Jižní Čechy TEĎ - nejrychlejší zprávy z regionů
 
 
 

Kdy a kam

  • Vokální soubor X-TET

    sobota 7.12 18:00 - Kaple Nanebevzetí Panny Marie, Štítného ulice, Jindřichův Hradec

    Koncert.

  • Tim Rice, Andrew Lloyd Webber Evita

    sobota 7.12 19:00 - DK Metropol, České Budějovice

    Muzikál podle životního příběhu Evy Perónové.

Zobrazit všechny události
 

Co se dělo v listopadu 1989 a po něm v Milevsku

MILEVSKO - Při letošní oslavě státního svátku 28. října se v kině promítaly dokumentární záběry z listopadových událostí roku 1989 v Milevsku. Jeden z jejich hlavních aktérů - Jaroslav Matějka, pozdější předseda představenstva společnosti ZVVZ, bohužel před třemi lety zemřel. Pamětníkem je ale i Josef Horký, zvolený v prvních porevolučních volbách v roce 1990 starostou Milevska. Na události listopadu 1989 pro Milevské noviny zavzpomínal. A nejen na ně.

 

"Scházeli jsme se v té době se manželkou s Matějkovými a jejich dcera Jana, která po absolvování bechyňské keramické školy pracovala v Praze ve Výzkumném ústavu keramickém, přijížděla o víkendech a vyprávěla nám, co se v Praze děje. Jana spolupracovala s Hnutím za občanskou společnost a Společností za veselejší současnost, dokonce pobyla i pár dní ve vězení. Další informace jsme měli z poslechu rádia Svobodná Evropa. Pamatuji si, že 17. listopadu 1989 jsem byl v Praze na služební cestě a když jsem nastupoval do auta, řekl jsem jednomu kolegovi: Jestli dnes bude demonstrace, tak se to všechno zhroutí. On se na mě podíval a řekl: Myslíte? A pak to večer opravdu přišlo. Jana Matějková, později Strunecká, je vidět na archivních záběrech z Národní třídy, jak stojí v první řadě a křičí: Máme holé ruce!," vypráví Josef Horký, který se do Milevska přistěhoval v roce 1970. Unikl tak v době normalizace před jistým vyhazovem z chemičky v Ústí nad Labem a se štěstím získal místo v ZVVZ.

V milevském exilu

"V roce 1968 mě v Ústí přesvědčovali, abych vstoupil do KSČ. To jsem nechtěl. V období Pražského jara se zaktivizovaly i jiné politické strany, tak jsem vstoupil do Československé strany socialistické. Krátce po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 68 jsme chtěli v chemičce založit svoji závodní organizaci naší strany, ale vývoj už se ubíral jiným směrem. V roce 1969 mi můj vedoucí řekl, abych si rychle hledal místo někde jinde, dokud je tam on a může mi dát dobrý posudek. Moje žena měla matku ve Varvažově, tenkrát jsme tam jeli na rodinnou svatbu a tam jsem dostal kontakt do ZVVZ. V červnu 1970 jsem tam pak díky pánům Koubovi, Paulíkovi a Urbanovi nastoupil. I když s tím někteří nesouhlasili, tito pánové si můj příchod obhájili. Pracoval jsem pak dlouhé roky v konstrukci a poté jako vedoucí cenového oddělení," popisuje Josef Horký, kde se vzal v Milevsku.

V dokumentu, promítaném o událostech roku 1989 v milevském kině, mimo jiné zaznělo, že Milevsko se probudilo poměrně pozdě a první demonstrace na náměstí se odehrála až v den generální stávky 27. listopadu 1989. "Myslím, že už předtím sem jezdili studenti. Přijeli k fabrice, vedení bylo shromážděné ve vrátnici a vyčkávalo, my s Jardou Matějkou jsme ke studentům šli a mluvili jsme s nimi. V den generální stávky pak už šel od fabriky velký průvod na náměstí," vybavuje si Josef Horký. Dalšího děje už se chopili lidé kolem Občanského fóra, kde tenkrát byli aktivní Oldřich Veselý, Dana Lendlová nebo Antonín Bejr. "Scházeli jsme se u Veselých, ale s Oldou Veselým jsme se brzy rozkmotřili, protože ten měl hlavně osobní zájmy. V čele Občanského fóra pak byl Jarda Matějka," vybavuje si Josef Horký. A vzpomíná i na setkání v domě kultury, který tehdy nesl název Klub pracujících ZVVZ. "Seděli jsme tam na pódiu za jednotlivé strany. Pan Bálek ze lidovce, já za socialisty, už si nevzpomenu na jméno zástupce komunistů, ale byl to velice slušný člověk. Jedním z účastníků byl také tehdejší poslanec Federálního shromáždění Stanislav Kukrál. Ten tam tvrdil, že v Praze studenti napadli policajty lešenářskými trubkami. Celé to shromáždění asi mělo působit na uklidnění venkova, že se nic neděje. Ale my jsme jak od Jany Matějkové, tak ze Svobodné Evropy měli jiné informace."

