Přijde nemoc a život se zhroutí

Martina Malyková přišla s obavou, že ztratí své tři mladší děti, které má po rozvodu svěřené do péče. Nejstarší dcera už je dospělá a žije mimo Tábor. Přes řadu žádostí a pokusů se ale nedařilo získat od města bydlení. „Volné byty se přidělují skoro každý měsíc. Každý měsíc doufám, ale nikdy nejsem ani náhradnice,“ posteskla si při podzimní návštěvě v redakci.

Děti v tu dobu žily s bývalým manželem. Pochopitelně neplatil stanovené výživné na děti své bývalé ženě, ale požadoval po ní podstatně vyšší částku. „Bývalý muž má problém s alkoholem, je pak agresivní, děti tam být nechtějí a pořád se ptají, kdy už si je vezmu k sobě,“ popsala tehdy Martina Malyková situaci svou i své sedmnáctileté a desetileté dcery a třináctiletého syna.

Finanční problémy rodiny začaly, když manžel vážně onemocněl. „Musela jsem se o muže celodenně starat a ačkoliv jsme předtím spolu žili jen na hromádce, v roce 2012 jsme se vzali, protože jsem pořád někde narážela na to, že nemohu vyřizovat jeho věci, když nejsem manželka. Žili jsme z jeho invalidního důchodu a příspěvku na péči, ale to nestačilo, jen léky stály měsíčně dva a půl tisíce korun. Tenkrát jsme se začali zadlužovat v městském bytě. Stupňovaly se ale manželovy problémy s alkoholem, až už to bylo neúnosné a v roce 2016 jsme se rozvedli. Tenkrát se nám ještě podařilo dluh na bytě doplatit, nájemní smlouvu jsme pak dostávali už vždycky jen na půl roku. Naskákalo tam ale dlužné penále, které ještě uhrazené není,“ přiznala Martina Malyková.

Dluh na penále je sice společný s manželem, ale pokud by ho chtěla vyřešit, byla by na to nejspíš sama. Dluh v evidenci města byl zřejmě i důvodem, proč nikdy neuspěla se žádostí o byt. Manžel ale po doplacení dlužných nájmů byt po rozvodu vyměnil. Vrátil 2+1 na Pražském sídlišti a dostal byt 1+1 v činžáku na Novém městě. Tam se nakonec ocitly i tři děti, když se Martina Malyková marně snažila najít bydlení.

Když se problémy valí

„Pracuju ve výrobně chipsů v Choustníku na dvanáctihodinové směny. Jsem tam spokojená, je tam dobrý kolektiv i dobrá výplata. Mám ale i další exekuce, vím, že jsem v životě nadělala hodně hloupostí. Chtěla jsem před lety dětem udělat Vánoce, vzala jsem si 50 tisíc půjčku na vysoké úroky. Pak se situace v rodině radikálně změnila a už jsem nemohla splácet. Další dluh mi vznikl na telefonu. V práci mi exekuce strhávají ze mzdy, ale musí mi zůstat patnáct tisíc životní minimum na mě a děti. Když jsem si našla jako druhou práci ještě roznášení letáků, měli bychom na nájem v nějakém menším bytě, ale už nemáme na kauce, které realitní kanceláře požadují. Nehledě na to, že exekuce každá realitní kancelář zjistí a byt mi nepronajme. A když už jsem pak byt sehnala, bylo to jedině u soukromníka a bez smlouvy. Nechtěl, abychom se do bytu přihlásili,“ vypráví paní Martina a z kolotoče problémů jde za chvíli člověku hlava kolem.

Výdělek z druhé práce si nechává posílat na cizí účet, jinak by jí ho také sebrali. Bez nájemní smlouvy nemohla čerpat příspěvek na bydlení a majitel bytu zvyšoval své finanční požadavky, protože viděl, že pracovitá žena nějaké peníze vydělá, ale nemá kam jít. Nežádala ani o přídavky na děti. „Nezměnila jsem totiž po rozvodu sobě a dceři v občanských průkazech bydliště. Musela bych nás přihlásit na městský úřad a to jsem dceři nechtěla udělat, aby neměla ostudu ve škole. Kdybych o přídavky žádala s adresou v bytě, kde už s manželem dávno nebydlíme, bála jsem se, že by to byl podvod a zamotala bych se do problémů ještě víc,“ krčí žena rameny.

Kam jít?

„Když už to bylo neúnosné se zdražováním bytu, kde jsme neměli smlouvu a navíc tam byla plíseň, zavolala jsem bývalému manželovi, jestli by si k sobě děti nevzal, že půjdu zatím na nějakou ubytovnu a budu žádat město o sociální byt,“ pokračuje žena, která říká, že jedině v práci se pohybuje v normálním prostředí. Ve zbytku života jí různí pochybní lidé nabízejí, aby se s nimi sestěhovala a přispívala na bydlení. Zřejmě by ale v takové komunitě byla jediná, kdo chodí do práce. Děti přitom neustále žadoní, kdy už budou zase pohromadě.

„Uvažovala jsem o azylovém domě pro matky s dětmi, ale dostala jsem strach, že když budu často v práci a děti tam budou samy, nakonec mi je seberou a dají je do dětského domova,“ vyslovila Martina Malyková další obavu. „Když nejsem na dvanáctce v Choustníku, vstávám ve čtvrt na čtyři ráno a roznáším letáky,“ říká.

