Kdy jste poprvé přičuchl k trénování? Bylo to na kempech Luďka Zelenky, kterých jste se zúčastnil?

Ano, je to tak, mé první trenérské zkušenosti jsem začal sbírat na fotbalovém kempu Luďka Zelenky, kde jsem již v brzkém věku (15) dostal příležitost vést svůj první tým. Tenkrát to byla docela náhoda, jelikož jsem vykonával funkci asistenta, který nosil brány a připravoval hřiště hlavním trenérům. Právě onoho roku vypadl den před startem jednoho z turnusů hlavní trenér střední skupiny a náhrada se již sháněla těžko. Pamatuji si to jako by to bylo včera, když za mnou přišel Luděk se šéftrenérem Standou Bejdou, se situací mě obeznámili a nabídli právě tuto pozici, samozřejmě s připomínkou velkého dohledu a pomocné ruky.

Co jste si z těch kempů odnesl? Byly to hlavně trenérské základy?

Jednoznačně, bez kempů bych se trenéřině nikdy nevěnoval. Nejenom základy, ale celkový pohled na fotbal. Jako hráč jsem nikdy neřešil, které cvičení je dobré, nebo špatné, k čemu mi bude a na jaký detail se v něm dbá. Měl jsem obrovské štěstí, že za ta léta, co k Luďkovi jezdím, jsem potkal celou řadu profesionálních trenérů a zjistil, že fotbal není jenom o tréninku nebo víkendovém zápasu, které mají 90 minut, ale je to v podstatě životní náplň, které se věnujete velkou část vašeho volného času. Jako trenér připravujete různé tréninkové cykly, procesy a pořád přemýšlíte nad tím, co můžete udělat lépe a jak svůj tým, ale i sebe neustále posouvat. Díky těmto trenérům jsem dostal potřebný vhled a od každého si vzal to, co mi v danou chvíli přišlo nejlepší.

Věděl jste hned, že trénování je ta činnost, které byste se rád v budoucnu věnoval?

V danou chvíli jsem byl hlavně rád, že už konečně nemusím tahat ty těžké brány a připravovat hřiště a cvičení na centimetry, jak hlavní trenéři požadovali (smích). Určitě jsem hned nepřemýšlel nad tím, že ze mě jednou bude kvalifikovaný trenér. Nadšení do této činnosti přicházelo postupem dalších let, co jsem k Luďkovi jezdil a vedl týmy jako hlavní trenér. Uvědomění si, že bych se trenérské činnosti mohl věnovat i mimo fotbalové kempy přišla s přihlášením na první trenérské licence a samotné nabídky z plzeňské Viktorky.

Jak jste se vůbec stal trenérem dívek u plzeňské Viktorie? U kterých družstev jste zatím působil?

Do Viktorky mě před čtyřmi lety přivedl tehdejší spoluhráč z futsalové univerzitní ligy Tomáš Lemák (současný trenér B týmu). Od té doby jsem působil jako asistent u týmu WU13, následně jako asistent u týmu WU15. V letošní sezoně jsem přijal nabídku na pozici hlavního trenéra u kategorie WU15.

Jak si vedete a máte ve svém kádru nějakou hráčku, o které si myslíte, že o ní ještě uslyšíme?

Co se týče ligových klání, tak jsme konkurenceschopní všem týmům. Z hlediska růstu a výchovy mladých hráček jsme nastolili s realizačním týmem trend, kde jsme přesvědčeni, že jsme na správné cestě a z dlouhodobého hlediska se tento trend bude promítat i do dalších kategorií. Tým máme skvělý, je těžké zmínit jen některé individuality, už jenom kvůli tomu, jak jsou holky mezi sebou soutěživé (žárlivé), ale to už je nedílnou součástí ženského charakteru… I přesto musím zmínit dvě hráčky, které jsou v této kategorii nadstandardní a jsou lídryně reprezentačního výběru do patnácti let. Ve Viktorce jsou tyto dvě hráčky posunuté o kategorii výš a jsou nedílnou součástí výběru WU18. Jedná se o Nikolu Šotovou a Denisu Rancovou, u kterých pokud vydrží nadšení, nadále se bude správně rozvíjet jejich nezpochybnitelný talent a budou se jim vyhýbat zranění, tak máme velkou šanci, že o nich ještě uslyšíme.

Kromě toho také působíte u reprezentačního výběru do čtrnácti let. Tam máte jaké úkoly?

