Osmatřicetiletý Djokovič odešel se smutkem a hrdostí. Vzdal mladičkému vítězi čest. Se zatajeným dechem jsem sledovala, s jakou grácií se to stalo. A s jakou úctou a pokorou mluvil o svém poraženém soupeři vítěz, který už ve 22 letech má na kontě všechny tituly grandslamové série.

Bude to zvláštní srovnání, ale vlastně se ta atmosféra tak trochu podobala i dnešnímu turnaji starých fotbalových gard v Milevsku. Turnaj Milevských novin se koná už 32 let. Pořádá se pro fotbalisty nad 40, kteří už mají na trávnících to nejlepší za sebou. A přece přijíždějí, aby se potkali a předvedli na hřišti parádičky svého fotbalového umění. Do pravidel se letos poprvé vešli nováčci turnaje, kteří se narodili v roce 1986. A z tribuny je sledovaly i legendy regionu, které tu nastoupily do prvního ročníku turnaje v roce 1994. Jestliže jim tenkrát bylo nad čtyřicet, snadno se dá dopočítat, kolik je jim dnes. A pořád milují fotbal, aspoň z tribuny.

Když jsme se dnes z milevské sportovní haly rozcházeli, zalitovala jsem, že jsme kromě vítězů, střelců, hráčů dne a nejlepšího golmana nevyhlásili taky největší srdcaře. Těmi jsou určitě hráči týmu z Milevska, který si říká Lazaři. Jsou to čistí amatéři, kteří si každý rok chodí pro některé z posledních míst. Nebo úplně poslední. „Víme, že nemáme šanci proti klukům, kteří hrávali v ligových týmech, ale chceme si zahrát a chceme se vidět,“ řekli, přebrali diplom za poslední místo a slíbili, že přijdou zas. I mezi někdejšími ligisty nebo divizními hráči jsou na turnaji dávno zapomenuty řevnivosti a zůstalo kamarádství a vzájemný respekt.

Pak jsem doma zapnula televizi, abych se podívala na dnešní demonstraci proti vládě a za prezidenta Petra Pavla. Podle titulků – devadesát tisíc lidí v Praze na náměstí. Takové jedno krajské město.

Sto tisíc lidí bylo na Václaváku v listopadu 89, sto tisíc za nezávislost České televize v roce 2001, tam jsem byla taky. Dnes už bych tam nejela, protože Nova nebo Prima dodržují novinářské standardy kupodivu víc než veřejnoprávní Česká. Taky bylo 250 nebo 300 tisíc lidí na Letné v roce 2019 za nezávislost justice…

Proč vlastně? Protože stejně jako na Slovensku neumí někteří přijmout volební porážku a smířit se s výsledkem demokratických voleb? Jejich regulérnost nikdo nezpochybňuje, zato se dozvídáme, že tuhle vládu zvolila primitivní lůza, které byla bohužel většina. V ideálním případě by prý ani neměla mít volební právo. Tak co s tím? Co demonstrace změní? Nejspíš nic, dokud se někdo nerozhodne, že slovenská Handlová je jeho inspirace. To si přejí ti, kteří eskalují napětí? To by o nás teprve Evropa psala. Pomatené noční esemesky vicepremiéra poradci prezidenta jsou mimo náš český rybníček nejspíš prkotina.

Asi rádi demonstrujeme? Změna se ale přece v demokratických zemích odehrává ve volebních místnostech. Nebo už nechceme být demokratickou zemí?

Neměli bychom se spíš starat, aby nadnárodní řetězce neodsávaly důchody našim seniorům a u sebe doma neprodávaly levněji? Aby Evropská unie nešněrovala naše zemědělce příkazy a pak je nedorazila smlouvou o přílivu potravin ze zemí, kde nic takového neplatí? Nebo aby se preferovalo bydlení pro mladé místo zbrojení?

Prý jsou to teď demonstrace za slušnost. Opravdu? Podívejte se na Novaka Djokoviče, s jakou noblesou dnes prohrál! A pro srovnání mrkněte na to, jak zvládají porážku naši politici. Jmenovat není třeba. Ti se snad nikdy nemohli dívat na tenis. Protože tam je to zkrátka – nějakej jinej svět…