Při pohledu na dnešní areál už člověka jako první nenapadnou tanky, obrněná vozidla ani ranní nástupy vojáků. Po komunikacích mezi někdejšími kasárenskými objekty projíždějí osobní auta a dodávky, budovy slouží podnikatelům a postupně zde přibylo také bydlení.

Přesto vojenský původ lokality nelze přehlédnout. Rozlehlé zpevněné plochy, různorodé budovy a prostředí bez jednotné koncepce stále připomínají, že tato část Vimperka nevznikala jako klasická městská čtvrť.

Kasárna rostla v době okresního Vimperka

Vznik kasáren spadá do období, kdy měl Vimperk významnější správní postavení než dnes. V letech 1949 až 1960 byl okresním městem a právě v první polovině 50. let začal nad ním vyrůstat rozsáhlý vojenský areál.

Jedním ze základních mezníků jeho výstavby je rok 1953. Vimperk měl při sčítání v roce 1950 přibližně 5300 obyvatel, o jedenáct let později už více než šest tisíc. V dalších desetiletích populace dál rostla a v závěru existence velké vojenské posádky překročila osm tisíc.

Za růstem samozřejmě nestála jen armáda. Rozvíjel se průmysl, služby a pracovní příležitosti. Vojáci z povolání, jejich rodiny a tisíce mužů, kteří zde v průběhu let absolvovali základní vojenskou službu, však byly výraznou součástí tehdejšího Vimperka.

Nešlo jen o známý 68. pluk

S areálem U Sloupů je nejčastěji spojován 68. motostřelecký pluk Československých bojovníků ve Španělsku. Areál však během desetiletí využívala celá řada dalších jednotek a jeho skladba se postupně měnila. V době největšího využití měl komplex kapacitu kolem 2500 lidí. Vedle motostřelců zde působili například průzkumníci, dělostřelci, protitankové či protiletadlové jednotky a rozsáhlé technické zabezpečení.

Podplukovník v záloze Vojtěch Plesník připomíná, že za zdánlivě běžným životem kasáren stál velmi přesně připravený vojenský systém. V případě poplachu neměly jednotky v areálu dlouho čekat na další rozkazy. V případě válečného konfliktu se jednotky z Vimperka měly rozvinout v rozsáhlém úseku šumavského pohraničí. Jejich úkolem bylo zastavit nebo alespoň zpomalit případný útok ze západu do příchodu dalších vojenských sil. „Ten pluk měl jediný úkol – zaujmout hranici a bránit ji,“ shrnul Plesník. Podle jeho vzpomínek se jednotlivé jednotky měly rozvinout na desítkách kilometrů hranice a velení mělo připravené stanoviště v prostoru směrem k Železné Rudě.

Nešlo tedy o posádku, jejímž hlavním smyslem bylo pouze ubytovat a cvičit vojáky. U Sloupů představovalo výchozí základnu útvaru s konkrétně stanoveným úkolem pro případ ozbrojeného konfliktu.

Řopíky zůstávaly připravené

Nové světlo vrhají vzpomínky také na prvorepublikové lehké opevnění v šumavském pohraničí. Objekty známé jako řopíky nebyly ani několik desetiletí po druhé světové válce pouze opuštěnými betonovými stavbami. Vimperský pluk měl část opevnění ve své odpovědnosti a pravidelně se o něj staral.

Výrazně se na tom podílel major Petr Řezník, který podle svých slov vedl příslušnou skupinu přibližně deset let. „Každý rok jsme prakticky dělali letní údržby,“ vzpomínal Řezník. Práce zahrnovaly vyčištění objektů, kontrolu, konzervaci kovových částí a údržbu vybavení.

O bunkry se podle pamětníků pečovalo ještě kolem roku 1990. Odpovědnost vimperské posádky sahala přes rozsáhlý úsek šumavského pohraničí. Jednotlivé objekty byly často vzdálené jen několik stovek metrů, aby se jejich palebná pole mohla vzájemně krýt. Vedle klasických řopíků se v terénu nacházely také méně nápadné úkryty určené pro živou sílu.

Pluk zmizel dříve než kasárna

Zánik známého 68. pluku ještě konec působení vojáků v areálu neznamenal. Po jeho reorganizacích a rušení zůstávaly v areálu další útvary. Rušení podle pamětníků neprobíhalo jako chaotický odjezd ze dne na den. Jednotky i technika měly předem stanovené cíle a vojáci zpravidla dopředu věděli, kam budou převeleni. Část vojáků z povolání však při rozsáhlém snižování stavů pro další službu místo nenašla.

Plesník tuto dobu charakterizoval slovy, že při přesunech panoval „vysoce organizovaný pořádek“.  Technika byla rozmisťována podle předem připravených plánů. Tanky a další těžká vozidla se mohly nakládat na železnici u Klášterce, kam vedla z areálu panelová cesta, aby vojenská technika nemusela projíždět centrem města. V závěrečném období pluku tvořila významnou část výzbroje také bojová vozidla pěchoty. Definitivní konec vojenské éry U Sloupů přišel 25. září 2001, kdy areál opustili poslední vojáci.

Městu dnes zůstala jen část areálu

Čtvrt století poté je situace úplně jiná. V bývalých kasárnách fungují desítky podnikatelských provozoven a místo čistě vojenského prostoru zde vzniklo také bydlení. Při posledním sčítání zde žilo 84 obyvatel, současný počet se již blíží stovce. Možnost města ovlivňovat podobu celého území je však omezená. „V současné době město v areálu vlastní pouze komunikace, prostor uprostřed areálu – bývalé cvičiště s nástupištěm – a několik menších pozemků. Z budov má město v majetku už jen bývalý přístřešek na uhlí u bývalé kotelny. Ostatní pozemky a stavby byly městem prodány,“ uvedl vedoucí hospodářského a bytového odboru vimperské radnice Martin Kalous.

Právě množství soukromých vlastníků je jedním z důvodů, proč dnes areál působí velmi různorodě. Vedle upravených provozoven či obytných objektů zůstávají místa, jejichž vzhled stále připomíná bývalý vojenský prostor.

Pořádek změnil význam

Možná právě zde nabízí historie areálu U Sloupů zajímavý paradox. Vojenský areál pro tisíce lidí fungoval podle přesných pravidel. V případě poplachu měl být během desítek minut prakticky prázdný, každý útvar znal své místo, technika měla předem stanovené trasy a dokonce i vybavení jednotlivých řopíků bylo připraveno podle jejich čísel.

Čtvrt století po odchodu armády je lokalita svobodnější, pestřejší a živější. Podniká se zde a bydlí. Jednotný řád, který byl kdysi základním principem fungování celého areálu, se však s přechodem do civilních rukou vytratil. A další vývoj ukáže, zda z někdejších kasáren vznikne skutečně plnohodnotná městská čtvrť, nebo si U Sloupů i nadále zachová charakter svébytného území na okraji Vimperka.