Rooming in a kojení

V 80. letech minulého století byl velkým hitem v porodnicích takzvaný rooming in. Novorozenec u matky. Snižoval se počet maminek na pokojích a přibyly tam postýlky s dětmi. Ty do té doby byly hned po porodu od maminek odděleny a přinášely se jim jen na kojení. Z novorozeneckého oddělení se linul celodenní řev. To se před třiceti lety změnilo. V některých porodnicích mohly mít maminky děti u sebe. Vyprávěly o tom dnešní babičky současným maminkám?

„Moje mamka ještě tenhle systém nezažila. Vyprávěla mi, že mě poprvé celou viděla až doma, protože do té doby mě sestřičky přinášely zabalenou na kojení. Poprvé po týdnu od narození vzala doma nahé miminko do ruky a pořádně nevěděla, jak s ním má zacházet. To my neznáme, protože jsme si všechno včetně oblékání nebo koupání mohly vyzkoušet už v porodnici,“ reaguje Hanka Zímová.

„Je to velká výhoda,“ souhlasí Lenka Matoušková, „zrovna nedávno v televizi vzpomínali, jak mámy ukazovaly tátům a sourozencům mimino z okna, protože do porodnice tenkrát nikdo nesměl.“ „Mně ten můj starší chyběl hned v prvních vteřinách, sotva přišla dcera na svět. Neumím si vůbec představit, že by za mnou nikdo nemohl,“ připojuje se Rehana Ježková.

Nina Steinke: „Možná to ale v něčem bylo lepší. Maminky si mohly po porodu víc odpočinout. Teď je všechno hodně rychlé a i po císařském řezu se musí hned vstávat z postele. Na druhé straně je dobře, že dnes můžou tátové k porodu. I když při císařském řezu musí být tatínek ve vedlejší místnosti, tak si aspoň miminko hned pochová, pokud maminka ze zdravotních důvodů po operaci nemůže. Tím se u nás táta chlubí, že byl první.“

Martin Rypáček u porodů své ženy nebyl. „Pokaždé jsem byl zrovna pracovně pryč. Asi bych tam ale nešel, a ani mě tam nikdo nechtěl,“ poznamenal. „Můj manžel po prvním porodu řekl, že to je hodně naturalistické, ale u dalšího dítěte už věděl, že je tam potřeba, a že mi to pomůže,“ říká Lenka Matoušková.

Od porodu se debata přenesla ke kojení. Před třiceti lety se debata o jeho prospěšnosti teprve rozbíhala. Většina maminek té doby pořizovala do výbavičky láhve, dudlíky, Feminar a po něm Sunar. Propagátory kojení byli tehdy hlavně lékaři. U maminek převládal názor, že kojením přijdou o pevná prsa. A tak se co nejrychleji snažily převést dítě na pití z láhve. V čekárně ordinace jedné milevské dětské lékařky musely maminky dokonce trénovat kojení povinně. Lékařka z povinného nácviku dokázala vytvořit pěkný stres. Nebylo by divu, kdyby některá z maminek o mléko přišla.

„Já jsem přestala moje dvojčata kojit ve třech měsících. Dvě jsem nezvládala nakojit, a tak jsem měla na vybranou, jestli obě začít přikrmovat, nebo kojit jedno dítě a druhé převést na umělé mléko. Začala jsem tedy brzy krmit z láhve obě,“ přidává Nina zkušenost, že ne vždy má maminka jednoduchou volbu. „Dnes se to úplně otočilo. Kolem potřebnosti kojení panuje skoro hysterie a když pak některá maminka nemá mléko, těžce to psychicky nese,“ říká Hanka Zímová. A všechny maminky „březňátek“ se shodují, že přirozené jim připadá kojit dítě do roka nebo něco málo přes rok. „Není to nic proti ničemu, ale čtyřleté dítě, které má v jedné ruce rohlík a v druhé prs mámy, mi přijde zvláštní,“ podotýká Rehana. „Já bych upřednostňovala přirozené potřeby dítěte. Moje kamarádka kojí tříleté dítě, kdy si řekne. A ani se nedivím, že se maminky za toho dřívějšího systému nemohly rozkojit, když jim třeba přinesli spící dítě, a pokud se v čase určeném na kojení mimino neprobudilo, tak ho zase odnesli,“ zapojila se do debaty Petra Kolrusová. „Kojení je nejpohodlnější způsob, jak dítě nakrmit,“ myslí si Hanka. S prostory pro kojení dnešní maminky problém nemají. „Téměř všude jsou dnes kojící koutky, v každém parku najdete klidné zákoutí,“ shodují se. „Nejsem exhibicionistka, nemám potřebu se někde odhalovat. Já jsem děti nosila v šátku, takže jsem je mohla kojit tak, že to nikdo neviděl,“ poznamenala Rehana.

