Vu-Van Xuyen a Vu-Quang Khai přijeli do Československa v roce 1985 jako sedmnáctiletí, aby se v rámci tehdejší spolupráce obou zemí vyučili v ZVVZ. Ve Vietnamu bylo po dvou válkách se Spojenými státy a Čínou a naše republika tímto způsobem pomáhala s obnovou tamějšího hospodářství. Vu-Van Xuyen a Vu-Quang Khai byli ve dvou desetičlenných skupinách chlapců, kteří nastoupili do milevského učiliště, aby se vyučili svářeči a zámečníky a po vyučení dva roky odpracovali v ZVVZ. Domů do Vietnamu už se ale nevrátili. Mezitím přišel v České republice rok 1989 a poměry se změnily. Milevsko se jim stalo druhým domovem a oba v tomto kraji dnes žijí se svými rodinami.

U nás bychom jejich jména psali obráceně – Xuyen a Khai jsou totiž křestní jména. Tehdejší učitelka z milevského odborného učiliště přejmenovala oba chlapce na Romana a Káju. A to jim zůstalo. „My jsme tehdy ve třídě zlobili a paní učitelka si nepamatovala naše složitá jména. Tak před nás položila kalendář a každý jsme si měli vybrat nějaké jméno. Khai a Kája je docela podobné, já jsem si vybral Romana,“ vzpomíná s úsměvem milevský obchodník. Dnešní ředitelka střední odborné školy Dagmar Švárová je zase učila češtinu. S výsledkem může být dnes určitě spokojená.

V roce 1989 měl pobyt obou vietnamských chlapců končit, ale v ZVVZ svářeče potřebovali tenkrát stejně jako dnes, a tak se zasadili o to, aby byla zahraničním svářečům smlouva k pobytu v České republice prodloužena. Do podnikání se pak oba muži pustili v roce 1993. Zprvu každý samostatně a když milevský podnikatel Václav Lebeda stěhoval svou firmu do nového areálu u Píseckého předměstí, rozhodli se Xyuen a Khai, že se spojí a otevřou obchodní dům s domácími potřebami, textilem, obuví, hračkami a drogerií. „Se vším, co lidi potřebují,“ shrnuje obchodník Vu-Van Xuyen – pro Milevšťáky Roman.

Český osud

Čerstvé ocenění komentuje stručně: „To bych nikdy nečekal.“ Diplom z kraje nakonec dorazil do obchodního domu poštou. „Za ocenění vděčíme našich zákazníkům, že za námi chodí i do této uličky mimo hlavní tah a věnují nám svou přízeň. Dobře víme, že zákazník dnes nemusí přijít, všechno si může koupit přes internet, ale jsme snad dost známí tím, že poskytneme i službu, zkrátíme oblečení, všijeme nové zipy. Sám ale nikdo dobrou firmu nevytvoří, to musí být oboustranná spokojenost i na straně zákazníků a hlavně naše prodavačky jsou šikovné a ochotné, takže díky patří i jim. To není jen naše ocenění, ale i práce prodavaček a přízně zákazníků. Máme velikou radost. I úřady jsou tu vstřícné, to musím ocenit.“

Xuyen má ve Vietnamu tři sestry, které v Čechách nikdy nebyly. Tatínek už se tu byl podívat. „Maminka mi zemřela už v mládí, takže dnes navštěvuji tátu, abych ho potěšil. Naše rodina žije v 800 tisícové provincii. Jsem jediný syn, ten má být podle našich zvyklostí doma a postarat se o rodinu, tak se s tím táta musel vyrovnat. Nakonec to byl on, kdo mě sem poslal,“ směje se a dodává: „Asi to byl můj osud.“

Konkrétně má osud jméno Eva ze Sepekova. Seznámili se, když ještě Xuyen pracoval v ZVVZ. „Máme dvě dcerky, Kristýnku a Klaudii, obě chodí v Sepekově do školy. Jako táta se snažím, aby se děti dobře učily. U nás není zvykem děti směrovat k tomu, aby byly něčím konkrétním, ale usilujeme o to, aby měly vzdělání. Dcerky rozumí vietnamsky, ale psaní a výslovnost, to je problém,“ říká. Druhý oceněný obchodník Kája se oženil s vietnamskou dívkou, našel ji také tady v Česku a i oni mají dvě děti – syna Káju a dcerku Denisu. Žijí v Milevsku.

„Mířím k tomu, že budu žít natrvalo tady, domv je tam, kde je rodina, děti, manželka, místo, kam se rád vracím po práci. Česká republika je můj druhý domov,“ zmiňuje Xuyen. Zatím má v republice trvalý pobyt a zažádal už i o české občanství.

Současné nálady proti cizincům jdou ale úplně mimo něj. „Nezažil jsem nikdy, že by mě Češi uráželi. Možná je to tím, že žijeme v menším městě, kde se už hodně s lidmi známe. Cítíme se tady dobře. Nikdy jsem neměl problém. Asi to bude tím, že když se my chováme dobře, tak i reakce jsou stejné,“ shrnuje své zkušenosti a připojuje: „My jsme zvyklí dělat a práce se nebojíme. Hodně Vietnamců v Čechách muselo zareagovat, že už na textil a obuv není takový odbyt. Začali si zřizovat Večerky. Sami tam pracují a snaží se prodat zboží, proto mají otevřeno celé dny i o víkendech.“

Nový rok teprve přijde

Náboženstvím vietnamské komunity je budhismus a v Čechách Vietnamci dodržují řadu svých tradic. „Nový rok letos slavíme 8. února, oslava se českému Novému roku hodně podobá, jen jsou u nás symbolem květy broskvoní. Typickým jídlem je rýžový dort, ten udělá manželka Káji. Moje Eva ale už taky umí některá naše jídla. I u nás se dává mince pro štěstí a jako dárek všichni dostávají ve speciální ozdobné obálce peníze. Za ty si koupí, co je potěší. V naší rodině teď slavíme dvoje Vánoce – české i vietnamské,“ říká Roman.

V Milevsku a Sepekově žije celkem sedm vietnamských rodin. K oslavě nového roku se scházejí, obvykle v některé z retaurací a pořádají společný večírek.

Na závěr Vu-Van Xuyen ještě porovnává. „V Čechách je chladnější klima, u nás je sníh jen v horách. Pamatuji, jaká nám byla zima, když jsme přijeli. Hned nás ze školy zavedli nakoupit si bundy, protože věděli, že to předchozí skupiny podcenily. Stejně mě ale první sníh zaskočil v teniskách. Pamatuji, jak jsme s chlapci uviděli oknem, že sněží. To byl zážitek! Okamžitě jsme vyběhli ven a celí šťastní jsme se koulovali. Většina z našich tehdejších spolužáků se vrátila do Vietnamu, jen část zůstala v Čechách nebo v Německu. Přes internet jsme se dohledali a rádi spolu popovídáme. Pro nás tehdy bylo všechno překvapení, to byl úplně jiný svět. Napřed nám tu taky nechutnalo, ale teď nám chutná všechno. Knedlíky můžu mít každý den,“ uzavírá se smíchem obchodník, který jako koníčky pěstuje četbu – rád čte vietnamské knihy i české noviny. Těší ho práce na zahradě a jeho největším koníčkem je rodina, kterou založil ve svém druhém domově, daleko od rodné země.