Jak velká událost jsou hasičské světové hry?

Velká. Do Jižní Koreje přijelo 6800 závodníků ze 64 zemí světa a utkali se v 75 sportech – od fotbalu přes atletiku, volejbal až třeba právě po naši soutěž TFA. V Hasičském záchranném sboru České republiky jsou TFA a vyprošťování považovány za vrchol všech hasičských sportů. Na hry nakonec jelo pouze deset reprezentantů TFA. I tak jsme do poslední chvíle nevěděli, jestli na to budou prostředky. Už jsem se zúčastnil v roce 2015 mistrovství světa v Německu, kde jsem byl druhý, ale tohle byl pro mě zatím úplný vrchol.

Kdy jste odlétali a na jak dlouho?

Odlétali jsme 8. září a vraceli se 17. září. Přiletěli jsme 9. září přímo do Soulu a odjeli jsme se ubytovat do hotelu jen dva kilometry od závodiště ve městě Chungju. To byl pro mě asi nejsilnější zážitek. Dozvěděli jsme se, že Korejci za dva roky postavili kompletní město – se čtyřproudými silnicemi, bytovými domy, obchody, hotely. Teprve když hotové město stojí, začíná se osídlovat, takže domy byly ještě i dost prázdné.

Jak Korejci žijí?

Je to úplně jiná kultura. Korejci podle mne doma nevaří, protože večer všichni chodí do restaurací. Všude jsou plné jídelny a restaurace, ale market s potravinami jsem tam za celou dobu viděl jen jeden. Všichni jsou tam slušní, úslužní, s pokorou ke starším. A překvapilo mě, jací jsou to patrioti, 95 procent lidí jezdí v Hyundaích. Taky veškerá organizace turnaje perfektně klapala. Včetně úvodního ceremoniálu.

Jaký ceremoniál byl a co následovalo?

Nádherný. Přiletěla i letka stíhačů a předváděli akrobatická vystoupení. Stadion byl plný diváků, my jsme s vlajkami procházeli kolem a mávali. Další dny jsme měli volno a do první soutěže jsem šel 12. září. Byl to samostatný závod ve výběhu do schodů v národním parku. Běželo se 1100 metrů dlouhou stezkou na horu s převýšením 300 metrů. To bylo takové rozběhání před vlastní soutěží TFA. Tenhle závod jsem vyhrál.

Kdo skončil za vámi?

Druhý byl také Čech, Martin Plšek z Olomouce, který mě pak na oplátku porazil v TFA. Třetí za námi byl ve výběhu do schodů Číňan, takový malý, padesátikilový. Když jsem se na tyhle závodníky na startu díval, říkal jsem si, že ti nahoru přímo vyletí a nechají nás za sebou. Ale dopadlo to přesně obráceně. V dalších dnech pak už začaly soutěže TFA.

Jak vaše soutěž probíhala?

První úsek představovalo roztažení a smotání hadic, pak kaiser box, kde se musí vestoje pod nohama boucháním palicí posunout o víc než metr 73 kilové závaží, poté se běží se dvěma 25 kilovými kanystry deset metrů dlouhým tunelem. Tunel je nízký, kanystry musíte sunout před sebou. To všechno v kompletní výstroji včetně dýchacího přístroje, jen boty jsme mohli mít sportovní. U figuríny jsme si mohli dýchák odložit, protože tady se musela 80 kilová figurína vzít na ramena a odnést do vzdálenosti 30 metrů. Pak následovala čtyřmetrová bariéra s lanem. Třetí úsek už se běžel znovu s dýchacím přístrojem. Dva spojené žebříky se postavily k lešení a dva kanystry se musely vynést do třetího patra, pak vytáhnout nahoru lano s 20 kilovým závažím a s kanystry sejít po schodech zase dolů. To bylo nejtěžší. Dole se musela spojit proudnice a následoval běh do 16. patra výškové budovy, kde byl cíl.

Kolik hasičů soutěžilo ve vaší kategorii do 45 let?

Kolem padesáti.

Z nich jste tedy přes čtyřicet soupeřů nechal za sebou, kdo skončil před vámi?

Ukázalo se, že Češi jsou v TFA světová špička. Přitom se přípravě všichni věnujeme ve svém volném čase. Naši kategorii vyhrál Roman Viej z Ostravy, se kterým v českém TFA seriálu spolu soupeříme. Druhý byl Martin Plšek a třetí Korejec. Naše desetičlenná výprava přivezla v TFA pět medailí – od zlatých, přes stříbro a bronz, dvě čtvrtá, jedno páté a jedno šesté místo. Plus další medaile ze samostatných závodů, které jsme tam absolvovali. Poslední den se tým naší reprezentace včetně Michala Brousila zúčastnil ještě závodu v přetahování lanem a vybojoval zlato. Já jsem nastoupil do běhu na 5000 metrů a taky se mi podařilo vyhrát. Hned za mnou byl další kluk z naší reprezentace Pavel Kouřík.