Je tomu tak. V loňském roce jsem akceptoval nabídku působit u reprezentačního výběru do čtrnácti let, což je pro mě velká výzva, ale také motivace do další trenérské etapy. U výběru působím jako asistent trenéra, v tomto případě trenérky. Naše práce a hlavní úkol je připravit hráčky na výběrových kempech na následné působení v reprezentaci do patnácti let, a to ať už z hlediska samotného působení a začlenění do reprezentačního cyklu, tak mentálního nastavení, co vlastně znamená a jakou výsadou je reprezentovat Českou republiku.

Je práce s holkama v něčem odlišná než s klukama?

To je těžká otázka. Práce to odlišná není, ale vlastně je. V principu fungování je práce stejná, ale jelikož mám porovnání, jak s chlapeckými, tak dívčími týmy, tak vám dokážu poskytnout určitý vhled. Dle mého názoru kluci dokáží vytvořit lepší partu, lépe dokážou pracovat s emocemi, sympatiemi a antipatiemi. Když jdou na hřiště, tak většinou přemýšlí jenom nad hrou, to u holek nebývá, ale je to individuální, skoro jako veškeré další činnosti. Holky na druhou stranu zajímá proces, neustále se doptávají a zajímají je okolnosti, o kterých kluci nepřemýšlí a strojově je vykonávají bez ohledu na to, co a jaký význam mají. Holky jsou učenlivější a oproti klukům se dokáží naučit vícero dovedností za kratší čas. Samozřejmě zde hrají velkou roli hormony, fyzické a biologické předpoklady. Oba fotbalové světy jsou specifické a budoucím trenérům bych doporučil vyzkoušet oba, protože ženský fotbal je na velkém vzestupu, což potvrzuje i aktuální dění ve sportovním světě.

Každý trenér se samozřejmě musí vzdělávat. Zúčastňujete se pravidelně školeních a jakou už vlastníte licenci?

Určitě, jsem zastánce toho názoru, že každý trenér by se měl vzdělávat, byť byl v minulosti sebelepší hráč. Studium licencí vám dá skvělý náhled na fotbal jako celek a doporučuji ho každému, kdo s trénováním začíná. Řekl bych, že v Česku máme skvělé školitele a profesionální trenéry z klubů, kteří vás dokážou naučit novým věcem, poradit a poskytnou různá zamyšlení nad celkovým rozvojem hráčů. Sám momentálně vlastním UEFA B licenci, při jejímž studiu jsem se naučil většinu svých trenérských dovedností. Do budoucna plánuji studium UEFA A licence. Co se týká školení nebo seminářů, tak FAČR, ale i jiné (fyzické, právnické osoby) poskytují řadu různých zajímavých školení/seminářů. Z vlastní zkušenosti můžu zmínit semináře Mariana Jelínka o mentálním rozvoji hráče nebo samotné zkušenosti, ať už bývalých nebo současných profesionálních hráčů.

Máte ještě čas na své hraní fotbalu, nebo se to s trénováním nedá skloubit a musel jste dočasně pověsit kopačky na hřebík?

Na své hraní fotbalu již čas nemám a jsem toho názoru že hrát fotbal a být hlavním trenérem je jenom těžko slučitelné. Beru to z pozice pracujícího studenta, samozřejmě je to zase individuální. V trenérské pozici u mládeže jste často v roli druhého táty nebo mámy, jelikož se svěřenci trávíte skoro každý den. Bohužel mi k výše zmíněnému chybí jak formální, tak materiální ohodnocení ze strany klubů a dalších lidí okolo týmu, mnohdy rodičů, ale to už je pravděpodobně úděl našeho entuziasmu, které dělá 90 procent trenérů z lásky ke sportu a dětské radosti. Abych se ale vrátil k otázce, tak jsem rád, když si jdu občas kopnout s kamarády pro radost. Velký fotbal jsem přestal hrát před pár lety, jednou z příčin bylo právě trénování.

Kam byste to jednou rád, co se týče trenéřiny, dotáhl?

Z trenérského hlediska je momentálně mým osobním cílem přihlásit se na studium A licence, po jejímž úspěšném absolvování, věřím, že přijdou další zajímavé nabídky. Vždy se snažím dát maximum svému aktuálnímu týmu, situaci, což také může otevřít nové trenérské cesty. Záměrem zůstává vychovávat fotbalistky a fotbalisty – jak po fotbalové, tak lidské stránce.