Jak zhodnotíte uplynulou sezonu z pohledu šéftrenéra mládeže?

Já mám na starosti kategorie od náborů až po dorost. Vezmu to od nejstarších. Jsme rádi, že se nám letos podařilo stabilizovat dorost. Díky trenéru panu Hejlovi, kterého jsme přetáhli ze Strakonic, přišli ze Strakonic i nějací kluci. Ti určitě tým posílili. V základní části se nám povedlo dostat do lepší nadstavbové skupiny a ty zápasy ke konci sezony byly hodně kvalitní. Takže s tím jsme byli spokojení. Co se týče starších a mladších žáků, tak se v jedné kategorii trochu potýkáme s počtem dětí, proto nemůžeme obsadit všechny mládežnické kategorie. Letos by se to mělo změnit a pracujeme na tom, abychom hráče sehnali. Vzhledem k velikosti klubu jsou výsledky v těchto kategoriích dobré. Jedna kategorie byla trochu problémová, protože se jí přihlásila soutěž, ale během léta se dva týmy odhlásily a kluci, místo aby hráli zápasy tak spíš jen trénovali. Jednalo se o ročník 2008, který byl rozdělen na dva týmy, a právě jeden z nich se dostal do této skupiny, kde moc zápasů neodehrál. V přípravkách nehrajeme na výsledky. Snažíme se pracovat na tom, abychom dětem vštípili lásku nejen k hokeji, ale ke sportu obecně. V klubu máme pravidla, že do šesté třídy děti ve sportu neomezujeme, a pokud jich dělají více, tak jim to umožňujeme. Myslím si, že naší mládež nám kdejaký jihočeský klub může závidět, když nepočítám České Budějovice. Na nábory nám chodí kolem šedesáti dětí, s tím jsme také spokojení. Na to, kolik máme dětí, bychom potřebovali víc trenérů.

Dá se tedy říct, že se vaše očekávání, co se týče výsledků, splnilo?

Určitě ano. Kromě dorostu, kde jsme si dali cíl dostat se do lepší nadstavbové skupiny, jsme si výsledkové cíle nedávali. U ostatních si jako cíle dáváme pracovat na dovednostech a probouzet v nich soutěžení. Výsledky jsou druhořadé.

Zmínil jste nedostatek trenérů. Kolik je v současné době v Písku mládežnických trenérů?

Ideální by bylo, kdyby u každé kategorie byl jeden hlavní trenér a jeden asistent. V našich podmínkách je to nereálné, takže máme čtyři hlavní trenéry, a každý působí u dvou kategorií plus profi trenéra brankářů. K tomu jsou asistenti, kteří jsou z řad rodičů, kterým zaplatíme licenci, aby měli nějakou kvalifikaci. Je to problematické v tom, že tréninky jdou po sobě, já jdu s jedním týmem a druhý už mám v šatně a mám strach, aby se něco nestalo. Kategorie máme trenérsky obsazené, ale hlavní problém je s nábory, kde bych si na to množství dětí představoval minimálně osm trenérů.

Nepřemýšlel jste na nábory zapojit hráče z áčka nebo juniory?

To určitě chceme. Kluky z juniorky jsme začali zapojovat, některé to začalo bavit a věnují se tomu. Kluky z áčka jsme moc zapojovat nemohli z toho důvodu, že nábory byly ve středu a oni ve středu mají zápas. Mám myšlenku, že letos dáme nábory na jiný den, abychom mohli využívat i kluky z áčka.

Práce trenéra jde neustále dopředu. Jak se v Písku staráte o vzdělání trenérů?

