Pokud by platilo – Co je psáno, to je dáno, pak by to neměl být problém. Ale ani ty nejdokonalejší zákony zjevně nemohou postihnout a stoprocentně popsat všechna zákoutí práva. Ústavní zákony nevyjímaje.

A tak se často stává, že soudy mají na jeden a tentýž případ různý, mnohdy i diametrálně odlišný názor a přehazují si případy jako horký brambor. Vžil se pro to termín justiční ping pong.  V případě výkladu ústavních zákonů je to ale jinak, neboť rozhodnutí Ústavního soudu je konečné a není proti němu odvolání.

Pokud měl někdo iluzi o nestrannosti této instituce, po vyslechnutí nanejvýš politického projevu jejího předsedy Baxy letos v květnu v Terezíně, musel o iluzi rychle přijít. A pokud ne, pak po pravděpodobně předpřipraveném rozhodnutí Ústavního soudu o účasti prezidenta Pavla na summitu v Ankaře to snad musel pochopit i hluchý nebo slepý.

V souvislosti se zvolením Petra Pavla prezidentem republiky jsem už v březnu 2023 psal, že přímá volba prezidenta republiky, obsažená ve „znásilněné Ústavě,“ jednou nutně musela skončit takovýmto „absurdním divadlem.“

Pokus prezidenta Pavla, který se za pomoci Ústavního soudu a v rozporu se stávajícím ústavním pořádkem snaží rozšířit svoje pravomoci a posunout naši parlamentní demokracii minimálně k poloprezidentskému systému, lze chápat jako pokus o ústavní puč. Říká se, že ten, kdo je v nějaké funkci, má tendenci být v ní co nejdéle a rozšiřovat své pravomoci. A obávám se, že to je případ právě prezidenta Pavla.

Sice se – snad ještě – neřadíme mezi tzv. banánové republiky, ale asi by nebylo příliš obtížné dohledat, že mezi těmito touhami – vyvoláním ústavní krize (pokusem o ústavní puč) – a pokusem o státní převrat, nebývají hranice příliš zřetelné.

Pak už záleží především na tom, kdo fakticky ovládá silové složky státu. Tedy armádu, zejména její elitní útvary, a policii a její útvary a jednotky.

A já chci pevně věřit, že to současný prezident Pavel ani jeho nohsledové nejsou ani náhodou.