Narodil jsem se v Praze u Apolináře a bydleli jsme ve sklepním bytě na Vinohradech. Když mi byl rok a půl – vzmohli se naši na družstevní panelákový byt na severním okraji města. Ale skoro zároveň koupili starou, dosti zchátralou, chalupu (stála 20 tisíc – to byly časy) u Tábora, kde jsem trávil jako dítě každé prázdniny a každý víkend.

Naše sídliště bylo obrovské, spousta paneláků, jeden jako druhý. Pět nákupních center, jedno jako druhé. Pět hospod, jedna jako druhá. Pět škol, jedna jako druhá – kus od sebe. Většina tříd byla třeba A až H, dětí bylo v sedmdesátých letech spousty. Sídliště byl samý beton. Zkrátka takové dosti anonymní prostředí.

No a možná proto jsem míval vždy silnější pocit nevím jestli domova nebo čeho, ale vztahu k místu, když jsme přijeli vlakem do Sudoměřic (neměli jsme auto, dokud se nenarodil brácha), táhli se přes kopec dva kilometry … Ale nahoře na tom kopci – se otevřel pohled na krásný kraj lesů, polí a rybníků směrem na Mladou Vožici a dole byla naše chalupa. Na druhou stranu směrem k Borotínu – byly na obzoru ještě větší kopce, odsud pocházela (z Libenic) moje prababička Anna Skrčená.

Ovšem teď je „náš“ kopec přeřízlý dálnicí vejpůl. Já už na chalupu rodičů takřka nejezdím. Ale když jedu okolo po dálnici mám takový smutný pocit.

Les Lipiny, kam jsem chodil na houby, je poloviční a taky přeřízlý napůl. Touhle polní pěšinou na mezi jsme se s dětma chodívali dívat na vlaky, hlavně až pojede Vindobona (rychlík do Vídně). Malou rokli s břízama (rostly tam křemenáče) jsme obcházeli, protože nám místní starší holky nakecaly nějaké hrozné horory o strašidlech (možná kvůli těm křemenáčům). Hranice mezi poli je trochu vidět pořád, ale končí na dálničním náspu. K vlakům bych už tudy nedošel.

Já vím, co je trocha sentimentu, proti ušetřeným desítkám minut statisíců lidí. Nic. Dálnice někudy vést musí.
Jenže často právěže nevede. Jedna, dvě vesnice (součásti Prahy) se léta zuřivě brání mostu přes Vltavu a severnímu obchvatu města. Toho se už asi nedožiju. Lidi ztrácí miliardy hodin, benzínu, peněz.
Předloni postavili most o pár kilometrů dál (v Tróji) z bývalé tramvajové lávky. Nádherný bílý železný most. Často jsem tam jezdil domů k nám na sever města, protože se mi ten most líbí, hlavně večer nasvícenej a taky nesnáším jezdit přes větší most Barikádníků po dálničce, kde byla za bolševika devadesátka, kdežto teď 50 a mraky kamer a všechny auta se tam táhnou ve štrúdlech preventivně čtyřicítkou.

Ale teď si lidi v Trojské ulici stěžovali, že tam jezdí víc aut a dokud most nebyl, tak nejezdili a byl tam klid. A že je tam z toho hodně rozbitá silnice. Tak tu ulici uzavřeli a most už bude víceméně zase jen tramvajová lávka.

Doufám, že aspoň jeden pán si pamatuje, že tam býval tak malý provoz, že hráli na ulici fotbal nebo skákali panáka nebo tak něco a má tedy sentimentální radost, že už tam teď nikdo neprojede.

Tu dálnici okolo Tábora ale nechte. Beztak se to vrátit nedá.

Václav Klaus ml.