Jsem přesvědčena o tom, že ochrana přírody už ze samé podstaty existence národního parku musí být prioritou. Nezpochybnitelným a hlavním cílem každého národního parku musí být ochrana přírody. A to senátní návrh nezaručuje. Chceme-li skutečný národní park mít, a já jsem přesvědčena, že u většiny národa tomu tak je, musí být na prvním místě příroda. Samozřejmě s tím, že se obce na svých zastavitelných územích mohou rozvíjet.

Rozhlédneme-li se po šumavských obcích, najdeme tam nové penziony, apartmánové domy, spoustu novostaveb rodinných domů, mosty přes Vltavu, tenisové kurty, dům s pečovatelskou službou, rozhlednu na Boubíně, lyžařské vleky, kempy, zateplené školy, dětská hřiště, muzea, dům dřeva, dokonce i několik kasin, nové čistírny odpadních vod a vodovody – to všechno vybudovaly během posledních pár let v Národním parku Šumava obce. Fungují také moderní informační centra, zelené autobusy, vlčí výběh, soví voliéry, rašeliniště, turistické trasy, informační tabule, naučné stezky, cyklostezky – to vše zase vybudoval Národní park Šumava. Za tím vším jezdí statisíce spokojených turistů a neubývá jich. Přesto je Národní park Šumava dlouhá léta terčem kritiky ze strany obcí.

Proč tedy obce tvrdí, že je jim bráněno v rozvoji? Používají přitom vyhrocené slovní obraty jako „žijeme v rezervacích, dojde k novému odsunu“, atd. Jaký rozvoj mají vlastně na mysli? Má to být rozvoj mimo zastavitelná území na obrovských přírodních a přírodě blízkých plochách? Kde jinde než tam by člověk, který sám sebe nazval homo sapiens, měl nechat prostor nerušené přírodě?

V případě, že by přijetím senátní verze vyvstala možnost Šumavu zkomercializovat, mělo by to podle mého názoru pro přírodu nedozírné následky. Neprojevily by se ihned, nýbrž plíživě, postupně. A těžko, pokud vůbec někdy, by se dalo takovému vývoji zabránit.

Mgr. Jaroslava Krnáková, starostka Lenory