Papírové nebo látkové plenky?

Dalším tématem se staly plenky. Dnešní babičky by mohly vyprávět. Výbavička pro děťátko kdysi čítala 60 látkových plen, které se vyvařovaly a až do šesti neděl miminka také poctivě žehlily. Obrovským pomocníkem se v 70. letech staly automatické pračky. To všechno už neznají dnešní maminky, které pro změnu pročítají supermarketové letáky, kde jsou k mání v akci levnější „pemprsky“. Ale objevují se znovu i látkové pleny.

„Já budu asi výjimka. Možná proto, že jsem děti nosila v šátcích, tak jsem také inklinovala k látkovým plenám. Zaujaly mě hlavně ze zdravotního hlediska, protože se dnes začíná mluvit o nebezpečí neplodnosti holčiček, které mají při používání papírových plen častěji mykózy a opruzeniny. Papírová plenka se sice nepročůrá, ale ta moč a bakterie tam zůstávají, kdežto látková plenka proteče a přinutí maminku ji vyměnit,“ říká Rehana.

„Já si nedovedu představit to množství látkových plen při dvojčatech. I tak jich bylo dost na utírání po blinkání a podobně,“ namítá Nina. „Samozřejmě, že když hlídala babička, tak taky děti dostaly papírovou plenu, aby se to nekomplikovalo,“ dodává Rehana. „Moje maminka si nad papírovými plenkami libuje a lituje, že nebyly i dřív. Pemprsky ale stojí dost peněz, proto jsme děti rychle učili na nočníček, aby se ušetřilo za nákup plenek,“ poznemanává Hanka a načíná tak další téma – nočníček.

Nočníky a kočárky včera a dnes

„Naše děti měly plenky do dvou let a asi do tří let plenku na noc. Taky jsem slyšela, že dřív už v roce chodily děti na nočník. Asi jsou dnešní maminky pohodlnější,“ připouští Nina. „Nic k důslednosti nenutí, protože děti nejsou ve vlhku,“ myslí si Lenka. „Já tomu nevěřím, že dřív děti byly v roce bez plen,“ oponuje Pavla, „nebo to nebylo tak, že si děti v roce řekly, ale jen je maminky často posazovaly na nočníček a snažily se vystihnout správnou chvilku.“ „Já jsem to také slyšela, že dřív byly děti bez plen už v roce. Dnes je opravdu problém, že některé děti mají pleny ještě ve věku, kdy se hlásí do školky. A školky je pak nechtějí přijmout,“ dodává Nina.

Podobně jako roční děti bez plínek jsou pro dnešní maminky science fiction kočárky zaparkované před obchodem. Přesně tak to před třiceti lety chodilo. Bylo naprosto nepředstavitelné, že by tehdejší maminky jezdily mezi regály s kočárkem.

„Nechat dítě v kočárku venku? No to vůbec,“ zareagovaly mladé maminky skoro pohoršeně. „Mamka mi vyprávěla, že prý dokonce dřív spaly děti v kočárku venku před domem. To si tedy neumím představit,“ kroutí hlavou Nina. „Já nechala jednou kočár venku, když jsem si potřebovala skočit do lékárny. A i tak jsem měla bobky,“ přiznává Lenka.

