Když se dnes řekne průmysl na Strakonicku, člověku se vybaví především velké továrny. Jenže průmyslová historie venkova se často odehrávala v menším měřítku. Vedle mlýnů, pil, pivovarů nebo lihovarů byly po krajině rozesety také cihelny. Nevznikaly náhodně. Potřebovaly především vhodnou hlínu, dostatek paliva a odběratele v rozumné vzdálenosti. Vozit těžké cihly na velké vzdálenosti bylo před rozvojem železnice a nákladní automobilové dopravy drahé a nepraktické. Místní surovina se proto často zpracovávala prakticky tam, kde se našla.

Samotná výroba přitom nebyla jednoduchá. Hlínu bylo nutné vytěžit a připravit, následovalo její hnětení a tvarování. Cihly se před výpalem musely důkladně vysušit. Teprve potom zamířily do pece. Odborné práce věnované dějinám cihlářství ukazují, že zásadní změnu přineslo až 19. století, kdy se původně převážně ruční výroba začala postupně mechanizovat a jednoduché pece nahrazovaly výkonnější průmyslové provozy.

V jedné vesnici několik cihelen

Zajímavý příklad nabízí Mačkov u Blatné. Cihelny se v Mačkově připomínají už kolem roku 1830. Jedna stála na poli u usedlosti čp. 5 na Veleškách a vystavěl ji vyučený cihlář Jan Šurát. Zanikla kolem roku 1880. Další cihelnu měl kolem roku 1830 stavět Klejnot z Blatné u čp. 34, ta podle kroniky zanikla přibližně v roce 1860. Třetí byla vybudována roku 1841 při cestě k Čekanicům a v roce 1924 byla v majetku Bohumila Cháry. Obecní prameny přitom konstatují, že následovaly ještě další vznikající a zanikající cihelny.

Paměť po nich úplně nezmizela. V novodobých dokumentech Mačkova se stále objevuje označení U Cihelny či v Cihelně. Na Blatensku lze jít ještě dál do minulosti. Kronikářský zápis z Chlumu připomíná, že u Bezdědovic byly již v roce 1785 vedle tří chalup, mlýna, dvora a ovčína také cihelna. Nešlo tedy jen o průmysl vznikající s továrními komíny na konci 19. století. Výroba stavebního materiálu byla součástí hospodaření velkostatků a vesnic mnohem dříve.

Velkou cihelnu měly i Strakonice

Také samotné Strakonice měly na konci 19. století vlastní velkou městskou cihelnu. Publikace Historie a současnost podnikání na Strakonicku, citovaná v práci věnované hospodářskému vývoji regionu, ji uvádí mezi zdejšími významnými provozy spolu s výrobou fezů, schwarzenberskými dřevosklady a stovkami živnostníků. Právě podnikatelé a místní průmysl se tehdy zapojovali také do snah o vybudování železničního spojení.

Železnice nakonec pomohla změnit pravidla hry. Jakmile bylo možné stavební materiál levněji dopravovat na větší vzdálenosti, místní malovýroba postupně ztrácela jednu ze svých hlavních výhod. K tomu se přidala mechanizace. Během 19. století nastoupily stroje na přípravu a tvarování hlíny a stále dokonalejší pece umožňovaly nepřetržitý a výrazně větší výpal. Průmyslová revoluce tak na jedné straně přinesla obrovský růst spotřeby cihel, ale současně vytvořila provozy, kterým malá ruční cihelna za vsí dokázala jen obtížně konkurovat.

Nejen cihly. U Zálesí se pálilo vápno

Ještě nápadnější stopu po zaniklém průmyslu lze najít u Zálesí nedaleko Drážova. Směrem od Zálesí k Vacovu se dodnes zachovaly zbytky staré vápenky. Sama obec Drážov ji uvádí mezi místními zajímavostmi.

Podrobnější popis památky ji datuje do poloviny 19. století. Jde o zbytek šachtové pece na pálení vápna, vestavěné do svahu. Dochovaná konstrukce z lomového kamene je přibližně 5,65 metru široká a dnes dosahuje výšky kolem 3,45 metru. Tento typ pece představoval technický posun oproti staršímu pálení vápna v jamách a milířích.

Zajímavý je ale i příběh spojený s místním průmyslem. Publikace vydaná k historii Zálesí připomíná, že se zde vápno skutečně pálilo a že obyvatelé obce si kromě zemědělství vydělávali řadou řemesel. Záznamy z počátku 20. století navíc ukazují, že místní muži odcházeli za sezonní prací mimo obec. Pamětníci vzpomínali i na návraty cihelňáků, kteří se vraceli v průvodu s harmonikářem.

Po továrně zůstane jáma, komín nebo jen jméno

Malé cihelny po sobě zanechávaly změněnou krajinu. Získávání hlíny vytvářelo hliniště, prohlubně a jámy. Po ukončení výroby mohly zarůst, být zaváženy nebo získat úplně jiné využití. Budovy se často rozebraly a jejich materiál posloužil znovu. I proto je dnes řada bývalých cihelen téměř neviditelná.

Jinde přežil komín, část pece nebo místní název. V Mačkově se označení Cihelna používá dodnes, zatímco u Zálesí stojí fyzické torzo vápenné pece. Staré katastrální mapy bývají při pátrání po podobných místech mimořádně užitečné. Zaznamenávaly hospodářské budovy, cesty i původní parcelaci a umožňují porovnat někdejší podobu krajiny s tou dnešní.

Cihla jako podpis výrobce

Stopa po staré cihelně se ale nemusí nacházet jen v krajině. Může být přímo ve zdi. Staré cihly někdy nesou vyražené značky, iniciály nebo symboly výrobce. Značení cihel se v českých zemích objevovalo již dříve, výrazněji se ale rozšířilo v novověku a zejména v 19. století. Pro dnešní badatele mohou takové kolky pomoci při určování původu materiálu.

Když dnes mluvíme o průmyslovém dědictví, představíme si často vysoké komíny a obrovské tovární areály. Jenže modernizaci venkova přinášely také stovky malých provozů, které byly mnohem nenápadnější.