Přestup Pavla Nováka patří mezi největší události letošního léta v jihočeském regionálním fotbalu. Bývalý ligový obránce českobudějovického Dynama a kapitán Táborska mohl po skončení smlouvy pokračovat ve vyšších soutěžích. Rozhodl se však jinak. Přednost dostala rodina, kratší dojíždění a angažmá v prostředí, kde se potká s řadou známých tváří. V Dolním Dvořišti navíc v roli hlavního trenéra působí jeho dlouholetý kamarád Jakub Hulík.

Jak se váš přestup do Dolního Dvořiště zrodil?
V Táborsku mi nebyla prodloužena smlouva. Z jakých důvodů, to už v tuhle chvíli není podstatné. Dolní Dvořiště samozřejmě nebyla náhodná volba, protože zdejším trenérem je můj dlouholetý kamarád. Známe se od pěti let, hráli jsme spolu na různých místech a celou dobu jsme zůstali v kontaktu.

Bylo tedy rychle jasno, že zamíříte právě sem?
Nejdřív jsme hledali nastavení, které bude vyhovovat klubu i mně. Sedli jsme si, řekli si, co by mohlo fungovat a co naopak ne. Nakonec jsme se poměrně rychle dohodli. Velkou roli hrála i vzdálenost. Vyhovuje mi, že to mám z domova přibližně dvacet až pětadvacet minut. Není to daleko. Zásadní byla ale také schůzka s Vencou Lattnerem. Řekli jsme si, co od toho očekává klub, co od toho očekávám já a jak si představujeme fungování nejen ve fotbale, ale také mimo něj. Po této schůzce, která proběhla zhruba před čtrnácti dny, bylo rozhodnuto.

Měl jste nabídky i z vyšších soutěží?
Nabídek byla spousta. Měl jsem ještě jednu nabídku z druhé ligy, ale na jihu Čech už mám práci i rodinu. Nechci se nikam stěhovat, ani daleko dojíždět, takže tahle varianta padla prakticky okamžitě. Zájem byl i ve třetí lize. Jedna nabídka byla z Dynama, ale vzhledem k tomu, co se tam děje, a vzhledem k majitelce klubu jsem ji s díky odmítl. Nějaký kontakt proběhl také s Pískem.

Divize v úvaze nebyla?
Ať už jde o třetí ligu, nebo divizi, mužstva trénují třikrát, někdy i čtyřikrát týdně odpoledne. Já už chci trávit více času s rodinou a dětmi. Ty jsou ještě ve věku, kdy chtějí, abych si s nimi hrál a věnoval se jim. Poslední čtyři roky jsem fungoval v režimu fotbal, práce a až potom rodina. Řekl jsem si, že nyní už musí dostat přednost ona.

Jaké jsou vaše první dojmy z Dolního Dvořiště?
Rozdíl oproti profesionálnímu fotbalu tam samozřejmě je, ale například proti Táborsku není až tak markantní. Ani tam nebyly v šatnách žádné mimořádné podmínky nebo třeba vlastní regenerace. Podmínky jsou tu skromnější, ale na úroveň krajského přeboru podle mě úplně v pohodě. Hřiště je výborné, takže v tom nevidím žádný zásadní problém.

V Dolním Dvořišti se potkáváte s několika hráči, které už znáte. Je to pro vás výhoda?
Určitá výhoda to je. Těch kluků, které znám, je tady víc. Ať už je to Míra Jirkal, Šimon Štifter nebo Róza (Martin Rozhoň, pozn. red.). Maca Tesaře jsem dokonce trénoval v přípravce Dynama. Vedl jsem i sestru Artura Goretkiho. Je příjemnější přijít do prostředí, kde nejste úplně cizí. Kluci mě seznámí s tím, jaké věci tady fungují a jak je klub nastavený. Pro mě je to velké usnadnění.

Jakou roli od vás trenér očekává?
To je spíš otázka na něj, co ode mě přesně očekává. Mám už ale nějaký věk a zkušenosti, takže by asi bylo zvláštní, kdybych se určité vůdčí role zříkal. To rozhodně dělat nebudu a budu se snažit obraně šéfovat. Zároveň ale nechci, aby všechno stálo jen na mně.

Vnímáte svou úlohu i jako pomoc mladším spoluhráčům?
Nejsem tady kvůli sobě, ale kvůli klubu. Budu dělat maximum pro Dolní Dvořiště a pro spoluhráče, abych jim dokázal pomoct. Není ale samozřejmostí, že přijdu do krajského přeboru a budu automaticky dominovat. Taky udělám chybu a někdy budu potřebovat naopak já pomoct od spoluhráčů.