Tragický příběh, jehož byl Václav Rousek hlavní postavou, se začal odehrávat na jaře roku 1950 ve slovenských Košících. Zde se Václav Rousek, který vykonával vojenskou službu u zdejšího útvaru, seznámil s obuvníkem Jánem Sukovským, kterému prodával kradenou kůži. Obuvník, když zjistil odkud Rousek pochází, ho požádal, zda by nemohl dva jeho tovaryše maďarské národnosti Štefana Majančíka a Alexandra Kandráče převést přes hranice do Německa. Václav Rousek mu to přislíbil, s tím, že postupně převede kolem dvaceti osob. Převaděčem se ale nikdy stát nechtěl. Vidina peněz a snadného zisku se mu ale líbila, proto se v jeho hlavě začal rodit zrůdný plán, který skončil dvojnásobnou vraždou nedaleko Vimperka.

Přechod hranic se měl uskutečnit z Vimperka přes les zvaný Vodník do obce Freyung. Za tímto účelem si Rousek obstaral propustku od útvaru. Na cestu z Košic do Vimperka se vypravili 30. června 1950. Do Vimperku dorazila trojice 1. července večer. Po silnici vedoucí na Křesanov se vydali okolo 22. hodiny. Za Vimperkem opustili silnici a zašli do lesního porostu. Tady Václav Rousek maďarským tovaryšům sdělil, že kvůli bezpečnosti převede každého zvlášť. Vyšetřovací spis uvádí, že jako prvního odvedl do lesa Štefana Majančíka. Nechal ho jít prvního a zatím si předem připravenou sekeru přendal z aktovky pod košili. Když se Majančík kvůli neznámému hluku sehnul, udeřil ho Rousek sekerou do temene hlavy. Poté pokračoval v útoku na hrudník a krk.

Tělo nechal pohozené v lese a vrátil se ke své budoucí druhé oběti, Alexandru Kandráčovi. Toho následně dovedl přibližně 150 kroků od těla první oběti a tam ho šesti ranami sekerou utloukl. Obě těla svlékl, část oblečení zabalil do aktovky a část smotal do uzlu. Poté zjistil, že někde v lese ztratil vojenský opasek, proto použil opasek jedné z obětí. Aktovku, oděvy a sekeru vhodil do potoka. Tam se také nepříliš úspěšně pokusil omýt šaty potřísněné od krve.

Následně se v klidu odebral na nádraží ve Vimperku čekat na vlak do Českých Budějovic. Zde brzy ráno potkal vojenského důstojníka, který ho upozornil na nepředpisový opasek a červené skvrny na oděvu. Rousek skvrny vysvětlil tak, že na něj z vagonu někdo hodil chléb s marmeládou, když procházel okolo stojícího vlaku. Důstojníkovi bez vyzvání ukázal svou propustku. Právě toto setkání vedlo později k jeho odhalení.

Dalších několik dní strávil se svou ženou v Českých Budějovicích návštěvami příbuzných a chozením po zábavách. Po skončení propustky se vrátil k posádce do Košic, kde vyhledal obuvníka Sukovského, kterému oznámil, že se vše podařilo a dvojice tovaryšů už je v pořádku za hranicemi.

O hrůzném činu se pracovníci Sboru národní bezpečnosti dozvěděli velmi záhy, hned druhý den po vraždách. První tělo objevila náhodou dvojice žen, která se vracela z bohoslužby zpět do Křesanova. V policejním protokolu stojí přesně popsáno, jak k nálezu došlo: „Po kostele jsme se vracely zkratkou zpět domů. Když jsme byly téměř na konci lesa směrem této zkratky ke Křesanovu, byly jsem upoutány zrakem k potoku, kde jsme viděly podle prvého pohledu jakýsi velký tvar kamene – bílého křemene. Jelikož toto místo velice dobře známe a bylo nám toto velice nápadné, šly jsme obě dvě blíže k tomuto předmětu a nyní jsme se přesvědčily, že se jedná o nahé tělo,“ stojí v policejním protokolu.

O několik hodin později našli další lidé druhé tělo a také vojenský opasek. Po zveřejnění nálezu se přihlásila dvojice mužů, která z potoka vylovila aktovku a balík oblečení nasáklý krví. Mysleli si, že je tam zřejmě odhodil nějaký opilec a předměty si odnesli. Na oděvech byly americké nášivky, což vzhledem k místu nálezu vedlo část vyšetřovatelů k domněnce, že oběťmi mohli být agenti americké CIC.

První vyšetřovací verzí se tak stala vražda ze státně-bezpečnostních důvodů. Vyšetřovatelé se však zajímali také o opasek, jež musel patřit československému vojákovi. Tato stopa se zdála bezvýznamná, jelikož krátce před nálezem těl probíhalo v prostoru vojenské cvičení a někdo z jeho účastníku mohl opasek na místě zapomenout. Přesto však byl rozeslán dotaz na vojenské posádky, zda někomu z vojáků opasek nechybí. To se sice nepotvrdilo, ale vyšetřovatelům se ozval důstojník, který si vzpomněl na vojáka s civilním opaskem, kterého kontroloval na nádraží ve Vimperku. Jméno ani další podrobnosti neznal, ale jeden z dalších svědků z nádraží si na stejného vojáka vzpomněl, protože za ním stál v řadě na jízdenky a věděl, že si kupoval lístek do Košic. Tam vyšetřovatelé zjistili, že v době spáchání vražd měl propustku právě Václav Rousek.

Dvojnásobný vrah byl zadržen 12. července a po dvou dnech ve vazbě se přiznal. Uvedl také jména obětí, která nebyla v té době stále známa. Při výslechu také zdůraznil, že činu nelituje, protože se jednalo „pouze“ o Maďary, kteří stejně o život v lidově demokratické republice nestáli, a proto konal správně. Soudci se ale s jeho názorem neztotožnili a Václav Rousek byl odsouzen k trestu smrti. Nepomohla mu ani žádost o prezidentskou milost, kterou si podal společně s přímluvou svého otce. Za dvojnásobnou vraždu a velezradu byl nakonec 25. srpna 1951 popraven.

Paradoxní na tomto smutném příběhu je skutečnost, že po roce 1989 byl právě kvůli paragrafu velezrady dlouhou dobu považován za oběť politických procesů. Jeho jméno je tak dodnes uvedeno vedle Milady Horákové a dalších na symbolickém hrobu obětí komunismu na Ďáblickém hřbitově v Praze.