Proč vlastně došlo ke změně velitele jednotky?

Pan Císařovský to řešil osobně s panem starostou, do jehož kompetence velitel jednotky spadá. Dohodli se na uvolnění z funkce. Pan starostka mě zkontaktoval a funkci mi nabídl. Když je důvěra, říkal jsem si, proč to nezkusit. Byly určité podmínky, jaké musí nový velitel splnit. Například to byla vysoká účast na výjezdech, praxe a odborná způsobilost. Jelikož spoustu let vykonávám práci směnového velitele a zástupce velitel jednotky, předpoklady splňuji. Už v roce 2012 jsem si doplňoval vzdělání na kurzu taktického řízení.

Je velký závazek nastupovat do funkce po panu Císařovském?

Samozřejmě, je to velká osobnost. Od mládí dělá hasičinu, má známé po celé republice, dělal starostu okresního sdružení, dostal se i na ústřední výbor požární ochrany, absolvoval hasičskou školu v Bílých Políčanech. Udělal tu velký kus práce, která je vidět. Sehnal techniku pro zásahovou činnost, ale na prvním místě u něj byli vždy hasiči, na které byl férový. Od mládí, kdy jsem sem nastoupil, jsem v něm viděl autoritu. Od roku 1998, kdy jsem nastoupil k SDH, začal jsem hasičinu teprve poznávat. Šel jsem od dětí přes dorost do dospělých, kde jsem přičuchnul k zásahové činnosti, když jsem v 18 letech vstoupil do zásahové jednotky.

Jak se dnes díváte na dohady výjezdových hasičů a členů spolků, kdo že je ten pravý hasič?

Je dobré vysvětlit, že dobrovolní hasiči fungují ve dvou samostatných organizacích. Tou první je sdružení, čili spolek, který provozuje zájmovou činnost. Výjezdová jednotka města je zřizovaná podle zákona požární ochraně. My v SDH Strakonice II se neúčastníme soutěží, ale kolegové z SDH Strakonice I dělají plesy, účastní se soutěží a vedou děti. My provádíme preventivní požární asistenci při různých kulturních akcích, kde je potřeba. Propojení spolků a jednotek je automatické. Ve spolku se hasiči naučí ovládat techniku, takže kdo jiný by pak měl fungovat i v jednotce než ten, kdo už s tím přišel do kontaktu?

Jak řešíte obrovské nároky na školení dobrovolných hasičů v jednotce? Mám na mysli třeba školení na motorovou pilu, jehož splnění je pro pracujícího člověka co do počtu hodin hodně náročné.

Každý člen musí mít ročně splněno 40 hodin odborné přípravy plus provádět výcvik s dýchací technikou, který je přesně určen. Školení na motorovou pilu má 64 hodin základního kurzu a pak se musí každý rok obnovovat formou e-lerningového školení. Pak je tu také praxe – základní kurz na pilu se většinou se koná v pátek, sobotu a v neděli, koná se i fyzicky s v lese. Nikdo vám neodpustí ani hodinu, nikdo si nedovolí to obejít.

A jak se na to dívají zaměstnavatelé?

Na pracovní den se mzda refunduje. Refundace mzdy je povinná ze zákona, ale samozřejmě se na to někteří zaměstnavatelé dívají různě. Chtěli by mít člověka hlavně v práci, než aby někde lítal při zásahu s hasiči. Ne vždycky je možné na písknutí utéct z práce. Naštěstí někteří členové jednotky slouží ve směnovém provoze, takže vždycky máme dopředu stanovené, kdo je připraven pro výjezd. Vždy vyjíždíme v počtu od sedmi do 14 lidí z celkového stavu 23 členů.

Jak teď vypadá vaše činnost?

Událostí je hodně, k 27. květnu už máme 65 událostí – poplachů i plánovaných událostí, které jsou třeba i na očkovacím centrum. Jednotka zasahovala u jedenácti požárů, šesti technických pomocí a v neposlední řadě 48krát provedla asistenci na očkovacím centru ve Strakonicích.

