Trojici mažických bláznivých motorkářů jsme v minulém díle opustili, když se probíjeli z jezera Iriki do Foum Zguid, kam dorazili ve středu 2. října zhruba kolem sedmé večer.

Z jihočeských Mažic do afrického Dakaru – napříč Atlasem a ještě dále

Čtvrtek 3. října. Po náročné předešlé cestě nejdříve nutný servis motorek. Dolít oleje, servis řetězů a vyčistit vzduchové filtry zaneřáděné všudypřítomným pískem. A pak už vzhůru na čtyřistakilometrový přejezd přes města Tata – Akka až do města Assa. Je to jedno z nejjižnějších měst v Maroku. Odsud vede cesta buď zpět k moři nebo do Západní Sahary. (Jde o sporné území mezi Marokem, Alžírskem a Mauretánií. Z větší části ji spravuje Maroko, které ji považuje za své území, zhruba 20% ovládá osvobozenecké hnutí Polisario, které celou Západní Saharu považuje za Saharskou arabskou demokratickou repibliku. OSN uvádí území jako nesamosprávné a neuznává nad ním ani marockou suverenitu, ani suverenitu Saharské arabské demokratické republiky). A právě po cestě do Západní Sahary chtěli Mažičtí ve čtvrtek 3. října vyrazit. Ovšem k jejich smůle je v tomto městě jen jeden hotel pro turisty, za 30 euro za noc na osobu. Čtete dobře. Není šance sehnat jiný nocleh. Další malé komplikace nastávají po dotazu na nejlepší cestu do Smary na Západní Sahaře. Každá odpověď je jiná. Každý nakládá 37 litrů benzínu, 7 litrů vody a něco k jídlu. No uvidí se.

Pátek 4. října v 6 ráno budíček a nezbytná prohlídka motorek ještě potmě. Rozednívat se začíná kolem čtvrt na osm. V té době už ale mažičtí motorkáři z Assy vyjíždějí. Po 45 kilometrech asfaltu odbočují na Labouirat. Osada s asi 30 obyvateli, kde končí asfaltová silnice. Pak dále po bývalé trase Dakaru. Odbočka snadno přehlédnutelná. A taky se stalo. Takže bylo potřeba se kousek vrátit. A pak dále těžkou písčitou cestou na hranici Západní Sahary. V poušti samozřejmě žádné hranice nejsou. Přejezd ukáže jen GPS. Pak dále těžkou písčitou a hliněnou cestou. V pět večer konečně Djirija. Zbývá 200 km do Smary. Boční vítr a slunce do očí. Hotel Amine jde, sprcha a záchod sice na chodbě, ale čisto. Za 10 euro. Najeto 470 kilometrů.

Sobota 5. října. Trasa po hlavní silnici na Laayoune a dále na Boujdour na pobřeží Atlantiku. Vyjíždí se kolem poledne. Po cestě pět kontrolních stanovišť, všude kontroly. Tankovat se dá jen v těchto městech. Mezi nimi není nic. Hned za Laayoune boční vítr, který žene hromady písku. Kdo má integrálku, má toho plné oči. Líp jsou na tom ti, co mají motokrosové přilby a brýle. Na silnici se ten písek odhrnuje pluhem, stejně jako u nás sníh v zimě. V Boujdour ubytování v kempingu u oceánu, pokoj za 10 euro na osobu. Ale pěkný. Ale hlavní je rozdíl teplot. Ráno u moře 18 stupňů. To je oproti pětačtyřicetistupňovým vedrům v poušti docela rozdíl.

Neděle 6. řjna. Trasa vede z Boujdour do Dakhla. 350 kilometrů. 19 stupňů. Pravidlo, že čím více na jih tím tepleji, tady určitě neplatí. Vyráží se kolem jedné odpoledne. S tankováním je to tady podstatně lepší. Na 350 kilometrové cestě tři čerpačky. Ale zase všudypřítomné kontroly. Celkem asi 7. Pobřeží je moc hezké. Naprosto předražené hotely na pobřeží, které těží ze zájmu turistů o kitesurfing. Takže Mažičtí se ubytovávají přímo v centru, kde jsou hotely podstatně levnější. Navíc občerstvení hned za rohem.

Dnes, tedy pondělí 7. října předpokládají jezdci čtyřistakilometrovou cestu na hranice Mauretánie. Kolem poledne by měli být na celnici a přejíždět hranice Mauretánie. Předtím se ale ještě musela koupit víza a pojištění a před přejezdem hranic taky chleba, voda a benzín na tři dny, protože dále už se pojede jen do pouště. 

Další zprávy od mažické trojky čekáme zhruba za tři dny z města Atar.