Janu Struneckou, rozenou Matějkovou pak Josef Horký zmiňuje ještě několikrát. Právě na ni byl navázaný agent Ludvík Zifčák alias údajně zabitý student Martin Šmíd. "Stýkal se s Janou a čerpal informace o tom, co studenti chystají," popisuje Josef Horký příběh dívky z Milevska, kteráse po listopadových událostech angažovala v Občanském fóru, poté Občanském hnutí, byla asistentkou Petra Pitharta v Senátu a později pracovala na Úřadu vlády.

Nikdo nechtěl být starostou

"V roce 1990 šli v Milevsku do prvních svobodných voleb komunisti, lidovci a my jako socialisti. To už bylo po slučovacím sjezdu se stranou v emigraci, kdy se předsedou stal Josef Lesák z Kladna a založil národně sociální stranu. Kandidovali jsme v Milevsku v koalici s Občanským fórem, v jehož čele už stál Jaroslav Matějka. Ve volbách dostali nejvíc hlasů lidovci, ale nikdo z nich nechtěl být starostou. Doba byla nejistá, nikdo nevěděl, jak to dopadne. Já jsem byl tehdy poslancem krajského národního výboru, tak mě přesvědčili, abych to šel dělat. Vladimír Hadáček za lidovce nakonec souhlasil, že bude místostarostou. Jaroslav Matějka byl pak kooptován do České národní rady," popisuje první porevoluční volby Josef Horký. "Shodou okolností jsem byl krátce před revolucí v září 89 na zájezdu socialistické strany v Sovětském svazu. A nabyl jsem dojmu, že Gorbačovova pěrestrojka je tam dál než už nás. Měli jsme v plánu jít do Leninova mauzolea, ale bylo nám řečeno, že už se tam nechodí. Koupil jsem si trička s nápisy Glasnosť, Demogracija a Pěrestrojka a když jsem jednou šel v tričku Komenského ulicí, tak se na mě jeden člověk - a to nebyl člen KSČ, osopil, že Sovětský svaz už není náš vzor. V té době jsem také vystoupil na výjezdním zasedání okresního národního výboru v Předoticích a mluvil jsem o postřehu ze Sovětského svazu, že tam mají družstevní zdravotnické organizace na podnikatelském principu. No ti mi dali!"

Josef Horký se vyznává, proč do politiky po roce 1989 šel: "Na začátku všichni mluvili o svobodě a demokracii. Nikde nezaznívala liberální demokracie. Když jsme se v 68. roce vzdělávali o základních pilířích demokracie, tak definice zněla - vláda většiny, ochrana menšiny, vláda práva a vláda na čas. A tehdy náš lektor zdůrazňoval, že demokracie nemá mít žádné přívlastky, tedy usuzuji, že ani liberální ne. O pojmu demokracie ale tady s lidmi 30 let nikdo nemluví, nedebatuje se o tom, co se demokracií myslí. Například ve sborníku prezidenta Edvarda Beneše Demokracie dnes a zítra shrnuje Beneš své zkušenosti s první republikou a jasně říká, že největším problémem bylo velké množsví politických stran. Beneš kritizoval koaličnictví a navrhoval, aby do Ústavy byly dány stranotvorné principy a na každém z nich aby mohla existovat pouze jedna strana. Jestliže Masaryk říkal, že demokracie je diskuse, tak by se věci měly vydiskutovat ve stranách a pak už v parlamentu řešit smysluplné věci. A říkali mi to i kdysi ve Gmündu, že věci se diskutují na schůzích stran a na veřejné zasedání zastupitelstva pak už chodí maximálně studenti čerpat informace pro své studijní práce nebo ti, kteří večer nechtějí doma topit a jdou se na zasedání ohřát." Rozdrobenost stran podle Josefa Horkého vyhovuje krédu Rozděl a panuj! "Vždyť kolik stran je u nás jen na pravici a jsou schopní se dohodnout pouze na tom, že jsou proti Babišovi. Toho jsem já nikdy nevolil, ale respektuji, že volby vyhrál," říká.