Snažíme se s trenéry pracovat. Každý trenér by měl během sezony absolvovat nějaké školení. Díky mému bratrovi, který trénuje v Liberci, jsme tam mohli jet s dalšími pěti trenéry na stáž na dva dni. Viděli jsme zázemí celého klubu, trenéři se zúčastnili tréninků a já doufám, že to všechny obohatilo. Chceme jít s dobou a trenéry vzdělávat. Je to těžké, máme trenéry, kteří jsou vyššího věku a ti znají hokej před dvaceti lety. Největší úspěch českého hokeje bylo Nagano, ale když se na to kouknete dnes, tak se tomu hokeji všichni smějí. Tenkrát to byl úplně jiný sport. Hokej se neustále vyvíjí a musí se vyvíjet i přístup trenérů. Dřív se na děti křičelo, dnes jsou ty děti úplně jiné a vyžadují jiný přístup. Děti sem nechodí proto, aby se na ně řvalo.

Jak to u vás funguje s posouváním hráčů? Když hráč ve své kategorii vyčnívá, zařadíte ho do starší kategorie?

Já nejsem moc zastáncem posouvání. Samozřejmě když jsou zdravotní problémy a chybí nám hráči, tak posuneme mladší hráče, abychom zápas odehráli. Co se týče posouvání na celou sezonu, tak mám názor, že daný hráč musí být stejně dobrý jak ve své, tak i v té vyšší kategorii.

Písecký hokej dlouhodobě pracuje se Základní školou T. G. Masaryka. Jak to funguje?

Myslím si, že dříve spolupráce fungovala lépe. Z hlediska, že na tu školu chodilo více hokejistů. Devadesát procent týmu chodilo do jedné třídy a my jsme mohli pro tréninky využívat lepší hodiny. Teď se stává, že někde máme ve třídě osmdesát procent týmu, ale jsou i třídy, kde jsou jen dva hokejisti z celé kategorie. Pak musíme dělat tréninky podle ostatních. Ty nejmenší děti mají tréninky hned po škole. My jako trenéři si pro ně přijdeme, vezmeme je na oběd, odvedeme na trénink a pak si je rodiče vyzvednou, nebo je odvedeme zpět do družiny. To je takový bonus pro kluky, kteří chodí na Masaryčku. Škola spolupracuje také s fotbalem. Byla doba, kdy byli fotbalisté a hokejisté dohromady. Poslední roky se fotbalové a hokejové třídy dělají odděleně. Dříve se sportovními třídami začínalo v páté třídě, teď už je to od první. V pětce už dítě ví, že ho ten hokej baví, v první třídě děti baví všechno a není jistota, že u hokeje zůstanou. Můj názor je, že by bylo lepší, kdyby ty sportovní třídy byly až od třetí nebo čtvrté třídy.

Kolik dětí nyní v IHC Písek působí?

Od letošní sezony chceme naplnit všechny kategorie. Jak jsem říkal, s počtem máme problém jen v jednom ročníku. Na druhou stranu v kategoriích okolo máme dětí hodně, takže ten chybějící ročník doplníme. V náborech nám chodí šedesát dětí, ve druhé třídě dvacet dva, třetí třídě dvacet, čtvrté třídě devatenáct, páté dvacet. Mladších žáků ročníku 2008 je dvacet čtyři, pak je ten problematický ročník 2007, těch je jen pět a 2006 je osmnáct. Uvidíme, jak se letos složí dorost. Celkově jsme rádi, že děti chodí a sportují, hodně se to zlepšilo. Od té doby, kdy jsem nastoupil, se nám ročníky daří naplňovat.

Co si myslíte o akcích Pojď hrát hokej? Jsou přínosné?

Projekt trval čtyři roky a byl vždy dvakrát do sezony v září a lednu. Teď svaz vyhodnocuje, jak akce byla úspěšná. Já mám informaci, že svaz je s akcí spokojený a chce v ní dál pokračovat, ale v trochu jiném modelu. Měla by se konat jen jednou za sezonu někdy během podzimu. Mně se to také líbilo. Je to šance pro děti, aby si hokej vyzkoušely. Pro náš klub byl lepší lednový termín, na který jsme se mohli lépe připravit. V září se nedala akce ve školách moc propagovat.

Hokej patří mezi dražší sporty. Myslíte, že i to je důvod, proč si už tolik rodičů hokej pro své dítě nevybere?

