Margita Vanická žije v Milevsku od srpna 1984. Je rovněž držitelkou titulu Vynikající pedagog Jihočeského kraje. Tentokrát na ni nejvyšším vyznamenáním pamatovali v Milevsku, kde za 34 let svého pedagogického působení vychovala stovky klavíristů a akordeonistů. Navzdory tomu, že je nevidomá.

Kdy a jak jste se o udělení pamětní medaile dozvěděla?
Bylo to v týdnu před nedělní slavností k 28. říjnu. Měla jsem původně naplánovanou cestu do Prahy, ale protože mě přišel pan starosta do školy osobně na vyhlášení cen pozvat, tak jsem cestu zrušila. Ocenění mě mile překvapilo, nečekala jsem to a velmi si toho vážím.

Zdejší rodačka nejste, jak jste se tedy v Milevsku ocitla?
Narodila jsem se na Slovensku, a protože jsem v dětství přišla o zrak, studovala jsem hudbu na konzervatoři pro mládež s vadami zraku. Jediná taková konzervatoř v Evropě tehdy existovala v Praze. Zde jsme se také seznámili s manželem, který je odtud a působil tam jako hudebník v Národním divadle. Když jsme se vzali, hledali jsme společné působiště s bytem. To se naskytlo v Teplé u Mariánských Lázní. Tam nás čekala krásná práce, malá školička, které si jak rodiče, tak děti považovali. Neustále jsme někde vystupovali. Jenže našemu synkovi tamní podnebí vůbec nesvědčilo. Dva a půl roku byl na antibiotikách a paní doktorka mi řekla, že v Mariánských Lázních se sice léčí průdušky, ale jestli my nezměníme s chlapcem prostředí, tak dostane astma. Dali jsme si tedy inzerát a přišla nám řada nabídek – ze Sokolova, Žatecka, i z Moravy, ale rozhodli jsme se pro Milevsko. Pro nás bylo hlavní čisté životní prostředí.

Jak vás v Milevsku přijali?
To víte, že nevidomá učitelka budila zvědavost. Cítila jsem to všude kolem sebe. Ve školce, kam jsem Vítka vodila, se mě ptali: Kdopak mu plete ty svetříčky? A velmi se divili, že je pletu já. Nebo kolegyně paní Halušková se mě ptala, kdo mi ladí barvy oblečení. A překvapilo ji, že já sama, protože jsem do osmi let viděla, což je velká výhoda. Umím si barvy představit. To všechno mě ale nepřekvapovalo, už jsem měla s určitou nedůvěřivostí lidí zkušenost. V Teplé si můj doktor vůbec nedovedl představit, jak se budu jako nevidomá starat o dítě. Jeli jsme do nemocnice v Karlových Varech, kde tamní primář pana doktora uklidnil, že nevidomí lidé jsou o to pečlivější. I zdravotní sestřička, když přišla k nám domů, tak mi říkala, jaký mám všude pořádek. To ale jinak nejde, když musím potřebné věci najít po hmatu a po paměti. V milevské hudební škole mě po nástupu školní inspektor odvedl do třídy pod záminkou, abych si osahala klavír. Mně bylo jasné, že se chtěl přesvědčit, jestli vůbec umím hrát. Ptal se, jak budu psát třídní dokumentaci. Dělám to tak, že si ji píšu bodovým písmem a manžel pak přepisuje. Školu tehdy vedla paní ředitelka Maršálková, byla decentní a inteligentní, velice si jí za její přístup vážím.

Učíte hru na akordeon a klavír. Který nástroj máte raději?
Já jsem studovala ještě klarinet, takže mám diplom na dva nástroje a klavír. Klarinet jsem ale nikdy neučila, na ten tu učitel byl. Je těžké říct, který nástroj mám radši. Akordeon je krásný nástroj díky své barevnosti, klavír, to je zase celý orchestr.

Zahrála byste dnes ještě na klarinet?
Myslím, že ano, to se nezapomíná.

Kolik jste připravila v Milevsku dětí na studium konzervatoře?
Určitě přes deset. Jedním z mých žáků je nynější ředitel naší školy Vladislav Horek nebo kolegyně učitelka Gabriela Molová. S manželem jsme připravovali také Martinu Hrubešovou, za svobodna Ciglerovou, která je dnes první hobojistkou orchestru Státní opery Praha. S ní jsem se něco nadřela, ale ona to nikdy nevzdala. Některé žáky jiných kolegů jsem připravovala z teorie a pak je tu spousta nadaných žáků, kteří na konzervatoř nešli. Rozhodli se jinak. Nebo se dali na pedagogickou dráhu a odvádějí skvělou práci. Tady vždycky byly opravdu šikovné děti.

Stále vás učení baví?
Od ledna už jsem v důchodu, ale zatím nic není překážkou, abych nepokračovala. Do školy na děti se těším, baví mě vybírat pro ně skladby.

Váš syn se také dal na hudbu?
Ne. Přestože absolvoval oba cykly hudební školy a hlavně na akordeon byl vynikající – třikrát byl úspěšný v celostátní soutěži, tak se rozhodl jít na stavební průmyslovku. Když pak musel do noci dělat projekty, trpce litoval. I pan profesor z konzervatoře říkával, že konzervatoř přišla o kvalitu. Přestože byl syn talentovaný a hraje na klavír, akordeon a výborně i na kytaru, je pro něj hudba jen koníček.

Doufáte u vnučky v pokračování tradice konzervatoristů ve vaší rodině?
To víte, že ano. Mám vnučku Valerii sice v Praze, kde syn dnes se svou rodinou žije, ale často se navštěvujeme a vnučka mi dělá velikou radost.