Jak pandemie a věci s ní spojené proměnily vaši činnost?

Spoustu věcí jsme poznali poprvé, chod jednotky se změnil, protože jsme se nemohli pravidelně scházet, byla také pozastavena školení a výcviková činnost. Problém byl v tom, že bylo potřeba provádět údržbu, drobné opravy úklid techniky a vybavení používané po výjezdech, takže jsme vymýšleli, jak se dostavit v bezpečném počtu, protože jeden člověk sám nic moc neudělá. Po celou dobu trvání pandemie covidu-19 naše jednotka nebyla vyřazena ani jinak omezena z důvodu onemocnění našich členů. Úzce jsme také spolupracovali s krizovým štábem města, který nám předával úkoly a pokyny pro další postupy. Průběžně jsme byli také očkovaní proti covidu, protože pomáháme na očkovacím centru. Střídáme se tam, takže jsme už prošli vakcinací všichni. Na OČKU se točíme pět dní v týdnu podle očkovacích dávek, kdy je očko otevřené, začali jsme 11. února. Začátky byly hodně krušné, protože v únoru udeřily silné mrazy a do toho chodili lidé starších ročníků, kteří jsou často méně mobilní. Dostávat lidi přes křižovatku a namrzlé a zasněžené chodníky například na vozíčcích není legrace, někdy to bylo hodně vyčerpávající. Třeba šlo o sedm nebo osm lidí za hodinu, někdy přijeli i mikrobus a přivezl více osob z jedné obce. Stalo se mi o to, že jsem jeden starší manželský pár vezl autem domů. Do očkovacího centra přišli pěšky, ale před cestou zpátky byli vyčerpaní. Pro všechny, kdo v očkovacím centru slouží, je to náročné. Pro naše kluky také, protože tam nastupují po nočních směnách, po konci svého zaměstnání nebo před nástupem na odpolední či noční směny. Všem dobrovolníkům by mělo patřit velké poděkování. Stejně tak zdravotnímu personálu, který vás vždy přivítá s úsměvem. Zdejší OČKO zřizované nemocnicí si chválí i lidé ze západních Čech, kteří sem také jezdí, protože šlape výborně.

Kolem dobrovolných hasičů ve Strakonicích se řeší nutnost výstavby nové zbrojnice a nákup nové techniky. Jak je to daleko?

Nová zbrojnice je teprve ve fázi studie. V současných prostorech jsou hasiči od roku 1955 a je to bohužel vidět. My jsme si nikdy moc nestěžovali, jsme skromní, ale dnes už zbrojnice nevyhovuje. Svépomoci byla opravována do dnešní podoby. Rostou navíc i počty zásahů. Obměněna by měla být také naše cisterna, ale troufnu si říct, že vybavení máme dobré na různé druhy zásahů a velice dobře spolupracujeme s Hasičským záchranným sborem ve Strakonicích, který tímto chválíme. Je nám také nápomocný při odborné přípravě, dále společně provádíme prověřovací cvičení.

Pořád se mluví o tom, že problémem měst je parkování řidičů, kteří pak brání projetí velkých hasičských aut. Platí to i ve Strakonicích?

Při kondičních jízdách ulice Strakonice projíždíme. Ten problém vždycky způsobí třeba jedno špatně zaparkované auto. U nás ve městě je tento problém také. Vozidel v domácnostech přibývá a míst na parkování stále málo, velký problém je u výškové techniky, která se nemůže dostat k paneláku na nástupní plochy. Mezi auty se nedá bezpečně ustavit, a když se to povede, stojí daleko. Lidé by si měli uvědomit, že vyasfaltované plochy pro nástup požární techniky neslouží k parkování. Potřebujeme tři metry k bezpečnému průjezdu. Když si někdo řekne, že na zákazu nechá auto zaparkované jen dvě až tři minuty, odběhne od vozu a argumentuje, že je hned vedle. Je třeba si uvědomit, že ty dvě až tři minuty můžou nenávratně změnit spousty lidských životů. Když si z jakéhokoliv důvodu voláte na pomoc záchranné složky, je při čekání na ně dlouhá každá minuta. Prosíme, aby k nám byli lidé tolerantní a ohleduplní. V posledních letech bylo ve Strakonicích dost bytových požárů, naposledy třeba v Povážské ulici, kde jsme společně s Hasičským záchranným sborem prováděli evakuaci osob. Bylo to téměř po roce od požáru na ubytovně, kde shodou náhod zasahovala ta samá směna a ve stejném složení.