Zkusila už kdeco. Mimo jiné také právní poradenství, aby se pokusila podat k soudu žádost o osobní bankrot a oddlužení. Právník ji vyslechl někdy v březnu a vyžádal si podklady. Do dnešního dne se neozval.

Odkud začít?

Za vedoucí sociálního odboru města Lucií Mankovou jsme se pak vydaly společně. Vedoucí odboru přivolala ještě kolegyni Bohumilu Turnovcovou a obě začaly přemýšlet, odkud začít rozplétat klubko, kterému nikde nebyl vidět konec. Člověk by nevěřil, že například o některé příspěvky ani nemá smysl žádat, protože by je stejně okamžitě sebral exekutor a člověku v tísni by se tak bezprostředně nepomohlo. Exekuce je třeba řešit, ale napřed je potřeba někde složit hlavu. Lucie Manková ubezpečila, že děti by Martině Malykové v dané situaci nikdo neodebíral. Řeč přišla i na azylový dům. Jenže se ukázal další zádrhel.

Může to vypadat v dané situaci jako neodpovědná vymyšlenost, ale nejstarší dcera se upnula ke kotěti, kterého se nechce vzdát. A v azylovém domě zvířata být nesmí. „Já vím, že to jde těžko pochopit. Ale když stojím pod oknem mužova bytu a slyším jeho křik, vím, že dcera je nahoře na palandě, hraje si s kotětem a má šanci uniknout do svého vlastního světa. Nikdy by se kočky nevzdala, to by radši bydlela pod mostem,“ vysvětluje žena, která navzdory marasmu, do kterého se s dětmi dostala, je dokáže podporovat v tom, aby měly nějaký záchranný kruh. „Syn je strašně šikovný kluk. Chodí k rybářům na sádky, zvou ho na výlovy a chlapi si ho chválí, že tam pomáhá a je pracovitý. Rybáři mu dali pruty a Milan Valenta z Comettu mu nechal udělat rybářský lístek. Ještě jsou hodní lidé,“ je navzdory všemu Martina na svého syna pyšná.

Bez pomocné ruky je člověk ztracený

Po chvíli jednání na sociálním odboru je evidentní, že pro řadu lidí v této situaci musí být neřešitelné i jen domyslet všechny souvislosti a vyplnit potřebné formuláře. S tím ale Lucie Manková s kolegyní ochotně nabídly pomoc. Poradily, že je třeba v každém výběrovém řízení žádat o více bytů a jelikož v aktuální nabídce byl i malý byt s pouze dvouletým pronájmem, doporučily, aby Martina Malyková požádala i o ten. Tam by mohlo být nejméně uchazečů a tím větší šance. Aby ale členové bytové komise nezařadili ženu automaticky do škatulky dlužníků a neplatičů, dostala Martina Malyková radu, aby někoho z bytové komise vyhledala a svěřila mu svůj životní příběh.

Žena se k tomu odhodlala. Tady ale byla potřeba rada, kdo je po volbách čerstvě v bytové komisi města. Požádala pak o setkání bývalého místostarostu a poslance sněmovny Jana Babora, který se členem bytové komise stal. „Pan Babor si na mě udělal čas a byl moc laskavý. Slíbil, že se pokusí v komisi přimluvit,“ popisuje Martina. Jak možná tušíte, příběh spěje k dobrému konci.

„Na sociálním odboru mi pomohli vyplnit žádost o byt, kterou jsem podala. Každý den jsem pak vstávala s nadějí, která mě držela na nohou. Když se blížil termín, kdy město zveřejňuje výsledky přidělování bytů, chtěla jsem, aby se dcera u táty podívala na internet. Jenže bývalý muž byl v nemocnici. Poprosila jsem ho, aby mi půjčil klíče od svého bytu, abych se mohla do počítače podívat. Nevěřila jsem svým očím. Byla jsem u toho bytu s dvouletým pronájmem napsaná!,“ je Martina Malyková ještě stále dojatá. „Začala jsem okamžitě vytáčet na telefonu dceru, musela jsem se o tu radost podělit. Ale měla vyučování, telefon mi nebrala. Nakonec jsem zavolala bývalému manželovi do nemocnice, prostě mě nikdo jiný v tu chvíli nenapadl,“ směje se paní Martina.

Novoroční naděje

Vánoce s dětmi ještě strávila v provizoriu. V těchto dnech už se stěhují do nového bytu. V Týdeníku Táborsko vyšla po Novém roce výzva, zda by někteří čtenáři nemohli věnovat vybavení bytu. Čtenářská odezva byla veliká. 

„Jsem už strašlivě unavená, ale nemůžu teď vzdát roznášení letáků. Ty čtyři a půl tisíce na tyhle výdaje potřebujeme,“ šťastně plánovala Martina Malyková. „Když si budu moct konečně udělat trvalé bydliště, můžu získat příspěvek na bydlení, zažádat o přídavky na děti. Snad mi z toho aspoň něco zbyde. Na radnici mě upozornili, že budou sledovat, jestli pravidelně platím. Udělám pro to všechno. Třeba jednou získáme větší byt a natrvalo,“ doufá Martina Malyková, že nejhorší období jejího života skončilo. A že rok 2019 bude pro ni a její děti šťastnější než ten, který právě skončil.