Co vás přivedlo ke spolupráci?
Lumír Slabý: S Teodorem jsem se seznámil v době, kdy jsem vydal první sbírku. Věnoval jsem mu ji a on mi vynadal, že jsem si mu neřekl o ilustrace. Pozval mne k sobě do ateliéru a já zjistil, že se věnuje i grafice. Rok na to jsme vydali první společnou sbírku. Ta ještě byla černobílá.
Teodor Buzu: Potom jsem Lumírovi řekl, že ho vidím ve fialové. A mezi černou a fialovou je veliký rozdíl. Tak jsme šli do barvy. Poslední sbírka má v sobě obojí, barevný akvarel i černobílou grafiku.

Jak společné sbírky vznikají?
Lumír Slabý: Já něco napíšu a dám to Teodorovi. Ten si to přečte, nechá v sobě kvasit. A až to v něm uzraje, začne malovat. Jednou nás napadlo, že bychom to zkusili obráceně. Teodor by maloval a já na to psal básničky. Ale to jsem si netroufl, to by bylo moc popisný. Jen při poslední vernisáži jsem si všiml obrazu, který tam Teodor dodal na poslední chvíli. Koupil jsem si ho a napsal k němu báseň do další sbírky. To je jediná výjimka.
Teodor Buzu: Od Lumíra dostanu všechny básně, které jsou ve sbírce. Snažím se pochopit, co básník chtěl říci. Potom se od veršů na chvíli odpoutám a teprve později se k nim vracím. Pracujeme sice společně, ale každý za sebe. Když člověk dostane do rukou knihu, tak se jako první podívá na obrázky. Takže já svou práci beru jako bránu do Lumírových básní.

Byla práce na nové knížce v něčem jiná?
Teodor Buzu: Všechny obrazy, které jsem ke sbírce namaloval, vznikaly v zahraničí. Je to zajímavé. Když čtete české verše v jiné zemi, tak z toho máte takový zvláštní pocit. Každý obraz je odjinud a když se na něj podívám, připomenu si místo, na kterém vznikal a jak mi v té době bylo.
Lumír Slabý: Vzniklo nějakých čtyřicet obrazů. Všechny samozřejmě v knížce nejsou. Ale vždy uspořádáme výstavu, na které Teodor obrazy vystaví a já představím sbírku veršů.
Teodor Buzu: Nikdy předem nevím, které obrazy vystavím, záleží na místě. Může být dobrý obraz, který na výstavě nebude, protože ucítím, že se tam nehodí. Mám hodně obrazů, které jsem nikdy nevystavil, protože to jsou solitéry. A nevidím na tom nic špatného.

Proč se sbírka jmenuje Zkouška sirén?
Lumír Slabý: Všechny názvy navozují nějakou provokaci. Zkouška sirén je profláklý výraz, zažíváme ji každou první středu v měsíci v poledne. Ale sirény jsou především ženy. Proto je nejméně ve dvou třetinách obrázků žena ukrytá. Je to taková rehabilitace pojmu siréna. Podle legend jich bylo devět, ale jsou to ty nešťastné případy, které prohrály souboj s někým mocnějším.

Kde proběhne vernisáž výstavy a představení knihy?
Lumír Slabý: Ve čtvrtek 16. ledna v 19 hodin ve Výstavní síni Divadla Oskara Nedbala v Táboře. Součástí vernisáže bude koncert skupiny Starý Psi a Mladý Kočky Revival. Každý, kdo přijde, dostane sbírku s podpisy jako dárek.
Teodor Buzu: Knížky neprodáváme. Některým lidem se to nelíbí, protože všechno, co se dělá jen tak, pro radost, je podezřelé. My tím ale i rádi někoho inspirujeme. Protože to, co je nám hodně drahé, má být zadarmo. Kdybychom knihy prodávali, kazili bychom si radost.

Lucie Váchová