Snažíme se, aby hokej nebyl pro děti moc nákladný, na což nám přispívá i svaz, který nám každý rok posílá výstroje, které my pak hráčům půjčujeme. Rodiče jsou ochotní dětem platit kroužky do tisíce korun měsíčně a my se k téhle části v těch mladších ani nepřibližujeme. Že je hokej drahý sport, je nadsazené. Můžu si koupit brusle za deset tisíc, ale klidně taky za dva tisíce a účel to nezmění. Někteří si hokej dělají zbytečně drahý sami. Ve třetí třídě hráči platí na dvanáct měsíců čtyři tisíce korun. Pak ale rodiče začnou jezdit po různých individuálech, tak se hokej prodraží.

Jak se vy díváte na individuální tréninky, nejsou někdy zbytečné?

U hráčů do páté třídy preferuji, aby odtrénovali tréninky u nás na ledě a pokud mají volno, ať dělají jiný sport ale ne hokej. Za prvé pak je to v osmé třídě přestane bavit, protože jsou hokejem úplně přehlcení. Za druhé jsou jednosměrně zaměření a mají problémy se zády a kostrou. My potřebujeme udělat výborného sportovce. Dítě potřebuje dovednosti i z jiných sportů. Před třemi roky jsem každé kategorii zrušil jeden trénink na ledě a místo toho chodíme až do deváté třídy do tělocvičny, kde děláme obratnost, basketbal, vybíjenou, opičí dráhy. Dneska děti neumí udělat ani kotrmelec. Rodiče nadávali, že děti okrádáme o trénink hokeje, ale pro ně je to zpestření. Zároveň chci po svých trenérech, aby v tělocvičnách opravdu dělali gymnastiku, obratnost a ne aby hodinu hráli florbal, který je stejně zaměřený jako hokej. Trénink v tělocvičně bereme jako kompenzaci.

Jak je to v hokeji s rodiči? Nesnaží se vám do trénování mluvit?

Samozřejmě nám do trénování mluví. Snažíme se s rodiči pracovat a vysvětlit jim, aby nás respektovali. Všem nám jde o to, aby se hráč zlepšoval, ale někteří rodiče to vidí jinak. Chtějí celý proces uspíšit, aby jejich dítě bylo nejlepší, co nejrychleji. Sport musí mít vývoj, nejdříve se naučit základy, pak k tomu přidávat dovednosti a taktiku. Je problém, že rodiče už chtějí mít ve třetí třídě velkého hokejistu a aby už dělal taktické věci. U malých dětí je rozdíl, jestli má za týden tři tréninky na ledě, nebo jich má šest. Je logické, že dítě s šesti tréninky bude lepší, ale časem se stane, že ti, kteří trénují méně, je začnou dohánět. V tom přijde zlom a děti i rodiče těžce nesou, jak je možné, že už tak nevyčnívá. Tréninky se musí vyvíjet a musí být prostor pro jiné sporty, protože já vím, že když někdo bude chodit na gymnastiku nebo na fotbal, tak se bude zlepšovat i u nás. Je těžké, aby to ti rodiče pochopili. Snažíme se být s rodiči v neustálém kontaktu, protože jsme na jedné lodi. Nechceme proti nim bojovat. Stává se, že rodiče neustále při tréninku i zápase na dítě křičí něco jiného než já, a ono neví, koho má poslechnout.

Co máte přesně v klubu na starosti a u kterých týmů jste letos působil?

Svaz v každém klubu platí jednoho trenéra, říká se tomu trenér žáků a je to téměř ve všech klubech v České republice. Ten zodpovídá za kategorie od náborů až po mladší žáky. Já jsem u dvou kategorií jako hlavní trenér a plus u dalších třech jako asistent. Letos jsem měl na starosti ročníky 2009 a 2011. V příští sezoně budu mít zase jiné týmy.

Mají se podle vás u jednoho ročníku měnit trenéři, nebo by si každý měl jít se svou kategorií?