Ostatně dřívější rozměrné kočárky by uličkami v obchodech ani neprojely. Možná v nich ale bylo víc místa pro děti. „Mně přijde, že čím jsou kočárky luxusnější, tím menší,“ všimla si Nina. „Rozdíl je v tom, že dnes si děti v hlubokých kočárcích nesedají. Už v půlroce se dávají do golfek,“ připojuje Rehana. „To je fakt, kolem mě to prý mamka v kočáru vždycky vycpala polštáři, abych viděla ven,“ vzpomněla si Hanka. A pak mladé maminky přidávají pár historek z dětství, kdy snad každé dítě někdy viselo z hlubokého kočárku na kšírech. U vysokých kočárků to byla dost nebezpečná situace. V nízkých golfkách něco podobného tolik nehrozí. Zato jsou tyto kočárky průvodcem rodin déle než bývalo zvykem. Mnohé babičky překvapuje, že se dnes ještě čtyřleté děti vozí v kočárku. „Když ale vedu druhé dítě do školky nebo do školy a spěcháme, nezbývá než vzít toho menšího na kočárek,“ poukazuje Pavla a Hanka se připojuje: „To je pravda, mladší sourozenci bývají v kočárku déle.“ „Kdežto u prvního dítěte se rodiče mohou řídit jen podle něj,“ dodává Pavla.

Proč přibývá vad řeči?

Na přetřes přišly i stížnosti pedagogů na to, že dnešní děti mají v daleko větší míře problémy se správnou výslovností. A kladou to obvykle za vinu rodičům. „S tím nemůžu souhlasit. Já jsem oběma dvojčatům současně četla, všechno jsem je učila stejně a dcerce správná výslovnost naskočila hned, kdežto syn měl problémy s hláskami r, ř a sykavkami. Začali jsme chodit na logopedii a tam jsme to během první třídy dotáhli. Je pravda, že dnes děti hodně sedí u počítačů, ale bude tam i jiný důvod,“ ozvala se maminka dvojčat Nina. „Připadá mi, že problémy mívají spíš kluci. Synovi jsem se věnovala mnohem víc a chodíme na logopedii, dcerka je mladší a mluví bez problémů,“ doplňuje Rehana. „Naše děti neměly moc problémů, možná je to i tím, že se v téhle partě od narození dětí scházíme, jezdíme společně i na dovolenou. Mají tak hodně sociálních kontaktů,“ dodává Hanka.

Mateřská a teď už i tatínkovská dovolená

Přítomnost jednoho tatínka v klubu Březňátek vyprovokovala i debatu o otcích na mateřské dovolené. Pro dřívější generace něco naprosto nevídaného. „Je to hodně o tom, kdo má lepší práci. Já sama bych to tak ale nechtěla, ani kdybych měla lepší místo. Dítě patří k mámě,“ zastává názor Hanka. „To musí ten chlap k tomu být. Nevím, jestli bych tátům svěřila novorozence,“ váhá Nina. „U nás manžel byl rok na mateřské, když jsem potřebovala dokončit studium v Praze. Staral se ale už o větší dítě od dvou do tří let,“ zmiňuje Pavla. „Moje kamarádka se s manželem po roce na rodičovské vystřídala. Byla učitelka, mohla zapojit prázdniny, takže pro ně to tak bylo ideální,“ vzpomněla si Nina. „Pro mě je takový tatínek odvážný chlap. Myslím, že to žádného muže neponižuje. Já obdivuju, když to dá,“ dala se slyšet Hanka.

„Je fakt, že dřív to muselo být úplně jiné. Mamka mi vyprávěla, že čas mateřské spíš přetrpěla. Seděla celý den s dítětem doma a čekala, až se manžel vrátí z práce,“ vybavuje si Lenka. „Protože tenkrát neexistovalo, aby si vzala mimino třeba do kavárny. Dnes jsou všude koutky pro děti a spousta míst je přizpůsobená pro rodiny s dětmi,“ uzavřela Hanka.

Všechny maminky z Březňátek se shodly, že mateřskou si užívají a kdyby mohly, tak by ten čas zpomalily.