Ráno nebo k večeru občas musím vyjít i o víkendu. Zvláště nedávná neděle byla skvělá. Ulice liduprázdné, cesta pro malý nákup příjemná. Dýchala jsem čistý vzduch a byla jsem připravená odrazit slušně policejní kontrolu. Potkala jsem na dálku jednoho muže, hurá, taky dýchal čerstvé doušky a byl zhruba v mém věku. V obchodě jsem si poctivě nasadila respirátor. Než jsem našla potřebné, byla jsem pod ním mokrá až za ušima, tekly mi nudle a šimralo mě v krku. Jako dítě jsem byla astmatik a zlobí mě průdušky.

Vyšla jsem ven na smutnou a pustou ulici, vysmrkala se, zakašlala, utřela si vlhko kolem úst a hodila náhubek do tašky. Zdáli jsem zahlédla běžce bez respirátoru, dovolil si běžet bez ochrany úst a nosu o den dřív, statečnej. A tak mě napadlo – možná bych pro ty rohlíky a cibuli mohla začít běhat? Ovšem to při mém věku, artrózním a poúrazovém kolenu a malé postcovidové fyzičce asi nezvládnu. Nezbyde mi tedy nic jiného, než se funícím běžcům vyhnout. A docela by mě zajímalo, jestli je zdravá vycházka taky rekreačním sportem? Myslím, že chůze je stále nejzdravější pohyb pro každého. S respirátorem ovšem nikoliv. Nemáš auto, abys vyjel někam do přírody? Máš smůlu, budeš ve městě. Nemáš zahradu? Máš taky smůlu. Jdi se projít a pěstuj si Petriho misku na puse.

Konečně jsem pochopila význam čerstvého vzduchu pro vězně. Bydlím v místě, kde je uzavřený velký dvůr, začala jsem chodit sem a tam, tam a sem, koukám na platan, dřezovec a při pohledu na synagogu si říkám, že ještě nejsme tak bezmocní. Pořád je tu možná kompromisní volba. A tak vědomě na vymřelých ranních a večerních ulicích porušuji nařízené vládní opatření a budu věřit, že snad nenakazím holuby, kteří mi létají nad hlavou.