti a to ho dovedlo až k sebevraždě.

Banánové děti

Banánové děti se říká Vietnamcům druhé generace, kteří se už u nás narodili. Už od malička na ně působí evropská kultura, proto je už tato generace s Českem více spjata. „Banánové děti si říkají proto, že jsou navenek žlutá rasa, ale uvnitř jsou smýšlením bílí,“ vysvětlila na přednášce v Písku Marta Lopatková

Tyto děti zažívají velkou mezigenerační propast. Jejich rodiče totiž žili v době, kdy museli vyvinout vysoké pracovní nasazení, aby mohli splatit rodině dluhy za to, že je vyslala do zahraničí. Po celou dobu se také snažili pracovat tak, aby nepřišli o práci a hodně energie vkládali do vlastního vzdělání. Získali si tak statut takzvaného pracovitého asiata. Takoví rodiče ale chtějí po svých dětech úplně stejnou píli a pracovní nasazení. Děti takzvané druhé generace to ale nechápou a tento nadměrný nátlak odmítají. Chápou, že by je v případě horšího prospěchu vláda už nemohla poslat zpět do Vietnamu, nicméně na druhou stranu cítí vysoký tlak ze strany svých rodičů a jejich velké nepochopení.

Tato tzv. druhá generace Vietnamců už mnohdy nechce následovat práci svých rodičů ve večerkách nebo v bistrech, ale snaží se uplatnit i v běžných profesích, jak je třeba kadeřník, automechanik nebo grafik. Zároveň se snaží o větší sblížení vietnamského a českého společenství, a proto tito členové vietnamské komunity zakládají nejrůznější spolky. Například se postarají o oslavu Mezinárodního dne žen, kdy každé vietnamské ženě koupí kytičku a přinesou jí ji do práce, nebo nadílku na Mikuláše.

S cílem přiblížení vietnamské kultury veřejnosti vznikl i Banán fest: „Společně pořádáme každým rokem festival, kde tě chceme seznámit s naší kulturou, uměním a gastronomií, ale i tím, jak se nám daří skloubit dva úplně odlišné světy: ten vietnamský – který jsme zdědili, i ten český – který žijeme,“ uvádějí organizátoři na webové stránce protisedi.cz

Našli druhý domov

Přednášky v písecké knihovně se zúčastnil i předseda vietnamské komunity v Písku Van Bien Nguyen. Byli to lidé kolem něj, kteří městu Písek v letos na jaře v kritické době nabídli pomoc a zřídili šicí dílnu na ochranné roušky. Pracovníkům integrovaného záchranného systému nabídli ve svých prodejnách bezplatné svačiny. V Písku to nezůstalo bez povšimnutí, vedení města vientamské komunitě poděkovalo a starostka Eva Vanžurová a místostarosta Petr Hladík to zopakovali i na této přednášce.
Van Bien Nguyen řekl, že její autorky úplně přesně převyprávěly jeho život. „V roce 1976 jsem přijel do Československa a potom v roce 1984 jsem se vrátil domů, oženil se a pak zase přijel do Česka v roce 1993. Nebyla to lehká cesta. Teď ale žijeme tady v Písku a ten je naším druhým domovem. Děkuji,“ rozloučil se.

Také Van Bienův syn Roman Přech poděkoval přednášejícím Barboře Novákové a Martě Lopatkové. Poznamenal, že si při jejich vystoupení uvědomil, proč je jeho generace od generace rodičů tak rozdílná.

Zdroje:

cs.wikipedia.org, protisedi.cz, Ta Minh, Trung, Bakalářská práce, Podnikání a život Vietnamců v Chebu, Západočeská univerzita, v Plzni, 2002