Nemrzí vás, že byla medaile pro vás i Michala Brousila tak blízko?

Tak určitě to mrzí, nám oběma zrovna při závodu pršelo, což má vliv hlavně při roztahování a motání hadic. Když nasáknou vodou je roztahování těžší a obtížnější je i motání. Rvali jsme je, jak to šlo, ale znamenalo to zdržení takových deset vteřin. I mokré schody u lešení nebyly při dešti nic moc. Ale je to zkrátka sport, pršelo i dalším závodníkům, nejen nám. Taky snad ještě není všem dnům konec, za dva roky budou světové hry v Dánsku.

V kategorii do 45 let ještě máte pár roků před sebou, co potom?

V TFA jsou i vyšší věkové kategorie. Můžete závodit, dokud se na to cítíte. Nejsou tam ale žádné úlevy, absolvujete to samé jako mladší závodníci, jen to trvá trochu déle. Každý je pak hodnocen ve své věkové kategorii. Závodí tam i ženy.

Jak se na soutěže TFA připravujete?

Chodil jsem do studia Bad Company v Racku a tam jsem potkal Tomáše Martínka. Ten mi hodně pomohl s fyzickou přípravou. Mně se líbí práce s vlastní vahou na TRX popruzích a s kettlebelly a právě na to se fitko Tomáše Martínka zaměřuje.

Co říkali vašemu úspěchu kolegové v práci?

Kluci na hasičárně mně i Michalovi popřáli, to je jasné.

Čím to je, že jediní dva Jihočeši, kteří jsou v českém reprezentačním výběru, pocházejí zrovna z písecké stanice?

I v Táboře a v Soběslavi se TFA kluci věnují, tvoříme dohromady jihočeskou reprezentaci. Bohužel ale stárneme. Michala jsem k TFA přivedl já, je o dost mladší. Viděl jsem, že je na to vhodný somatotyp, navíc je ochoten jít za hranu, umí makat. Proto je ve své kategorii loňský mistr republiky a letošní mistr Evropy. Další mladí ale nějak nepřicházejí, s fyzičkou mladých kluků je to často katastrofa. Mají problém běhat, plavat, udělat čtyřicet kliků. To je ale o nás dospělých, můžeme si za to sami.

Proč myslíte?

Protože dnešní děti žijou jinak. Já jsem vždycky přišel ze školy, hodil jsem tašku do kouta a už jsme s klukama letěli nad Logry do lesa, lezli jsme tam v lomu a lítali venku. K tomu jsem hrál fotbal.

Došel jste ve fotbalu až do druhé ligy, proč už nehrajete?

Hraju ještě spíš tak pro zábavu v Rakousku. Druhou ligu jsem hrál od 22 do 28 let, pak jsem podepsal smlouvu do první ligy do Drnovic, ale udělali na mě faul, tak jsem na český fotbal zanevřel. Rakouský fotbal mi umožnil srovnání. Hraju ve vesnici velké asi jako Kestřany, ale chování funkcionářů, hráčů, diváků, to je úplně někde jinde.

Jaké máte další plány v TFA?

Rád bych si ještě zazávodil na nějakých vrcholných soutěžích. Závodil jsem v Německu, v Polsku, nejvzdálenější teď byla Jižní Korea. Kdyby se nám podařilo získat nějaké sponzory, chtěli bychom letět příští rok na hasičskopolicejní hry, které se budou konat v Číně. A za dva roky jsou další hasičské světové hry v Dánsku.

Uvidí vás taky někdy diváci doma v Písku?

Příští rok bude krajskou soutěž v TFA hostit právě Písek. Doufám, že se podaří domluvit výstup na věž kostela, protože kolem je parkoviště, kde by se soutěž mohla odehrávat. Samozřejmě by se dalo běhat třeba s výstupem na Jarník, ale tam není kolem moc prostoru pro diváky a já bych si přál, aby naši soutěž mohli lidé vidět. A kdyby někdo měl chuť pustit se do přípravy nebo si to vyzkoušet, stačí se ozvat, klidně mu postavím dráhu.

Jsou takové extrémní výkony využitelné v běžné hasičské praxi?

Každý velký požár tuto fyzičku potřebuje. Třeba když se musí sundat střecha. Pro mě byl jeden z nejnáročnějších zásahů požár rodinného domu v Čimelicích letos na jaře. Náročné jsou i zásahy u dopravních nehod, tam ale spíš psychicky. Můžu mít i já jedno přání?

Jistě.

Chtěl bych poděkovat mé ženě. Vděčím jí za to, že jsem se mohl mezi svými 24 hodinovými pracovními směnami připravovat na soutěž a trénovat. Je to i její zásluha, že jsem se jako bonbonek za tu dřinu podíval na světové hry.