Hektická devadesátá léta

Josef Horký byl starostou do roku 1994, kdy jej vystřídal Ladislav Kalina. Vzpomínek má na tuto hektickou dobu mnoho: "Tenkrát za mnou na radnici přišli političtí vězni a požádali, aby se na radnici umístila pamětní deska na tři účastníky protikomunistického odboje, kteří byli v padesátých letech při procesu v milevské sokolovně odsouzeni k smrti. V Písku jsme objednali desku s nápisem na paměť obětí komunistické totality. Deska dorazila a úplně jsem se zhrozil. Bylo tam - na pamět komunistické totality. Do druhého dne nám narychlo udělali desku novou. Když pak v roce 1991 sovětského vůdce Gorbačova internovali na Krymu, viděl jsem, jak se i tady před služebnou Veřejné bezpečnosti shromažďovala skupinka lidí, kteří si asi dělali naděje na zvrat i u nás. Jeden z nich, švagr Štrougala, mi přišel říct, že ta deska půjde dolů a viset tam budu já."

V roce 1993 se Josef Horký v Bruselu zúčastnil shromáždění komunálních politiků ze zemí východní Evropy. "Francouzi nás tam přizvali do Evropské unie. Překvapilo mě, co tam bylo Rusů. Tehdy byl zájem začlenit do EU i Rusko. Vždyť zaujímá 40 procent plochy Evropy. Ne že bych trpěl nějakými sympatiemi k Rusku, ale proč se proti němu za každou cenu vymezovat," myslí si Josef Horký. "Demokracie je diskuse, ale také život podle pravidel, na nichž se většinově dohodneme. To ale mezi prvními porušila sociální demokracie, když si jako prezidentského kandidáta postavila Zemana a pak pro něj někteří nehlasovali," říká Josef Horký, který je velkým zastáncem přímé demokracie. Ta by se ale podle něj neměla zužovat jen na celostátní referenda, měla by fungovat i na komunální úrovni. "Tím se získá zájem lidí. Každý by měl mít pocit, že do veřejných věcí může mluvit. Jinak je to jak za komunistů," dodává.

Řeč přišla také na partnerské město Münchenbuchsee. "Kdysi se nás tam ptali, kolik členů mají naše politické strany. Když jsem řekl, že ty největší - ODS a ČSSD tehdy měly celostátně kolem 20 tisíc členů, Švýcaři užasli, co s tak malým počtem chtějí prosadit. Já jsem se pro změnu ptal, jaký plat tam má starosta města, podobně velkého jako je Milevsko. Ani nevím, jestli to mám říkat nahlas. Starosta nebral nic, jeho funkce byla čestná, protože plat pobíral jako předseda zemědělského družstva, kde současně pracoval," říká Josef Horký.

Zavzpomínal i na bouřlivé hledání lokality pro skládku, která je dnes v Jenišovicích. "Dodnes nechápu, proč se sem na realizaci tahaly cizí firmy, ale to tehdy ještě řídil okres. My jsme měli za úkol udělat podloží a jak k nám cizí firmy přistupovaly, je patrné z toho, že jsem tehdy oslovili se žádostí o jíl cihelnu Lety, která patřila zahraničním majitelům. Chtěli za kubík jílu sto korun. Pak jsme našli malou cihelnu u Jistebnice, kde byla cena pět korun za kubík."

Josef Horký vzpomíná i na to, co se nepovedlo. Například vybudovat koupaliště na místě dnešního hřiště s umělou trávou. Umělka měla být naopak směrem k Albertu. "Jsem ale rád, že se zabránilo privatizaci objektu polikliniky a že budova dodnes patří městu a poliklinika tam funguje," dodává. Vylidňování Milevska ale prvního porevolučního starostu zneklidňuje. Vzpomíná si na řadu firem, které měly zájem přijít do Milevska, ale vždycky se nakonec prosadil vliv společnosti ZVVZ, která si to nepřála, aby nepřišla o zaměstnance.

"Kdysi taky 99 procent výroby ze ZVVZ odcházelo po kolejích a pak přišel boom kamionů a jejich velikosti se dokonce přizpůsobovaly výrobky," vzpomíná Josef Horký. "Na radnici v 90. letech pracovala proti dnešku půlka lidí, finanční odbor měl pět lidí, dnes jich je tam deset. A to tenkrát nebyly počítače! Jestli to takhle půjde dál, budou všichni zaměstnaní na radnici a já budu za chvíli jeden z nejmladších obyvatel Milevska. A to mi je skoro osmdesát," skončil Josef Horký svoje vzpomínání se špetkou černého humoru.

 

Diskuse k článku - 1 příspěvek
 

Další zprávy z regionu

 
 

Diskuse ke článku

Zbývá znaků: 1200
 
  • anonymní čtenář 

    Reagovat

     

    Zajímavé je, že vítězem prvních komunálních voleb byli v Milevsku lidovci (je-li to pravda - už si nepamatuju), protože v celostátním průměru to bylo s výraznou převahou OF.
    Jinak Stanislav Kukrál byl v parlamentu za nestraníky, v přechodném revolučním období dokonce ve funkci předsedy. Ale informace k němu směřovaly zřejmě pouze od kovaných straníků.

    Vloženo 20.11.2019 21:12:18

 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace