Večer se rozsvítila okna do návsi, na stolech cinkaly půllitry a ze sálu se ozývala muzika. O poutích, posvíceních a bálech bývalo plno, v zimě se hrálo ochotnické divadlo, v neděli se scházely spolky a chlapi na karty. Hostinec tehdy býval středem obce v pravém slova smyslu. Na Strakonicku se to dodnes připomíná v obecních kronikách i ve starých domech, kolem nich možná denně projdeme, a ani nevíme, co pamatují.

Hostinec U Jelínků v Katovicích

Jedním z nejstarších hostinců široko daleko byl katovický hostinec U Jelínků v domě čp. 53 uprostřed náměstí. Budova, původně zvaná grunt lán Rathauský, patrně sloužila kdysi zároveň jako radnice i hostinec. První písemná zmínka o ní pochází už z roku 1542, kdy ji vlastnil krčmář Kouba. Pivo se sem dováželo ze Střelského pivovaru a hostinec býval zastávkou i pro voraře, kteří pluli po Otavě.

Během staletí se majitelé střídali, až dům v 19. století koupili Jelínkové. Právě s jejich jménem je spojena nejslavnější etapa hostince. V roce 1922 nechal hostinský Tomáš Jelínek přistavět prostorný sál, který tehdy plně vyhovoval kulturním potřebám obce. Otevřel se slavnostně Jiráskovou Lucernou v podání katovických ochotníků a od té doby se z hostince stalo jedno z hlavních kulturních center Katovic.

Konaly se tu plesy, bály, tancovačky i divadelní představení. Později zde začalo promítat kino Sokol, které svůj provoz zahájilo v roce 1938 filmem Vzdušné torpédo. Sál sloužil také jako tělocvična a v roce 1947 tu pod hlavičkou Sokola vznikla i loutková scéna Miroslava Zajíce, který si loutky sám vyráběl. Na jevišti se hrály náročné kusy jako Vojnarka, Paličova dcera, Psohlavci, Maryša, později také Noc na Karlštejně nebo Pražský flamendr.

Pak ale přišel zlom. V 50. letech byl hostinec se sálem vyvlastněn, v 80. letech byl sál zdemolován a na jeho místě dnes stojí současný kulturní dům v majetku obce. Samotný hostinec se po roce 1989 vrátil v restituci.

Čepřovice: když starý hostinec přestal stačit

Podobný příběh mají i Čepřovice. Tamní původní hostinec fungoval v soukromí u Vojtěcha Kovaříka v čp. 4, postupem času už ale přestal z kapacitních důvodů vyhovovat. Pro kulturní činnost místních spolků a potřeby obyvatel byl příliš malý, a tak se obec začátkem roku 1973 rozhodla situaci řešit.
Rada místního národního výboru tehdy přehodnotila potřeby obce a zařadila do programu výstavbu nového hostince. Jako vhodné místo byla vybrána parcela na rozcestí Strakonice–Volyně, kde stála stodola využívaná JZD jako sklad hnojiv. Stavba se rozjela na jaře 1973, nejprve výkopem kanalizace, pak demolicí stodoly a následně samotnými stavebními pracemi. Na výstavbě se podíleli místní občané, organizace i pracovníci JZD, často v brigádách o sobotách a nedělích. Celkem odpracovali přes osm tisíc hodin.
I tady je dobře vidět proměna doby. Původní soukromý hostinec, který kdysi stačil, nahradila nová obecní stavba budovaná v režii tehdejšího národního výboru a za pomoci brigádnické práce. Starý model venkovské hospody jako přirozeného centra vsi se tím postupně měnil na organizovaný kulturní prostor socialistické éry.

Miloňovice: z hostince obytný dům

Jiný osud potkal bývalý hostinec v Miloňovicích. Usedlost čp. 4 patří k nejzajímavějším stavbám lidového stavitelství na Strakonicku a zároveň k několika málo dochovaným dílům známého jihočeského zednického mistra Jakuba Bursy. Budova je velice zajímavá. Do návsi je obrácené štítové průčelí s branou, celý areál je uspořádán kolem téměř obdélného dvora a vedle bývalého hostince sem patří i stáje, stodola a další hospodářské části.

Z někdejšího hostince je dnes obytná část. Areál slouží k trvalému bydlení, přesto si zachoval mimořádnou památkovou hodnotu. Cenné je nejen dispoziční řešení a začlenění do návsi, ale především bohatě zdobené štítové průčelí se štukovou výzdobou a datací 1843. Na bráně jsou dodnes patrné dekorativní motivy ptáčků a věnců.

Tady už nezůstal sál ani výčep, nezní tu hudba a netančí se. Přesto je právě miloňovický hostinec krásnou připomínkou toho, jak důležitou součástí jihočeské vesnice tyto domy bývaly. Nešlo jen o místo, kde se čepovalo pivo, ale o stavby, které spoluvytvářely tvář obce a byly její přirozenou součástí.

Od hostinců ke kulturním domům

Příběhy z Katovic, Čepřovic i Miloňovic ukazují, jak výrazně se venkovský život během druhé poloviny 20. století proměnil. Tam, kde se dřív hrála ochotnická představení, konaly plesy a scházeli se sousedé, vznikly později kulturní domy, obecní objekty nebo obyčejné domy k bydlení. Někde se starý hostinec přestavěl, jinde zanikl docela a jeho roli převzala nová budova.

A tak dnes někde stojí kulturní dům tam, kde býval hostinec se sálem, jinde zůstala jen památkově chráněná budova, okolo které chodí místní a často vzpomínají nahlas, co se zde událo a že život obce se tenkrát vešel pod jednu střechu.