Co si u zásahu hasiči mohou dovolit? Na sociálních sítích kolují třeba fotky hasičů ze zahraničí, kteří u hydrantu prorazili okna u zaparkovaného auta, aby jím protáhli hadici k hydrantu. Můžete vy poškodit cizí auto?

U nás je velký problém s autem něco udělat. Ještě ani nevychladne požářiště a hned se začne řešit, kdo o tom rozhodl a kdo to vykonal. Poškození cizí věci bude muset někdo zaplatit. Když strojníci jedou k zásahu, tak nějaký blikající maják a siréna je automaticky nechrání. Když vjede strojník na červenou do křižovatky a někdo do něj ťukne, má problém strojník, který to odnese. Řidič hasičského auta může při takové jízdě jiné omezit, ale ne ohrozit. Kdykoliv se něco stane, strojník je jednou nohou v kriminále.

Nedávno policie rozdávala pokuty šoférům, kteří si za jízdy natáčeli nehodu mobilem. Děje se to i hasičům u zásahů?

Děje a mně tohle hrozně vadí. My si dokumentaci pořizujeme pro vlastní účely a rozbor taktiky zásahu. Každou jízdu si nahráváme a chráníme tím naše řidiče. Lidi u zásahů napomínáme, že tam není co natáčet. Oni to pak dávají na sociální sítě, kde je pak samá kritika, proč hasiči zasahovali zrovna takto. Ještě jsem neviděl, že by jim dal někdo zapravdu.

V redakci Jihočeských týdeníků jsme před pár lety řešili ještě jiný případ, který měl nepříjemnou dohru. Bez jakéhokoliv komentáře jsme vyfotili v létě v úmorném vedru na uzavřené dálnici dobrovolné hasiče z Písecka, kteří měli zrovna přestávku, protože se čekalo na těžkou techniku. Někteří hasiči byli svlečení do půl těla, jeden hasič měl ale u kolen ustřižené zásahové kalhoty. Údajně za to posléze padl i nějaký postih. Jenže jiní hasiči si fotky na internetu všimli, dali ji na Facebook a oblečení těchto hasičů zkritizovali. No a nás pak ti vyfocení hasiči osočovali, že jsme je cíleně poškodili…

Když je velké horko, musí si i hasiči odpočinout a doplnit tekutiny, jsou také jen lidé. Pravidelně se střídají, a když jsou v odpočinku, tak samozřejmě odloží zásahový oděv. U lesních požárů je občas vidět i zásah třeba jen v tričku a zásahových kalhotách, to může povolit velitel zásahu. Venku se smí při požárech a technických zásazích fungovat také v žáruvzdorném lehčím oblečení PS II – jednovrstvém zásahovém oděvu. Ti, co to kritizují, to ani možná neví. Proto ale nerad vídám nějaké fotky na internetu. Všichni chtějí chytat senzace a není příjemné, když víte, že máte za zády někoho s mobilem, který vás chce na něčem dostat. Snažíme se dělat naši činnost dobře a zodpovědně, abychom pomohli lidem, kteří jsou vystaveni nebezpečným situacím, a abychom se hlavně my vrátili domů k rodinám. Nehrajeme si na supermany. Když se stane nějaký úraz, je to vždy velice nepříjemná záležitost.