Babička roku: Zdeňka Florianová chodí Šumavou s Veselými turistkami
JIŽNÍ ČECHY – Celostátně má soutěž Babička roku delší tradici, v Jihočeském kraji budou letos pořadatelé dekorovat jihočeskou Babičku roku počtvrté. Soutěž vyhlašuje Krajská rada seniorů spolu s městem Tábor a dalšími partnery. Společenský večer s přátelským setkáním, z něhož vzejde reprezentantka jižních Čech pro celostátní kolo, se uskuteční v pátek 2. října v sále táborského kulturního centra Univerzita. Přihlášeno je letos osm aktivních a sympatických žen. Představujeme další kandidátku.
Zdeňka Florianová z Vlachova Březí patří k seniorkám, které rozhodně nezahálejí. Ráda luští křížovky, hodně čte, směje se, a především vyráží do přírody. Šumavu pravidelně prochází se svou partou Veselých turistek a při výletech samozřejmě fotografuje. A že má slabost pro humor, se odráží v jejím přesvědčení, že právě smích může být receptem na dlouhý život. Vnoučata navíc podle ní přinášejí jednu velkou výhodu – na rozdíl od dětí je můžeme rozmazlovat.
Jak byste se stručně představila našim čtenářům? Co by o vás měli vědět?
Ráda luštím křížovky, jako snad každý senior, hodně čtu a ráda se směju. Prý se tím prodlužuje život. V tom případě tu budu nejméně do sta let. Mám ráda výlety na Šumavu, chodím tam s partou Veselých turistek. Na našich výpravách fotografuju, všechno, co mě zaujme. Jak říká jedna z mých kamarádek, fotím prý snad každý kamínek u cesty, když se mi líbí. Šumava je krásná tím, že člověk může pokaždé objevit něco jiného. Někdy je to výhled, jindy květina, strom, zajímavá cesta nebo právě ten obyčejný kamínek.
Jak vás změnila role babičky?
Děti jsme museli vychovávat a vnoučata můžeme rozmazlovat, takže být babičkou je především radost. Člověk už má zkušenosti, které jako rodič ještě neměl, a může si společné chvíle s vnoučaty víc užívat.
Na který okamžik ve svém životě nikdy nezapomenete?
Na jeden zážitek rozhodně. Bylo to v době, kdy jsem měla čerstvý řidičák a řídila jsem hodně staré auto. Jednoho dne mi během jízdy upadlo přední kolo. V autě tehdy byly sousedka Zdeňka a její dvě malé děti. Naštěstí všechno dobře dopadlo a všichni jsme ve zdraví přežili. Dnes už na celou příhodu můžu vzpomínat s nadhledem, tehdy to ale určitě nebyl zážitek, který bych si chtěla zopakovat.
Co byste poradila dnešním mladým lidem, kteří hledají rovnováhu mezi prací a osobním životem?
Mladým lidem bych poradila jen to, aby pro práci nezapomínali na rodinu.
-pr-

Diskuse k článku