Na úvod a na závěr zazpívala zpěvačka Kateřina Kouklová, tentokrát bez kapely Fusky Dus. Pak už čekala na děti šifrovací hra. Na několika stanovištích v zahradě luštili mladí sokolové šifry. Děti byly rozdělené do tří skupin podle věku a náročnosti úkolů. Za vyluštěnou tajenku si chodily pro odměnu – buřtík, který si mohly opéct na ohni. Nechyběly ukázky tělocvičných aktivit, pro zájemce exkurze po prostorách sokolovny. Připravené byly fotografie z akcí minulých let, a to až do hluboké historie. Pamětníci se zájmem listovali v kronikách.

Velké i malé sokoly přišla pozdravit místostarostka města Markéta Honzíková, která vyjádřila obdiv nad početnou základnou, kterou v Milevsku sokolové mají a popřála stále tolik elánu. Přijela také náčelnice jihočeské sokolské župy Tereza Cendelínová. Dospělí si připili na stoletou sokolovnu a všichni si se zájmem vyslechli vyprávění ředitele Milevského muzea Vladimíra Šindeláře o historii budovy i sokolské organizace. O dramatické okamžiky nebyla během stovky let nouze.

Sokolovna stála do roka

Sokolovna měla původně stát v Šibené ulici, dnešní ulici 5. května. Dokonce už byl zakoupený pozemek u někdejšího hostince U Straků. Vladimír Šindelář označil důvod pozdější nedohody korektně – jako pnutí ve výboru sokolů. Ze stavby tak v roce 1912 sešlo. Brzy nato vypukla první světová válka a rakousko-uherská monarchie Sokol, který kvůli jeho vlasteneckému založení vnímala nelibě, v roce 1915 rozpustila. Ke konci první světové války se ale znovu začalo cvičit, i bez oficiálního zastřešení organizací.

Po válce a vzniku Československa byla otázka sokolovny znovu na stole. Milevští sokolové opustili myšlenku stavět v Šibené ulici, pozemek prodali a vyhlédli si současný pozemek u dnešního Tyršova náměstí. Na stavbu sokolovny se konaly sbírky v místních hostincích, ale peníze přibývaly pomalu, takže se začalo alespoň stavbou sokolského domku s bytem správce, archivem a klubovnou. Cvičilo se alespoň v ní, protože do té doby cvičení probíhalo v hostincích.

V červenci 1924 byl sokolský domek dostavěný a 18. srpna 1924 následovalo položení základního kamene sokolovny. O zakázku se ucházelo pět firem, zvítězila firma Františka Stupky s cenou 335 tisíc korun československých. Vladimír Šindelář podotkl, že při porovnání prvorepublikové a dnešní koruny se obvykle počítá sedmdesátinásobek. Stavební tempo bylo nevídané – do zimy byla stavba pod střechou a už 15. a 16. srpna 1925 se sokolovna slavnostně otevírala. Konala se k tomu dvoudenní slavnost s průvody městem.

Cena nakonec narostla na 370 tisíc korun a s vybavením – protože sokolovna sloužila i jako kulturní sál, dosáhla částky 481 tisíc korun. Sokolové v té době měli jen 261 tisíc korun a pokračovalo náročné shánění peněz.

V sokolovně se nejen nadšeně cvičilo, hrálo se tu divadlo, později i loutkové, a bylo tu také první milevské kino, kam chodilo na promítané filmy 200 až 300 lidí. „Co by za to dnešní milevské kino dalo,“ poznamenal ředitel muzea.

Smutné kapitoly historie

Události konce třicátých let pak odstartovaly smutnou kapitolu. Přišel zákaz Sokola po obsazení Čech a Moravy Němci, také věznění a popravy sokolů, kteří se zapojili do vlastenecké činnosti a odboje. Radostné obnovení činnosti Sokola po druhé světové válce netrvalo dlouho, po nástupu socialismu v roce 1948 opět nebyl Sokol vítaný. Sokolovna v Milevsku se stala v padesátých letech i místem soudních procesů se členy protikomunistického odboje, padly tu rozsudky smrti. V roce 1957 pak vznikla organizace ČSTV a pohltila sokolské aktivity.

V Milevsku Sokol znovu ožil a žije dál

Sokol se obnovil až v roce 1990, v Milevsku při tom byli sokolové mimořádně aktivní. Nejenže znovu restartovali bohatou činnost, ale vychovali i další generaci následovníků, která se s nadšením věnuje dětem a váží si i seniorských aktivit.

Po přednášce Vladimíra Šindeláře Jana Plavcová odhalila ve vstupní chodbě sokolovny čtyři nové cedule, které v poutavé zkratce a s fotografiemi přibližují historii budovy i organizace. Připomínají například zapojení milevského malíře Karla Stehlíka do výzdoby sokolovny. Určitě se tam se zájmem zastaví i nečlenové Sokola, aby si příběh sokolovny připomněli.

Po setmění pak milevská Noc sokoloven skončila slavnostním nasvícením stoleté budovy, o což se postaral Martin Kalina se svou technikou. Z balkonu zazpívala Kateřina Kouklová písničku. O čem jiném než o stoleté sokolovně…