Poznámky k vzhledu, které někdo pronese bez rozmyslu, dokážou zasáhnout víc, než se zdá. Autorské představení Moje tělo na to upozorňuje prostřednictvím konkrétních výpovědí, které vycházejí ze zkušeností dětí. „Nechtějí, abychom jejich těla řešili. Nechtějí, abychom my dospělí ani někteří jejich vrstevníci jejich těla komentovali a hodnotili. Celé představení vzniklo jako autorský projekt. Jsou to převážně jejich příběhy a jejich slova, která jsme zaznamenali, zinscenovali a poskládali do jednoho celku,“ uvedla režisérka projektu Jana Hubka Vanýsková.

Na jevišti zaznívají věty, které mohou působit jako běžné komentáře. „Nevadí mi, že máš černý chlupy jak opice a vypadáš jak hroch. Ale nevejdeš se do foťáku. Už nežer…“ nebo „Dlouhý vlasy? Copak jsi holka?!“ ukazují, jak snadno se hranice mezi poznámkou a zraňujícím sdělením může ztratit.

Představení zachycuje i to, jak na podobné výroky reaguje člověk, který je slyší. „Zhubnu, ostříhám se, sundám si brýle a rovnátka, vyrostu, zmenším se, oholím se, narovnám zuby. Namaluju si velký oči, dlouhý řasy a taky vlasy,“ zaznívá v jedné z pasáží, která ukazuje snahu přizpůsobit se očekávání okolí.

Inscenace se věnuje body shamingu, tedy zesměšňování a kritice vzhledu. Tento jev se často objevuje v souvislosti se společenskými představami o ideálním vzhledu, které mohou být nereálné a pro jednotlivce zatěžující.

Na přípravě se podílel kolektiv zhruba dvaatřiceti žáků literárně-dramatického oboru ZUŠ Sezimovo Ústí. Režii vedla Jana Hubka Vanýsková společně s kolektivem. Vizuální stránku doplnily práce žáků výtvarného oboru.

Představení Moje tělo otevírá téma, které se netýká jen dětí. Upozorňuje na to, jakou váhu mohou mít slova a jak snadno mohou zasáhnout do vnímání sebe sama. „Každé jejich vystoupení se mě nějak dotkne. Letos obzvlášť, protože se ve mně otevřely vzpomínky na vlastní dětství. Prošla jsem si poruchou příjmu potravy, tehdy jsem se cítila být tlustá. Ve škole se mi kvůli postavě ostatní smáli a nesla jsem si to dlouho v sobě. Často máme pocit, že děti řeší malichernosti, ale právě ty se mohou promítnout do dospělosti. Je škoda nechat si ovlivnit život poznámkami, které někdo pronese bez přemýšlení,“ uvedla závěrem návštěvnice Michala Valešová z Tábora