Jsou na to dva pohledy. Když trenér začne s nejmenšími dětmi a jde s nimi až do dorostu, je výhoda, že kluky i rodiče dobře zná a je vidět, jak pracuje. Na druhou stranu je problém, že když ti trenéři dojdou až do těch starších kategorií, tak už se jim pak nechce zpět k malým dětem. My bychom v klubu chtěli udělat skupiny trenérů. Jedna skupina by byla v přípravkách, druhá v mladších a starších žácích a pak dorost a juniorka. Takže kluci by měli každý tři, čtyři roky nového trenéra. S novým trenérem přijde nový impulz, jiné metody a přístup. To je pro děti určitě oživení.

Jak vás postihla situace kolem pandemie koronaviru?

Nás ta pandemie zastihla až na konci sezony, kdy nám chybělo asi jen čtrnáct dní. V dubnu mají vždycky děti volno a začínáme trénovat od května. Dá se říct, že našeho tréninkového procesu se tahle situace moc nedotkla. Teď čekáme, jestli od května budeme moct začít nějakým způsobem trénovat. Zatím posílám klukům nějaká videa nebo různé challenge, aby neztratili kontakt s hokejem. Rodiče nám pak posílají videa jako zpětnou vazbu. I na téhle situaci hledám pozitiva, děti i rodiče si od hokeje odpočinou a mohou dělat jiné sporty.

Nemáte strach, že se dětem volnější režim zalíbí a s hokejem skončí?

Mám strach z toho, že ta přestávka je hrozně dlouhá. Chtěl bych, aby se nám vrátily všechny děti, ale bojím se, že se to nestane. Některé děti zjistí, že jsou dva měsíce doma a že jim hokej neschází. To ale není problém jen v hokeji ale ve všech sportech.

Jak vypadá letní příprava mládeže na novou sezonu?

V srpnu má každá kategorie své soustředění s tím že od šesté třídy výš jezdí mimo Písek. Utuží se parta a rodiče si odpočinou. U těch menších děláme něco na způsob příměstského tábora. Děti přijdou ráno a kolem páté odpoledne si je rodiče vyzvednou.

Neustále se mluví o tom, že píseckému hokeji chybí peníze. Jak je na tom mládež, odkud dostává peníze a máte jich dostatek?

Jako každý klub dostáváme dotace a musím říct, že podpora mládežnického sportu v Písku se za poslední roky zvedla. Pamatuji si, když se na sport mládeže dávalo dohromady tři milióny korun, dneska je to minimálně deset a půl milionu. Za to patří městu velké díky. Co se týče rozpočtu mládeže, tak se skládá z členských příspěvků, dotací z města, ministerstva školství, kraje a sponzorských darů. Dnes je programů na to, kde získat peníze, poměrně dost, ale člověk musí zjistit hodně podrobností okolo. Když to shrnu, u nás je jedna třetina z příspěvků a zbytek dotace. Samozřejmě když vidíme, že někde mají na mládež dvacet milionů a my čtyři miliony na sezonu, jsou to pro nás skromné podmínky, ale nestěžujeme si. V posledních letech je mezi dětmi o hokej menší zájem.

Čím si to vysvětlujete, může to být i tím, že je čím dál populárnější florbal, který je oproti hokeji daleko lacinějším sportem?

Vím o tom, že někteří kluci chodí zároveň na florbal, ale v rámci regenerace bych preferoval, aby chodili na jiný sport. Ne proto, že se bojím, aby nám děti nepřetáhli, ale hlavně ze zdravotního hlediska. Dítě je pořád nakloněné na jednu stranu. Je třeba dělat jiný sport. My florbal nikomu nezakazujeme. Stalo se nám během roku, že nám tři kluci skončili a šli na florbal. Nám tam odchází děti, které jsou víc líné, protože hokej je větší dřina. Na florbal potřebují jen tričko, trenky a hokejku. Když u nás dítě skončí, chci znát důvody, proč to tak je a jestli jsme mohli něco udělat jinak. Abych se z toho mohl ponaučit. Vždycky doufám, že končí kvůli jinému sportu a budou něco dělat i dál, aby neseděli jen doma u počítače. Musíme se snažit děti zaujmout, aby u hokeje zůstaly.