Památeční pochod organizují vojáci 25. protiletadlového pluku ze Strakonic. Účastníci si i tentokrát mohli vybrat z několika tras včetně extrémní varianty přesahující sto kilometrů. Organizaci zajišťovali vojáci 25. protiletadlového pluku ze Strakonic pod vedením Jaroslava Nábělka.

Účastníci si mohli vybrat ze tří základních tras – Symbolic (12 km), Walking (s cílem dojít na Boubín) a Extreme, která startovala v pátek ve 22 hodin a měřila přibližně 75 km. Trasy se navíc daly kombinovat a propojit přes checkpointy ve Vimperku a Husinci, což umožnilo absolvovat až 120 km a navštívit i další místa jako Volary.

„Seznámili jsme účastníky s možnými riziky na trase, každý měl k dispozici telefonní kontakt pro případ nějaké zdravotní indispozice a byli zde i zdravotníci našeho pluku, kteří zabezpečovali prvotní ošetření,“ upřesnil za organizátory Ivo Langhammer z 25. protiletadlového pluku.

Postřehy z tras

Na startu i v cíli se objevili účastníci z celé České republiky, ale také menší skupiny či jednotlivci ze Slovenska a dokonce i ze Spojených států amerických. „Nejstarší účastník podle mých informací oslavil 70. narozeniny a zvolil trasu Extreme v délce 70 kilometrů a došel v sobotu o půl desáté večer,“ prozradil Ivo Langhammer.

Ondřej Klukan ze Stříbra, který absolvoval kombinaci tras, pochod zhodnotil: „Líbil se mi ten přesah, že je akce spojená s uctěním památky obětí válečného pochodu.“ Na Šumavu dorazil také mladý manželský pár – Šárka a Martin Novákovi ze severočeského Duchcova, kteří se účastní různých závodů i se svým psem Uhlíkem. „Manželův kolega z práce chodí na tuto akci už asi šest let a vlastně nám to doporučil,“ zmínila novomanželka. Martin Novák doplnil: „Tohle byla nejdelší a nejnáročnější trasa, kterou jsme společně ušli. Zdejší převýšení, zejména na Boubíně, nebylo nic příjemného hlavně pak po cestě dolů.“ O zážitky se podělil také Stanislav Botek, který přijel se třemi přáteli ze Šumperka. Skupina se během trasy rozdělila podle tempa a každý došel nakonec do cíle sám. „Od začátku jsme byli rozhodnutí pro trasu 70 kilometrů, ale na posledních dvanácti jsem přemýšlel, že se na to vykašlu,“ přiznal Stanislav Botek. Nakonec ale dorazil úspěšně do cíle, i když neplánovaným způsobem. „Zajeli jsme do místního marketu, že si dáme pivo a usnuli jsme v autě, takže z toho nic nebylo,“ smál se při balení stanu.

Navzdory bolesti nohou a náročnosti trasy se většina účastníků shodovala na kvalitní organizaci, dobrém zázemí a silném symbolickém přesahu celé akce. Mnozí už plánují účast i na příštím ročníku.

Konec války neznamenal pro ženy život, ale smrt

Šumavské městečko Volary se stalo v prvních poválečných dnech roku 1945 posledním místem odpočinku pro devadesát pět žen z pochodu smrti. Transport vyšel koncem ledna z koncentračního tábora Grünberg. Postupně se dostal do koncentračního tábora ve Svatavě u Sokolova. Odtud byly ženy 20. dubna vyhnány na další pochod, který skončil 4. května ve Volarech. Následující den téměř polovina žen pokračovala v pochodu směrem na Prachatice, kde u obce Cudrovice došlo k tragédii, při níž esesáci postříleli dvacet dva žen. Jejich ostatky převezli příslušníci wehrmachtu zpět do Volar a pohřbili do společného hrobu na hnojišti u hospodářské usedlosti pod městským hřbitovem.

Cestu, kudy pochod smrti procházel, lemovaly stovky hrobů žen, které předtím vysílením a hladem zemřely anebo byly bez důvodu zastřeleny. Tak tomu bylo také na posledním úseku z Kvildy do Volar.

Když byly 5. května 1945 Volary osvobozeny americkou armádou, němečtí antifašisté upozornili velitele na nelidské pohřbení žen za usedlostí čp. 155. Důstojník vše prověřil a nařídil exhumaci všech společných hrobů (Kvilda – 19 žen, Polka – 13 žen, Volary – 22 žen). Exhumaci, ukládání mrtvých do rakví, svoz rakví do Volar a kopání hrobů na novém hřbitově ve Volarech museli ve dnech 7. až 9. května 1945 pod dozorem amerických vojáků provádět Němci. 

Pohřeb obětí se konal 11. května a muselo se ho zúčastnit všechno německé obyvatelstvo Volar včetně dětí. Před obřadem povinně prošli okolo otevřených rakví, aby viděli, co dokázali příslušníci SS udělat z lidí – mladých děvčat. Mši za umučené ženy sloužil kaplan americké armády Rabi Herman Rocker. Po obřadu byly rakve uloženy do několika společných hrobů. Každý byl opatřen dřevěným křížem se jménem pohřbené. Dokumentem z pohřbu je obraz, který namaloval jeden americký voják podle dobové fotografie. Ženy, které zemřely po 11. květnu 1945, již byly pohřbívány do samostatných hrobů.

Zdroj: www.militarydeathmarch.com